V revue Salve jsme se v posledních letech zaobírali širokou škálou témat. Od těch zásadních pro promýšlení křesťanství v 21. století (ekologická etika 4/17, zneužívání 3/19, lgbtq+ 3/23) přes témata klíčová pro lidskou spiritualitu (kontemplativní modlitba 1/24, svatost 4/22, neděle 2/20) až po čísla věnovaná pohybům v současné společnosti (populismus 1/21, konspirace 3/22, peníze 2/23). Opakovaně jsme se také zabývali otázkami vztahu teologie, kultury a umění (teologie [a] umění 1/07, hudba a liturgie 2/08 a hudba a liturgie II 2/14, prostor liturgie 2/12 atd.).
V tomto kontextu se může zdát překvapivé, že v ruce držíte číslo věnované fenoménu populární kultury, tedy něčemu, co si nespojujeme s nějakými trvale platnými hodnotami či kanonickým zobrazením obecné lidské zkušenosti, ale spíše s naší každodenností, možná až banalitou. Spektrum populární kultury je nesmírně široké, zahrnující televizní seriály, filmy, komiksy a počítačové hry nebo populární hudbu. Přestože jsme si navykli odborně i popularizačně upřednostňovat výhradně „kanonické“ či „vysoké“ umění, je dobré si uvědomit, že populární kultura je nedílnou součástí dnešní společnosti a široce ovlivňuje naše myšlení, hodnoty i způsob života. Zabývat se jí znamená nejen poněkud jiným způsobem porozumět současnému člověku, ale také otevřít prostor pro nové a neotřelé interpretace teologických témat.
Důvody, proč se něčím zdánlivě tak prchavým a povrchním, jako je popkultura, zabývat, nám mohou pomoci postupně nasvítit tři perspektivy, které budeme vůči tématu v textech tohoto čísla zaujímat: první z nich je perspektiva křesťanské teologie a spirituality, druhou je perspektiva religionistiky a třetí perspektiva současné společnosti.
Jedním z definičních rysů popkultury může být, že je to kultura, jíž jsme obklopeni. Zatímco nelze očekávat, že spolucestující v autobuse, kterým jedeme ráno do práce, četli Homérovu Illiadu a vědí, v jakém vztahu je Hektor k Paridovi, můžeme naopak předpokládat, že budou vědět, jaký vztah má Harry Potter k Hermioně a dokážou vyjmenovat alespoň pět písní skupiny Beatles – a to ať už se bude jednat o autobus v Praze, New Yorku, nebo Tbilisi. Stejně tak budou napříč těmito státy hrát při jízdě taxíkem z rádia stejné popové hity. Kromě tohoto globálního kontextu mohou být některé fenomény populární kultury záležitostí užší skupiny definované například věkem, či se naopak mohou stát definičním znakem některé subkultury. Jako příklad je možné uvést generaci tzv. swifties, tedy příznivců populární zpěvačky Taylor Swift, za jejíž fanoušky se počítá 53 % dospívajících Američanů a jejíž profil na sociální síti Instagram sleduje téměř 300 milionů osob. Její koncerty mají na města, kde se konají, masivní ekonomický vliv, a nezřídka se mluvilo i o jejím zapojení do amerických prezidentských voleb jakožto o možném rozhodujícím jazýčku na vahách. Jako podobně masově vlivné bychom mohli uvést i mnohé seriály či počítačové hry. Dokonce lze uvažovat o tom, že právě tyto popkulturní fenomény jsou v době společenské fragmentarizace jedním z posledních globálně sdílených fenoménů. Mnohé druhy populární kultury vytvářejí styl, s nímž se dotyční identifikují natolik, že to má rozhodující vliv nejen na jejich trávení volného času, ale i na celý jejich život – příkladem mohou být subkultury příznivců různých hudebních žánrů (například metalistů), lidí věnujících se hraní některých počítačových her či tzv. cosplayi, tedy převlékání se za postavy z (především animovaných) filmů. Jakkoli nám může být takováto strukturace života na základě těchto fenoménů cizí, ve skutečnosti není nepodobná náboženské strukturaci života s různými společnými či individuálními rituály, celostním zaujetím, důsledky pro každodenní život i deklarované hodnoty.
