Případ beatifikace na Slovensku: Anna Kolesárová
Rút Matisovská OP
I. Fenomén
Prvního září 2018 byla v Košicích za přítomnosti 30 tisíc věřících slavnostně prohlášena za blahoslavenou první žena-laička pocházející ze Slovenska, Anna Kolesárová (1928–1944).[1] Stala se tak další z řady minimálně deseti žen,[2] které v moderní době – počínaje nejznámější z nich, Marií Goretti, svatořečenou v roce 1950 – podle Dikasteria pro blahořečení a svatořečení „z lásky ke Kristu statečně bránily svoji ženskou důstojnost až k vylití své krve“,[3] a proto jsou dávány věřícím, zejména mladým, za vzor jako tzv. mučednice čistoty (lat. martyrio in defensum castitatis).
Současné historické vědy zkoumají diskurz spojený s kanonizovanými osobami jako teologický konstrukt, který vzniká v konkrétním kulturněhistorickém kontextu a zachycuje představy o světě, jež jsou přítomny v daném církevním společenství. Poukazují na oboustranný vliv a prolínání mezi děním v sekulární společnosti a v církevním prostředí, které zároveň disponuje specifickými koncepty a usiluje o dosažení vlastních cílů (pastoračních, kulturních, politických aj.).[4] Kritika, jež se ve veřejném prostoru v tomto směru objevuje, je církevními představiteli často zdůvodňována jinakostí nadpřirozené perspektivy, jež v neobyčejné míře určuje postoje a konání kanonizované osoby, a tak je činí neuchopitelnými prostřednictvím výlučně světských kategorií. Pozornost však mohou budit spíše vzorce popisující fungování přirozených skutečností, které většinová společnost s rozvojem poznání opustila, ale v církevním diskurzu jsou nadále uchovávány a v předkládaném konceptu svatého člověka hrají stále podstatnou roli.
Koncept mučednictví na obranu čistoty a konkrétní podoba, které nabyl začátkem 20. století, zahrnuje určité chápání sexuality – především formuje ideál ženské cudnosti, jelikož tímto titulem jsou v drtivé většině označovány ženy[5] – a porozumění fenoménu sexuálního násilí. V době svatořečení Marie Goretti korespondovaly v církevním prostředí představy o ženské sexualitě a důstojnosti v mnohém s očekáváními všeobecně rozšířenými v civilní společnosti. Pořád zde přetrvávalo tradiční chápání panenství, které podmiňovalo fungování agrární patriarchální společnosti, zabezpečovalo přechod dědických práv a s nimi spojeného společenského statusu výhradně na legitimní potomky. Důstojnost ženy byla navázána na její vlastní prožívání studu a přináležitost k muži a každý sex mimo manželství byl vnímán jako její osobní degradace.[6] Traumatické válečné dění prohloubilo postupný rozpad tradičního uspořádání, který započal procesem urbanizace a industrializace. Mravní ideál mučednice čistoty, jejž církev předložila v deprivované poválečné době, byl zároveň jedním z pokusů zakonzervovat odcházející předmoderní společenský řád a s ním spojené tradiční genderové role.[7]
Díky působení feministických hnutí, postupující emancipaci žen a prohlubujícímu se výzkumu v oblasti humanitních věd, jakož i díky společenské debatě reagující na odhalované případy sexuálního zneužívání v různých oblastech veřejného života je v současnosti vnímavost a reflexe témat, jež se týkají lidské sexuality, v sekulární společnosti v mnoha ohledech značně rozvinutější než v prostředí katolické církve – zejména když se jedná o místní společenství v České a Slovenské republice, kde jsou tato témata paradoxně pořád přetěžována a tabuizována zároveň. K tomu, aby byla současná snaha církví vypořádat se s vlastní bolestnou krizí sexuálního zneužívání důvěryhodná, nestačí, že se těmito otázkami bude vážně zaobírat na procesní a disciplinární rovině. Potřebuje tuto zkušenost poctivě integrovat i v rovině symbolů a rituálů, včetně vzorů, které prostřednictvím kanonizovaných osob lidem nabízí,[8] což není bez předchozí důsledné teologické reflexe možné. Ve slovenském prostředí se zatím tématu sexuálního zneužívání nevěnuje velká pozornost, a proto se nestalo, podobně jak je tomu v jiných evropských zemích, zlomovým impulzem k proměně smýšlení ohledně komunikace a řízení v rámci církevního společenství. Také ve vztahu k současnému církevnímu učení v oblasti sexuální morálky převládá konzervativní přístup a debata, která by přehodnocovala její různé aplikace, se nevede.
Zaobírat se případem Anny Kolesárové má smysl nejenom v souvislosti se zájmem o problematiku sexuálního násilí v církvi. Je možné se na něj dívat šířeji, jako na projekční plátno dalších prvků příznačných pro současné slovenské křesťanské prostředí. Tím prvním je výrazný deficit kvalitní teologické práce vztahující se k tématům, která jsou diskutována v rámci sekulární společnosti nebo jež jsou ve veřejnému prostoru iniciována samotnými křesťany. Tuto angažovanou vědeckou reflexi vnímám jako zvlášť nepostradatelnou v tradičním prostředí, kde má křesťanská víra stále významný vliv a určitá její kulturněhistorická interpretace je pro mnohé zdrojem identity, stejně jako stereotypů či předsudků. Chybějící solidní racionální základy víry tak vedou v různých otázkách k zamlžování podstaty věci a k napohled sice hodnotově vyhraněným, ale obsahově mylným nebo prázdným emotivním pozicím. To vytváří polarizující prostředí, v němž se daří spíše populismu a extremismu než umírněným řešením a konstruktivní demokratické spolupráci. Jako jádro tohoto textu proto vědomě volím teologickou analýzu případu, jelikož na ni může navazovat jakákoli další kritika. Právě tuto základní rovinu v dosavadní debatě o slovenské mučednici čistoty, stejně jako v mnoha dalších případech, postrádám, resp. nepovažuji ji za dostatečnou.
Druhým souvisejícím prvkem je uzavřenost církevního prostředí a odstup od necírkevní veřejnosti. K otevřené veřejné debatě se zástupci církve stavějí jako k nadbytečné a ohrožující. Cíleně se nevytváří prostor pro konfrontaci různých pohledů. Necírkevní veřejnost není brána jako partner, který může svým pohledem a zkušenostmi něčím obohatit promýšlení o víře. Reakce církevních představitelů na kritické hlasy v sekulárních médiích se sice objevují, ale mají často blahosklonný, popuzený a obranářský tón, přičemž na vnější perspektivu nevěřícího člověka nenavazují a předložené argumenty nepromýšlejí. Nedostatečně se pracuje i s novými poznatky jiných vědních disciplín a zastaralé rámce zůstávají nereflektované. Podstatné prvky evangelijního poselství se nedaří komunikovat srozumitelným a nevyčpělým jazykem a nenacházejí se širší společné humanitní důrazy. Hodnoty a životní styl katolíků a ostatních lidí se prezentují v protikladu. Slovenská církev tak zpravidla není aktérem společenského dění, který by v aktuálních otázkách vytvářel bezpečný prostor pro lidská setkání, inteligentní sdílení, průniky různých perspektiv a společné hledání pravdy. To všechno – jak se pokusím ukázat – se jasně ukazuje jak v rámci blahořečení Anny Kolesárové, tak v mnoha dalších situacích.
Cílem tohoto článku je proto na základě tzv. Positio – oficiálního dokumentu vyhotoveného v rámci kanonizačního procesu a shromažďujícího všechny důkazové materiály vztahující se k případu Anny Kolesárové – a veřejně prezentovaných oficiálních stanovisek církevních představitelů na toto téma (1) popsat, nakolik jsou podstatné aspekty předkládaného příběhu slovenské mučednice čistoty teologicky konzistentní a kompatibilní s aktuálními poznatky v oblasti sexuálního násilí; (2) zachytit představy – nejenom o sexualitě –, k nimž se slovenská církev prostřednictvím tohoto konceptu hlásí; a (3) načrtnout vztah církevních představitelů ke společnosti, který se odráží v tom, jak s příběhem pracují.
II. Příběh a jeho interpretace
II.1 Život
O životě a smrti Anny Kolesárové jsou všeobecně dostupné jen rámcové údaje. Přestože bylo její blahořečení v místní církvi velkoryse prezentováno, doposud nevznikla žádná odborná publikace, která by podrobně zkoumala a otevřeně popisovala jeho okolnosti. Anna se narodila 14. července 1928, den nato byla pokřtěna a prožila jednoduchý život v bezvýznamné východoslovenské vesnici Vysoká nad Uhem. Dokončila jen základní vzdělání. Stejně jako celá její rodina byla příkladně zbožná, pravidelně se účastnila bohoslužeb a přistupovala ke svátostem. Když jí bylo třináct let, zemřela jí matka, a tak převzala starost o domácnost, otce a staršího bratra. Ke konci II. světové války, 22. listopadu 1944, byla zastřelena, poněvadž se navzdory hrozbám bránila sexuálnímu nátlaku ze strany opilého ruského vojáka. Podle výpovědí svědků před smrtí zvolala na otce, který se spolu se sousedy skrýval ve sklepě domu: „Tatínku, sbohem! Ježíš, Maria, Josef!“ Dochoval se úmrtní list, v němž je jako důvod smrti uvedeno, že byla „v době války zavražděna ruským vojákem“. Zachovala se i matrika zemřelých, kde místní farář Anton Lukáč po pohřbu poznamenal „oběť svaté čistoty“ (lat. hostia sanctae castitatis).
II.2 Kult
V roce 1998 začali na podnět košického arcibiskupa Alojze Tkáče k hrobu s epitafem „Raději smrt než hřích“ ve Vysoké nad Uhem putovat skupiny studentů z Univerzitního pastoračního centra v Košicích. Pod vedením kněze Pavla Hudáka v obci postupně vzniklo nízkoprahové duchovní centrum pro mladé lidi, tzv. Domček,[9] které v současnosti každoročně navštíví tisíce středoškoláků, vysokoškoláků a mladých rodin. Účastní se poutí a formačních programů zaměřených na hledání osobní identity, křesťanskou zralost, vztahovou výchovu a sexuální morálku ve smyslu platné nauky katolické církve. Výrazná skupina účastníků přichází složit tzv. slib čistoty, jímž mladí vyjadřují své odhodlání vytrvat v sexuální abstinenci až do manželství. Všechny tyto aktivity a morální hodnoty, které komunikují, jsou ze strany organizátorů oficiálně prezentovány jako odkaz Anny Kolesárové a jako ovoce jejího života a oběti. V křesťanských kruzích je tato interpretace všeobecně přijímána a celý projekt je pozitivně hodnocen jako jedna z mála dlouhodobě úspěšných pastoračních iniciativ na Slovensku, jež zároveň přirozeně napomáhá k popularizaci Annina kultu.
II.3 Mediální ohlas
Ve slovenských sekulárních médiích se naopak těsně před blahořečením v srpnu 2018 objevila krátká, ale poměrně intenzivní polemika ohledně adekvátnosti celkového diskurzu, který katolická církev ve vztahu k Anně Kolesárové vede. Církevním představitelům byla zběžně vytýkána (a) neschopnost zapracovat aktuální vědecké poznatky z oblasti sexuálního násilí; (b) neadekvátnost použité terminologie banalizující a spiritualizující sexuální násilí;[10] (c) neuctivá instrumentalizace tragického příběhu válečné oběti za účelem propagace nesouvisejících ideálů křesťanské sexuální morálky;[11] (d) nadřazování hodnoty panenství nad hodnotu života;[12] (e) privatizace příběhu a neschopnost ho srozumitelně představit nekatolickému publiku.[13] Ukázalo se, že široký záběr poselství a jednotící zájem i ocenění ze strany necírkevní veřejnosti, které se podařilo zdařilou mediální prací podnítit např. v českém prostředí během příprav procesu svatořečení Josefa Toufara, v případě Anny Kolesárové absentuje. Tato kauza je dokonce spíše lakmusovým papírkem, který poukazuje na rozevírající se nůžky mezi katolickým táborem a zbytkem společnosti.
Způsob komunikace slovenských církevních představitelů v této věci dobře ilustruje oficiální reakce tehdejšího mluvčího Konference biskupů Slovenska (dále jenom KBS) Martina Kramary na zmíněnou polemiku. Místo povzbuzení k promýšlení jiných perspektiv, úsilí o vzájemný dialog a alespoň snahy o případnou sebereflexi v první řadě apeluje na věřící, aby se negativními reakcemi na blahořečení v médiích neznepokojovali, jelikož jsou pouze důkazem toho, že „svatost vyrušuje“.[14] Novinářům „dnešního světa“ vyčítá omezenost přirozeného hodnocení a nedostatek deklarované tolerance vůči postoji víry. Námitky jednoduše odmítá[15] jako neadekvátní interpretace poselství blahořečení, ačkoli se nevypořádává s početnými výroky církevních představitelů, na něž se kritika vztahovala a které dosti podporují interpretace, jím označené za neadekvátní. Sám se přiklání k hlasům, které zdůrazňují Annino svobodné rozhodnutí bránit za každou cenu a s perspektivou věčnosti svoji osobní integritu tváří v tvář násilníkovi. Problematičnost tohoto názoru se pokusím vysvětlit níže.
III. Náhoda, nebo zázrak
III.1 Přirozená rovina
Aktuální poznatky z oblasti neurobiologie popisují přirozené procesy nastupující v situaci extrémního ohrožení s důrazem na výraznou redukci rozumové a volní složky jednání napadené osoby. Sexuální násilí je zde co do psychické zátěže stavěné na stejnou úroveň se situacemi, které přímo ohrožují život. Odborníci apelují na vyvození důsledků pro trestní procesy a další oblasti, v nichž k posuzování obětí dochází.[16]
V těle člověka, který zakouší sexuální násilí, dochází v bezprostřední reakci na traumatické dění kvůli souhře hypotalamu, hypofýzy a nadledvinek k uvolnění velké dávky hormonů, které mají za cíl zajistit aktuální fyzické a emoční bezpečí. Adrenalin podněcuje reakci ve formě útoku nebo útěku; kortizol reguluje množství vynaložené energie; hormony s opioidními účinky kompenzují zakoušenou fyzickou a emoční bolest; oxytocin doplňuje pozitivní pocity. Vysoké hladiny těchto hormonů však zároveň znemožňují správné fungování hipokampu, který má za úkol ve spolupráci s amygdalou uspořádat, zpracovat a uložit v mozku přicházející informace obsažené v jednotlivých emočně silně nabitých smyslových vjemech. Prefrontální systém – evolučně rozvinutější část mozku, v níž probíhá racionální uvažování a která je závislá na procesu organizace smyslových vjemů – je proto dočasně odstavený a řízení přebírá primitivnější limbický systém. Oběť útoku tak není schopna v situaci extrémního ohrožení zvažovat možnosti, strategicky uvažovat a svobodně volit. V případě vysokého procenta obětí[17] dochází navíc k vyloučení velkého množství kortikosteroidů, které mají za následek totální svalovou paralýzu.[18] Tato forma pasivní reakce nastává automaticky, podobně jako aktivní útěk/útok – dotyčný nemá možnost je vůlí ovládat.[19]
Označovat „každý pokus o odmítnutí násilníka za hrdinství“[20] je proto nepatřičné. Nejde přitom o to, že by se tím automaticky vyžadovalo stejné jednání od všech ostatních obětí, jak to kritizovala některá média. KBS to také odmítá, když tvrdí,[21] že blahořečení naopak poukazuje na výjimečný stupeň osobní integrity, jenž není povinný ani stejným způsobem dosažitelný pro všechny lidi, což platí i v případě jiných kanonizovaných osob, které položily svůj život za hodnoty evangelia. Mám nicméně za to, že je chybou vyzdvihovat jednu z možných samovolných reakcí jako mravně dokonalejší, a jednání, o kterém rozhoduje limbický systém, považovat za akt vůle, jemuž předchází poznání určité hodnoty, ať už na rovině přirozeného rozumu, nebo ve světle nadpřirozené víry. Tradiční morální teologie je v jiných případech rovněž zdrženlivá v jednoznačném hodnocení akutního konání v kontextu sebeobrany.
Sled automatických reakcí může ovlivnit přítomnost habitu, který determinuje přirozenou lidskou potenci a stává se zdrojem činů určité kvality. Jeho přirozeným základem je dispozice, která člověka přivádí do bezprostřední pohotovosti k určitému aktu, anebo přijetí určitého působení tím, že odstraňuje niterné překážky a zaměřuje pozitivní schopnosti k tomuto působení. Ve vztahu k mravnímu dobru se tyto habity označují jako „ctnosti“ – dokonale rozvinuté duchovní schopnosti konat dobro s radostí a vytrvale i za cenu oběti a proti vnitřnímu i vnějšímu odporu. Přirozené ctnosti jsou získávány opakováním a brání dominanci pudů.[22]
Positio popisuje čtyři základní přirozené ctnosti – rozvážnost, spravedlnost, umírněnost, statečnost – a pokoru, které údajně měly dlouhodobě a v neobyčejné míře formovat Annin charakter a dopomohly jí v rozhodující chvíli k dané reakci. Celá tato část dokumentu sestává ze svědectví – vzpomínek lidí, kteří Annu poznali nebo o ní slyšeli vyprávět. Popisuje jistě pozitivní, avšak poměrně všední a místy banální okolnosti života vesnické dívky v období války.[23]
• Rozvážnost[24] – zodpovědně plnila své povinnosti; když přecházela fronta, nosila staré černé šaty, aby na sebe nepoutala pozornost; v den smrti se skrývala ve sklepě s ostatními, dokud ji otec nepožádal, aby obsloužila vojáka.
• Spravedlnost vůči Bohu i lidem[25] – byla zbožná stejně jako celá její rodina, aktivně se účastnila nedělní liturgie i dalších pobožností v domácnostech, také poutí a příprav na svátky; měla dobrý vztah s otcem, který byl přísný a měl na ni dobrý vliv; nekradla ovoce jako ostatní děti; dělila se o vše, co měla; pěstovala upřímné přátelství.
• Umírněnost[26] – ve škole byla poslušná, nevyváděla jako ostatní děti; když se jí stalo něco nepříjemného, nedala to najevo; uměla se ovládat; postila se.
• Statečnost[27] – dva roky se starala o matku, která onemocněla tuberkulózou; po její smrti převzala všechny povinnosti a hodně pracovala v domácnosti; dokončila školu; nestěžovala si.
• Pokora[28] – byla skromná a tichá při hře s jinými dětmi; byla poslušná a zdvořilá; nechala se poučit; byla spokojená s tím, co měla.
V rámci veřejných vystoupení církevních představitelů často zaznívá příměr, že každodenní ctnostný život uschopnil Annu zachovat se v extrémní situaci hrdinsky, podobně jako je voják díky tréninku schopen bojovat. Tím se snaží vysvětlit záslužnost jejího konání a vyloučit, že by se jednalo o náhodnou psychosomatickou reakci. Aniž bych přeceňovala význam použité analogie, mám za to, že je neadekvátní. Členové armády podstupují speciální výcvik, během něhož je přímo trénována jejich fyzická zdatnost a mentální připravenost reagovat v požadovaných situacích určitým způsobem. Opakováním je cíleně přestavováno jejich přirozené reflexivní fungování. Nezdá se pravděpodobné, že by popisované skutečnosti každodenního života mohly Annu na přirozené rovině tímto způsobem dostatečně disponovat, jelikož žádný funkční výcvik, jak reagovat v případě sexuálního napadení nebo jiné ohrožující agrese, neabsolvovala.
Annina kauza byla vedena jako případ mučednictví (lat. super martyrio), proto nebyl jako podmínka blahořečení vyžadován zázrak na její přímluvu. V případech, které tyto zázraky obsahují, jsou nutnou součástí dokumentace lékařské posudky, jež popisují skutečnosti z perspektivy exaktní vědy a vytvářejí prostor pro adekvátní a smysluplnou interpretaci z nadpřirozené perspektivy. Analogicky by bylo vhodné doplnit Annin spis stanoviskem příslušných odborníků např. z oblasti neurobiologie, kteří by kvalifikovaně popsali Anninu psychosomatickou způsobilost během útoku. Nic podobného Positio neobsahuje.
III.2 Nadpřirozená rovina
Teologická perspektiva přirozenou rovinu života plně zahrnuje a rozšiřuje o nadpřirozenou, tj. bere v potaz působení milosti. Tomáš Akvinský rozlišuje dvě základní formy působení Boha v duši člověka prostřednictvím milosti.[29] První možností je (1) „milost, která přetváří člověka tak, že je milý Bohu“ (lat. gratia gratum faciens). Tato habituální milost uzdravuje a posilňuje přirozené lidské mohutnosti – rozum a vůli – a uschopňuje je k novým nadpřirozeným úkonům – člověk může poznávat a milovat Boha, tak jak by toho jinak nebyl schopný. Vytváří trvalé spojení mezi člověkem a osobami Trojice, dává mu účast na jejich životě a je zdrojem činnosti – víry, naděje a lásky –, které se projevují v jeho životě i navenek. Od člověka se požaduje, aby se na přijetí habituální milosti svobodně disponoval tím, že pozitivně odpovídá na druhý způsob Božího působení, (2) „milost, která je daná zdarma“ (lat. gratia gratis data). Jedná se o (a) milost aktuální, která pobízí člověka ke konání dobra, vede ho k obrácení a následně ke stále intenzivnějšímu následování Ježíše Krista; anebo o (b) milost charizmatickou[30] – mimořádné dary Ducha Svatého, jež uschopňují člověka k určité službě v církvi, ale samy o sobě nejsou indikátorem jeho osobní svatosti.
Teologální cnosti – víra, naděje a láska – jako účinky habituální milosti přesahují – rozvíjejí a zdokonalují duchovní mohutnosti člověka –, ale nenarušují přirozené procesy náležící tomuto světu. I když zůstávají svobodným Božím darem, jsou člověku v rámci nadpřirozené roviny k dispozici jako normální součást Božího plánu spásy – může jich nabýt tím, že s milostí spolupracuje, v čemž spočívá jeho osobní zásluha. Aktuální a charizmatická milost může působit nadpřirozený účinek, který v danou chvíli nahrazuje běžné fungování světa. Jedná se o zázrak v úzkém smyslu slova, o nějž je možné prosit a připravit se na něj vírou, tak jak to také v mnohých případech zachycují evangelia. Ale není možné se na jeho přijetí disponovat ve stejném smyslu jako na přijetí ctností, jelikož zůstává mimořádným nezaslouženým Božím zásahem a má funkci znamení.
Je proto možné tvrdit, že ačkoli člověk zakoušející sexuální násilí obyčejně reaguje výše načrtnutým způsobem, Anna Kolesárová dostala nadpřirozenou pomoc – zvláštní Boží milost, díky které mohla v danou chvíli, nad rámec běžných lidských možností, rozumem poznat jako dobré chtít za každou cenu vydat svědectví evangeliu. V tom případě by se jednalo o mimořádný Boží zásah – zázrak nebo charizmatický dar, který Bůh Anně udělil s určitým záměrem vzhledem ke společnému dobru.[31] Avšak nemáme žádné kritérium pro to, abychom příčinu Annina jednání doložili – rozlišili mezi tím, jestli se jednalo o náhodu a ona byla přirozeně schopna aktivně reagovat, anebo se jednalo o jakýsi „zázrak svobodného jednání“. KBS opakovaně tvrdí, že klíčovým faktorem v procesu blahořečení je skutečnost, že Annina obrana panenství se nezakládala na přirozené odvaze, ale na nadpřirozené víře.[32] Tím se nepřiklání k možnosti zázraku, protože vědecké poznatky z oblasti sexuálního násilí vůbec nezohledňuje, ale jednoduše předpokládá Annino svobodné rozhodování v dané chvíli jako vyvrcholení jejího teologálního života.[33] To ale nepřichází v úvahu vzhledem k tomu, že habituální milost může člověka uschopnit k jednání pouze tam, kde jsou k tomu základní přirozené předpoklady.
„Samozřejmě je možné namítat, že každá žena je připravena bránit svou čest za každou cenu, ale na základě uvedených argumentů můžeme pokojně a jednoznačně vyhlásit, že Anna Kolesárová jistě obhajovala svou cudnost především z náboženských důvodů, na základě vědomí, že uspokojování sexuální touhy je hříchem proti svaté čistotě.“[34] Positio sice jednoznačně prohlašuje jednomyslnost svědectví ohledně náboženského motivu Annina konání,[35] avšak uvádí jenom jedno přímé svědectví, které tvrdí, že Anna před smrtí jednoznačně řekla vojákovi, že by raději zemřela než zhřešila.[36] Takový výrok se ani neuvádí jako součást příběhu v popisu události na oficiálních webových stránkách blahořečení.[37] Všichni ostatní svědkové uvádějí prostý fakt, že útočníka odmítla a utekla, přičemž před tím, než byla zastřelena, zvolala: „Ježíš, Maria, Josef!“[38] Mnozí sice doplňují vlastní interpretace Anniny odmítavé reakce a také popisují, co se následně říkalo ve vesnici, ale tím spíš dokreslují dobové vnímání sexuálního násilí, než že by osvětlovali důvody konání oběti. Jako kdyby nebyl myslitelný jiný než zbožný základ Annina odporu, přičemž potenciální zneužití je ve svědectvích jednoznačně vnímáno jako hřích. Positio tyto výpovědi nijak kriticky nezhodnocuje, naopak představuje je jako plnohodnotný doklad a doplňuje je patřičnými biblickými citáty.[39]
Není překvapivé, že perspektivu dívky pevně zakořeněné v tradičním křesťanském prostředí výrazně utvářejí náležité kulturně-náboženské kategorie a v případě, že má možnost, komunikuje v sebeobraně tímto způsobem. Mým cílem není zpochybnit Anninu zbožnost jako takovou ani pověst, kterou měla v místním společenství. Chci poukázat na to, že procesní posuzování zbožnosti v případě mučednic čistoty nezohledňuje specifika situací vyznačujících se sexuálním násilím a nedotýká se podstaty oběti v teologickém smyslu slova, jež se sice v případě aktivní reakce může zdát zjevně přítomna, ale ve skutečnosti je mnohem subtilnější. Pokud by Anna měla v dané situaci stejně zbožný vnitřní postoj, ale mimovolná celková paralýza by jí znemožnila komunikovat, nebyla by nikdy považována za mučednici čistoty, protože by konání násilníka očekávaným způsobem neodmítala a žádné hodnoty zdánlivě nehájila. Vztah mezi viditelným konáním a neviditelným postojem, jenž je z teologického hlediska v rámci konceptu oběti důležitý,[40] však tady není možné dostatečně zachytit.
Ačkoli KBS oficiálně přímo odmítá, že by blahořečení prezentovalo nadřazování panenství nad životem, anebo přenášelo vinu na znásilněnou ženu,[41] mám za to, že přerámování Anniny sebeobrany pojmem „oběť svaté čistoty“ s důrazem na správnost její svobodné volby a nekompromisní odmítnutí smyslných požitků jako pokušení ve zkoušce nutně zahrnuje mylné přesvědčení, že sex je za každých okolností pro ženu určitým dobrem a uspokojením její sexuální tužby. Takové interpretace jsou akceptovatelné u Anniných současníků, ne však u současných církevních představitelů v rámci prezentace blahořečení. Výzkumy ukazují, že je nutné rozlišovat mezi fyziologickým vzrušením, psychologickým potěšením a souhlasem k pohlavnímu styku, přičemž první dva prvky mohou charakterizovat konsenzuální, stejně jako nekonsenzuální sex.[42] Oběti sexuálního násilí nezřídka zakoušejí orgasmus jako přirozenou odpověď těla na podnět, což neznamená, že by s ním souhlasily nebo se jim to líbilo. Tato skutečnost jim naopak později působí zmatek a výčitky. Představa, že by v situaci, kdy mladé děvče čelí veřejnému sexuálnímu nátlaku a vyhrůžkám neznámého, opilého a ozbrojeného muže, připadala v úvahu jakákoli jiná možnost než odmítnutí, právem pobuřuje.
Annina reakce není analogická s položením vlastního života za hodnoty evangelia v případě jiných mučedníků, jak to uvádí KBS, a nakonec ani s obětí samotného Ježíše Krista, jejíž podstatou je vědomý a dobrovolný úkon sebedarování z lásky k Bohu a k lidem.[43] Někteří autoři podotýkají, že motivem konání mučednic čistoty není obrana jejich vlastní neporušenosti, ale starost o dobro bližního – snaha zabránit útočníkovi zhřešit a tak se vzdálit od Boha.[44] Tímto způsobem má smysl uvažovat např. v případě Marie Goretti, vzhledem k tomu, že její příběh je bohatší a obsahuje prvky, které v Annině příběhu chybějí – opakovaný kontakt mezi útočníkem a obětí, explicitní odpuštění, obrácení útočníka atd. Také v tomto případě se však jedná o problematický důraz, jenž může být snadno zneužit k podpoře pokřiveného, ale rozšířeného přesvědčení, že primárně oběť – žena – je za čin zodpovědná, může předcházet konání sexuálního agresora – muže –, jako křesťanka má udělat všechno pro to, aby zabránila jeho hříchu, a v případě neúspěchu mu vždy může odpustit. K tomuto přesvědčení navádějí také výroky církevních představitelů, kteří nejednou dávají Anninu cudnost za příklad jenom ženám.[45] Tvrzení, že v případě hesla „Raději smrt než hřích“ se jedná o hřích vojáka, na kterém Anna nechtěla mít žádnou, ani pasivní účast, a to i za cenu obětování vlastního života,[46] nic nevysvětluje, poněvadž v tomto smyslu měla Anna pasivní účast také na vraždě, co je ovšem skutek mnohem fatálnější.
Když Positio popisuje teologální ctnosti a evangelijní rady, jež údajně měly – spolu s výše zmíněnými přirozenými ctnostmi – Annu připravit na mučednictví a nedovolit, aby podlehla žádosti vojáka,[47] formuluje jednoznačná prohlášení o tom, že „její hrdinské praktikování teologálních ctností je možné potvrdit a Anna by mohla hrát roli učitelky křesťanského života“,[48] avšak znovu to dokládá jen milými vzpomínkami známých, které odkazují na všední okolnosti jejího každodenního života. Positio nouzi o komplexnější důkazy odůvodňuje sedmdesátiletým časovým odstupem.[49] Celá tato jeho kapitola připomíná spíše žánr zbožných romantizujících nekrologů než oficiální solidní argumentaci představující fakta:
• Víra[50] – pocházela z příkladně zbožné rodiny; před domem měli malý oltář, o který se starala; sama se ochotně účastnila bohoslužeb a dalších pobožností; pravidelně přijímala svátosti; účastnila se hodin katechismu; při útoku byla posilněna Eucharistií, kterou v ten den přijala.
• Naděje[51] – měla veselou povahu, také po matčině smrti; zodpovědně a horlivě nesla těžkosti života – starostlivost o domácnost, pomoc otci, studium.
• Láska[52] – byla společenská, laskavá, připravená pomáhat; dělila se o vše, co měla; měla dobré vztahy s otcem, bratrem i všemi sousedy a spolužáky; vojákovi, který ji zabil, chtěla dát jídlo.
• Chudoba[53] – i když její zemědělská rodina patřila ke střední třídě, těžká práce byla běžnou součástí jejího života; štědře se dělila s ostatními; byla skromná – neoblékala se luxusně, spokojená s málem; během války bez problémů vydržela nedostatek, kterému byli vystaveni.
• Čistota[54] – svědectví se shodují na tom, že si čistoty neobyčejně vážila; měla nevinné vztahy s vrstevníky; neměla milostný vztah; sousedé ji dávali za příklad ostatním dívkám.
• Poslušnost[55] – v rodině vůči otci a bratrovi, ve škole vůči učitelům, ve farnosti vůči knězi; také před smrtí poslechla otce a šla dát vojákovi najíst.
IV. Poselství
Na základě mnohých výpovědí je zřejmé, že v Pastoračním centru Anny Kolesárové ve Vysoké nad Uhem, Domčeku, každoročně zakoušejí stovky mladých lidí autentické lidské přijetí a živé křesťanské společenství. Díky osobním svědectvím, přístupné formaci, aktivní participaci a duchovnímu doprovázení tady mnozí dospívají k osobnímu obrácení a prohloubení víry, naděje a lásky.[56] Je možné poukazovat na to, že nebýt Anny, dílo by nevzniklo. Pro každý takový projekt je inspirativní osobní příběh silnou devízou, zvlášť když cílí na mladé lidi. Fenomén „naše Anka“ – lokální úcta k osobě, která je dostatečně obyčejná a pozoruhodná zároveň, takže umožňuje místním sebeidentifikaci a vyvolává v nich hrdost – je také běžnou součástí lidové zbožnosti, od které není možné očekávat přesnou a vyváženou interpretaci skutečnosti. Jestli však církevní představitelé začnou nějaký příběh oficiálně šířit a aktivně dávat do souvislosti s konkrétním poselstvím, je podstatné, aby byl jeho obsah přiměřený realitě, kterou příběh zachycuje. V opačném případě je lidský příběh manipulativně použit k šíření určité ideologie. Kritika tohoto přístupu nemá primárně za cíl zpochybnit osobní příběh ani degradovat dílo jako takové, ale usiluje o jejich zasazení do pravdivého a smysluplného kontextu, což má naopak potenciál zvýšit jejich kredibilitu.
Za poselství tragického příběhu Anny Kolesárové je označována potřeba osobního odhodlání chránit čistotu těla i duše za každou cenu.[57] Toto úsilí má být výrazem sebeúcty, hledání vztahů založených na skutečné lásce,[58] evangelijních hodnot a následování Ježíše Krista.[59] Za jeho adresáty jsou považováni zejména mladí křesťané, kteří jsou vyzýváni, aby zápasili s hédonistickými kritérii současné společnosti a v oblasti sexuality zachovávali platné zásady katolické morálky.[60] Situace mladého člověka, který stojí před výzvou postupně objevovat vlastní sexuální prožívání a rozlišovat, jakým způsobem ho vhodně svobodně realizovat ve vztazích s lidmi v rámci určitého životního stavu, však není analogická situaci, v níž se nacházela Anna Kolesárová, když se v extrémním kontextu války bránila sexuálnímu násilí útočníka. Přirovnání vytváří nepatřičné propojení mezi kritérii, jimiž lze posuzovat dlouhodobé jednání v důvěrném prostředí intimního vztahu, a faktory, které utvářejí bezprostřední reakci člověka na sexuální násilí. Tento narativ je zužující a zkreslující v obou směrech. V pohledu na oběť násilí jsou podsouvána přehnaná očekávání a neadekvátní morální kategorie, zatímco v pohledu na partnery je podtrhován aspekt sebezapření, zápasu s pudy a nebezpečí, jehož zdrojem je vlastní sexualita.
Vedle mučednic čistoty kanonizovaných od poloviny 20. století se často stavějí panny z dob římské říše jako doklad této praxe již v období starověku. Římské právo zakazovalo ženě jako občanovi druhé kategorie zůstat trvale neprovdanou. Rozhodnutí raně křesťanských mučednic[61] odmítnout nejednou společensky atraktivní nabídku k sňatku a zůstat svobodnými pannami bylo revolučním veřejným výrazem vědomí osobní křesťanské identity a přesvědčení, že ženy mohou stejně tak jako muži patřit Kristu, naplno a způsobem sobě vlastním.[62] Poselstvím těchto tradičních příběhů dnes není latentní identifikace hodnoty ženy s jejím panenstvím, k níž mohou vést tvrzení, že Anna bránila svou čistotu jako to nejcennější, co měla, ale naopak překročení aktuálně platných genderových stereotypů s důrazem na stejnou svobodu a důstojnost přijatou při křtu.
Vzhledem k tomu, že z deseti známých kanonizovaných mučednic čistoty se ve všech případech jedná o ženy, které zemřely v sebeobraně před samotným znásilněním, a v životopisech některých z nich je přímo uvedena informace o tom, že jejich tělo bylo před pohřbem ohledáno a identifikováno jako „neporušené“,[63] je těžké uvěřit oficiálním deklaracím, že podstatným faktorem procesu blahořečení není uchování tzv. panenské blány a není důvod pro interpretace degradující přeživší sexuálního násilí. Zatímco biologický pohled na hymen se v současnosti posunul k rozlišování plurality forem a různých způsobů reakcí na pohlavní styk, tradiční náboženský pohled převládající ve slovenském křesťanském prostředí uchovává černobílé (buď–anebo), zjednodušeně moralizující vnímání, které neposkytuje žádoucí flexibilitu pro hlubší propojení sexuálního prožívání a morálky ani pro spravedlivé vnímání obětí sexuálního násilí a dalších jedinečných lidských příběhů.
Dobová interpretace vlastní Anniným současníkům, shrnutá v hesle „Raději smrt než hřích“, není jediným možným způsobem, jak si připomenout a uctít její památku. Stejně tak není nutné tato slova složitě reinterpretovat,[64] aby alespoň zdánlivě odpovídala aktuálním poznatkům a přístupům. Mnohem věrohodnější by bylo natrvalo opustit spojování případů sexuálního násilí s ctností čistoty. Konzistentním a aktuálním poselstvím Annina příběhu by mohl být poukaz na zrůdné fyzické a psychické utrpení, jež zakoušejí bezbranní civilisté – speciálně ženy a děti –, kteří nejednou vynikají jednoduchou zbožností žitou uprostřed anonymní každodennosti. Události končící Anninou smrtí se mimochodem odehrály jen několik kilometrů od slovensko-ukrajinské hranice. Tato linka příběhu se však objevuje jen velmi okrajově a vedle hlavního poselství, čímž je de facto devalvována.[65]
Naopak pastorační projekt, jehož primárním cílem je podpora zralé integrace sexuálního prožívání do mezilidských vztahů a křesťanské spirituality, by si místo válečné oběti zasloužil jako patrona a vzor někoho, kdo má k těmto tématům reálně co říct. Tím spíš, když je realizován v kulisách východního Slovenska, kde fyzické, psychické a sexuální násilí, spiritualizace genderových nerovností, subjektivní předsudky vůči odborné krizové pomoci všeho druhu a její objektivní nedostupnost atd. stále výrazně definují fungování rodin, ovlivňují hodnotový rámec mladé generace a mají zásadní vliv na životní úroveň celé společnosti.
Tato studie byla lektorována.
POZNÁMKY:
[1] Dekret Dikasteria pro blahořečení a svatořečení ze dne 6. března 2018, dostupný na: https://www.causesanti.va/it/santi-e-beati/anna-kolesarova.html.
[2] Maria Goretti (1890–1902), Karolina Kózka (1898–1914), Antonia Mesina (1919–1935), Benigna Cardoso da Silva (1928–1941), Teresa Bracco (1924–1944), Pierina Morosini (1931–1957), Veronica Antal (1935–1958), Marie-Clémentine Anuarite Nengapeta (1939–1964), Isabel Cristina Mrad Campos (1962–1982), Lindalva Justo de Oliveira (1953–1993).
[3] Srov. Apoštolský list papeže Františka ze dne 22. srpna 2018, dostupný na: https://www.tkkbs.sk/view.php?cisloclanku=20180901002.
[4] Srov. Agáta Drelová Šústová: „‚Martyrdom for chastity‘ after Sexual Abuse Crisis. Catholic memory and gender: a post-secular perspective“. Příspěvek prezentovaný na Kongresu ASEEES v New Orleans 1.–3. 12. 2021.
[5] Podařilo se mi dohledat jen jediný případ, kdy je za mučedníka čistoty označen muž s analogickým příběhem, jaký se prezentuje v případě zmíněných žen – Fernando Saperas CMF (1905–1936). V některých textech je nepřímo připisován i Karlu Lwangovi (1860/1865–1886) a jeho druhům. Samotný výrok „Raději zemřít než zhřešit“ se připisuje Dominiku Saviovi (1842–1857), který se typicky pojí s ctností čistoty a dokonalým prožíváním celibátu. On sám ale mučednickou smrtí nezemřel.
[6] Srov. Kathleen Z. Young: „The Imperishable Virginity of Saint Maria Goretti“. IN: Gender and Society 5, 1989, č. 4, Special Issue: Violence against Women, s. 474–482, dostupné na: https://www.jstor.org/stable/189764.
[7] Tamtéž.
[8] Srov. Mollie Wilson O’Reilly: Her too, Stop Making Victims of Sexual Abuse into „Martyrs for Virginity“, dostupné na: https://www.commonwealmagazine.org/her-too.
[9] Srov. https://domcek.org/ a https://annakolesarova.sk/aktivity/.
[10] Srov. Michaela Žureková: Radšej zomrieť ako zhrešiť!, dostupné na: https://zena.sme.sk/c/20894385/radsej-zomriet-ako-zhresit.html.
[11] Srov. Andrej Bán: Dieťa z Vysokej nad Uhom, dostupné na: https://dennikn.sk/1218552/dieta-z-vysokej-nad-uhom/?ref=list.
[12] Srov. Žureková: op. cit.
[13] Srov. Tomáš Hudák: Nech nás svätožiara nerozdelí, dostupné na: https://dennikn.sk/1215190/nech-nas-svatoziara-nerozdeli/; Imrich Gazda: Anna Kolesárová zosobňuje všetky obete zneužívania (Vatikánska sedma), dostupné na: https://svetkrestanstva.postoj.sk/36046/anna-kolesarova-zosobnuje-vsetky-obete-zneuzivania-vatikanska-sedma.
[14] Srov. Martin Kramara: Svätosť, ktorá vyrušuje. K reakciám na blahorečenie Anny Kolesárovej, dostupné na: https://www.tkkbs.sk/view.php?cisloclanku=20180822032.
[15] Kramara (1) odmítá takovou interpretaci výroku „Raději smrt než hřích“, která říká, že by Anna zhřešila, kdyby byla znásilněna; (2) odmítá, že by její blahořečení jakkoli znevažovalo oběti sexuálního násilí, a tvrdí, že je samozřejmé, že „nezáleží na tom, jak se bránily, jestli nakonec byly znásilněny, či ne, anebo jestli přežily, či přišly o život […] vina vždy dopadá na násilníky, ne na oběti“; (3) a také odmítá, že by byla hodnota panenství absolutně nadřazena hodnotě života. Srov. tamtéž.
[16] Srov. Rebecca Campbell: The Neurobiology of Sexual Assault: Implications for Law Enforcement, Prosecution, and Victim Advocacy, dostupné na: https://nij.ojp.gov/media/video/24056.
[17] Podle studie z roku 2017 zakouší výraznou paralýzu až 70 % žen. Srov. Carolyn Crist: Many rape victims experience ‚paralysis‘ during assault (Reuters Health), dostupné na: https://www.reuters.com/article/us-health-rape-tonic-immobility-idUSKBN19626W.
[18] Odborně tzv. tonická imobilita.
[19] Srov. Campbell: op. cit.
[20] „Hrdinský je každý pokus o odmítnutí násilníka, úspěšný, či neúspěšný.“ Srov. Kramara: op. cit.
[21] Tamtéž.
[22] Srov. Karl Rahner – Herbert Vorgrimler: Teologický slovník. Praha, Zvon 1996, s. 65, 52–53, 100.
[23] V některých případech je to dokonce zřejmé ze samotného dokumentu – např. skutečnost, že se Anna oblékala do černého, aby vypadala starší a nepoutala pozornost, je v 6. kapitole uvedena jako jeden z projevů její zvláštní rozvážnosti a vztahu k čistotě, zatímco ve 3. kapitole je ta samá skutečnost popisována jako běžná praxe dívek během přechodu válečné fronty.
[24] Positio, s. 125–127.
[25] Tamtéž, s. 127–130.
[26] Tamtéž, s. 131–132.
[27] Tamtéž, s. 132–136.
[28] Tamtéž, s. 136–137.
[29] Srov. STh I-II, q. 111, a. 1 a 2.
[30] Srov. tamtéž, q. 111, a. 4.
[31] Tomáš rozlišuje společné dobro transcendentní, které se nachází vně určitého celku (v případě církve je jím sám Bůh), a imanentní, které se nachází uvnitř celku (uspořádání církve). Cílem imanentního dobra je dosažení transcendentního dobra. Zatímco habituální milost je zaměřena přímo k transcendentnímu dobru církve (vytváří společenství s Bohem), charizmatické milosti jsou zaměřené k imanentnímu dobru církve (vytváří strukturu různých služeb). Srov. Charles Journet: Promluvy o milosti. Praha, Krystal OP 2013, s. 36.
[32] Srov. Kramara: op. cit.
[33] Positio, s. 113.
[34] Tamtéž, s. 108.
[35] Tamtéž, s. 102.
[36] Tamtéž, s. 77.
[37] Srov. Kto je Anna Kolesárová, dostupné na: https://annakolesarova.sk/anna-kolesarova/.
[38] Positio, s. 78–81.
[39] Tamtéž, s. 103–104.
[40] „Je tedy oběť viditelnou svátostí, tj. svatým znamením neviditelné oběti.“ Augustin: O Boží obci, kniha XXII.
[41] Tamtéž.
[42] Ji Hyun Shin – Michael Salter: „Betrayed by my body: survivor experiences of sexual arousal and psychological pleasure during sexual violence“. IN: Journal of gender based violance 6, 2022, č. 3, dostupné na: https://bristoluniversitypressdigital.com/view/journals/jgbv/6/3/article-p581.xml.
[43] Srov. Augustin: op. cit., kniha X, 5–6; STh III, 48, 3 co.
[44] Srov. Brian Fraga. What the Virgin Martyrs really teach us, dostupné na: https://www.oursundayvisitor.com/what-the-virgin-martyrs-really-teach-us/?; Simcha Fischer: Maria Goretti didn’t die for her virginity, dostupné na: https://aleteia.org/blogs/simchafisher/maria-goretti-didnt-die-for-her-virginity/.
[45] Srov. Alojz Tkáč: Dievčatá dnes veľmi ľahkovážne strácajú čistotu, dostupné na: https://www.tkkbs.sk/view.php?cisloclanku=20180731021.
[46] Srov. Kramara: op. cit.
[47] Positio, s. 113.
[48] Tamtéž, s. 125.
[49] Tamtéž, s. 116.
[50] Tamtéž, s. 113–116.
[51] Tamtéž, s. 116–118
[52] Ohledně lásky k Bohu se opakuje to, co bylo uvedeno v případě víry.
[53] Positio, s. 138–140.
[54] Tamtéž, s. 140–143.
[55] Tamtéž, s. 143–145.
[56] Toto tvrzení je založené na mnoha osobních svědectvích prezentovaných médii i v mém vlastním okolí, ale nevypovídá o skutečné teologické kvalitě pastoračních programů, což by vyžadovalo další studium.
[57] „Způsob, kterým Anna zemřela, je pro mladé lidi poselstvím, jak mají chránit čistotu za každou cenu, i za cenu života.“ Positio, s. 145; „Dnes je považována za symbol čistoty a za inspirátorku mladých lidí ke křesťanskému životu v čistotě těla a duše.“ Tamtéž, s. 143.
[58] „Svědectví Anky Kolesárové je o morálních hodnotách a sebeúctě. Jelikož dnes mnozí mladí morálně padají a ztrácejí úctu sami k sobě, může jim to pomoct najít vlastní hodnotu a naučit se hledat i nacházet tyto hodnoty v druhých. Jednoduše řečeno, naučit se být správným člověkem. Podle vzorce: správný kluk chce mít správnou dívku a správná dívka chce mít správného kluka. Tak se naučíme být takoví správní lidé.“ Pavol Hudák: V Anne dostaneme obrovský dar mučeníčky čistoty, dostupné na: https://www.tkkbs.sk/view.php?cisloclanku=20180308027.
[59] „Tím, že si zvolila smrt, a ne zradu skutečné lásky, se v Anně naplnila Kristova slova vyslovená na hoře Blahoslavenství: Blahoslavení čistého srdce, nebo oni uvidí Boha. (Mt 5,8)“ Homilie kardinála Giovanniho Angela Becciua při blahořečení, dostupná na: https://www.vaticannews.va/sk/cirkev/news/2018-09/beatifikacia-anna-kolesarova-kosice-kardinal-becciu-homilia.html.
[60] „Dnes je těch pokušení proti čistotě mnohem víc než kdysi. Doléhají na mladou duši z každé strany, přes internet a média.“ Pastýřský list před blahořečením Anny Kolesárové ze dne 10. 6. 2018, dostupný na: https://annakolesarova.sk/pastiersky-list-pred-blahorecenim-anny-kolesarovej/; „Její příklad nám připomíná, že člověk se nerealizuje podvolováním se svým rozkoším, ale tak, že žije svůj život v lásce a ve vědomí své zodpovědnosti.“ Positio, s. 128; „Zemřela jako mladá pro hodnoty, které dnes mezi mladými zaznívají.“ Hudák: op. cit.; srov. Tkáč: op. cit.
[61] Římský kánon uvádí Cecílii, Agátu, Anežku, Anastázii a Lucii.
[62] Fraga: op. cit.
[63] Srov. např. životopis Isabely Cristiny Mrad Campos nebo Karoliny Kózky.
[64] „Jistě, v optice světa stála Anna před rozhodnutím panenství, nebo život. A svět si dnes klade otázku, k čemu je panenství bez života? Jenže v optice víry to její rozhodování mělo jinou podobu. Panenství i život, anebo život bez panenství. Samozřejmě, v prvním případě mluvíme o životě věčném, ve druhém o tom pozemském. Anka právě v síle víry udělala rozhodnutí ne proti životu, ale pro život a také pro panenství, ačkoli ji to stálo oběť pozemského života. Ovšem, to je pro svět těžko pochopitelné.“ Srov. Kramara: op. cit.
[65] „Beatifikace Anny Kolesárové bude zadostiučiněním pro všechny ženy a děvčata, které během druhé světové války trpěly jakýmkoli ponižováním. Tím, že se dozvíme o skutečné lásce, chceme vyjádřit svůj protest proti zneužití nebo jakémukoli druhu násilí vůči ženám. […] Myslím si, že by to byla satisfakce pro mnohé ženy a děvčata za jejich potupení v čase války. Zároveň by to mohl být impulz pro ženy a děvčata naší doby, aby měly odvahu střežit ve svém srdci čistou lásku.“ Vyjádření Juraje Jurici, Bartolomeje Gábora a Ondreje Nagyho z roku 2009, dostupné na: https://annakolesarova.sk/blahorecenie/; srov. Homília kardinála Giovanniho Angela Becciu pri blahorečení.
Rút Matisovská OP (* 1995) vystudovala teologii na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Nyní je doktorandkou na Katedře systematické teologie a filozofie tamtéž. Zabývá se sakramentální teologií.
Kontakt: zuzana.matisovska@gmail.com