Dotýkáme se tedy nedozírného vlivu populární kultury na život společnosti v jejím globálním rozměru, ale i na život konkrétního jedince, jeho hodnotovou orientaci, jeho nakládání s časem i penězi, jeho politickou afiliaci a možná i na formu jeho náboženské praxe. Právě výmluvný příklad metalové subkultury a jeho vlivu na život společnosti a jednotlivce v závěru tohoto čísla předkládá Tomáš Tetiva.
Populární kultura se totiž nevyhýbá ani náboženství: naopak se s ním široce prolíná. Vzájemné ovlivňování náboženství a populární kultury se projevuje různými způsoby. Například americké evangelikální církve nezřídka pracují s produkty populární kultury a samy je vytvářejí, a to za účelem jiné formy evangelizace. Tématem je také osobní inspirace náboženstvím na straně některých populárních umělců, jako například Boba Dylana, o jehož náboženském období píše v tomto čísle Salve Petr Vizina. Zároveň i ryze sekulární populární kultura čerpá z oblasti náboženství silné motivy a koncepty. Carey Walsh ve svém textu ukazuje, jak současný rap čerpá svou poetiku z biblických motivů proroctví, vykoupení, vtělení a vzkříšení. Populární kultura však ve svém vztahování se k náboženství není pouze pasivním příjemcem, ale je i aktivním aktérem konstruujícím vlastní náboženské představy. Religionistka Zuzana Kostićová ukazuje, jak některé masově populární počítačové hry konstruují vlastní náboženské univerzum alternativní spirituality.
Stále více tak před námi vystupuje fakt, že přes všechny teze o odkouzlení světa a sekulárnosti naší společnosti nejde mluvit o tom, že by současná kultura byla nábožensky neutrální. Co s tím však může a má dělat křesťan či křesťanka a/nebo teolog či teoložka? Ani následovník či následovnice Krista nejsou zcela vytrženi ze své kultury. Poslouchají nezřídka stejnou populární hudbu a sledují stejné filmy či seriály jako ostatní, děti z věřících rodin hrají stejné počítačové hry atp.
Obecnému vztahu teologie a populární kultury se věnuje kapitola knihy Gordona Lynche Teologie a populární kultura z roku 2005, kterou zařazujeme na úvod tohoto čísla. Lynch nás vede ke komplexnímu dialogu mezi křesťanskou teologií a populární kulturou, který se odehrává nikoli z pozice nadřazeného posuzování, jak jej známe z církevních dějin, kdy byly mnohé knihy či filmy zařazovány vatikánskými úřady na index, ale z pozice hledání příležitosti pro naši kreativitu, vzájemnou konfrontaci, ale i obohacení.
O takovýto dialog s populární kulturou se pak pokoušejí konkrétní sondy v našem čísle, jako je text Kateřiny Hlaváčové o žánru hororu či studie Tomáš Sixty o spiritualitě a antropologii v písních kapel Dukla a posthudba. Na dílčí aspekty se pak zaměřuje Filip Sedlák, jenž předkládá koncept mučednictví a jeho podobu v současných filmech, a také polský teolog Marek Lis, který se zaměřuje na obraz Krista předkládaný v jeho filmových podobách, zejména v populárním seriálu The Chosen. Nepostradatelnou součástí čísla je rozhovor s výtvarníkem, grafikem, typografem, ale také zpěvákem a kytaristou metalové skupiny Master’s Hammer Františkem Štormem. Během 20. století dochází postupně ke zpochybnění ostré hranice mezi vysokou a nízkou kulturou či k jejímu faktickému popření. Deklarativně vysoké a domněle nízké se prolíná a kombinuje a popkulturní díla se dnes vystavují v nejprestižnějších galeriích světa. Toto prolínání a překračování hranice se stává plasticky viditelným právě ve Štormově osobnosti a díle, které tvoří obrazový doprovod tohoto Salve.
Celkové uspořádání tohoto čísla tak směřuje od obecných přístupů teologie k populární kultuře (Lynch) k dílčím sondám věnujícím se konkrétním popkulturním fenoménům. První tři sondy (Sixta, Hlaváčová, Kostićová) navíc nabízejí vlastní metodologické cesty, jak se k materiálu populární kultury vztahovat. S tímto hlubším porozuměním je možné přejít k dalším textům, jejichž důraz leží spíše na analyzovaném materiálu, jako jsou texty Petra Viziny, Carey Walsh a Marka Lise. Na závěr zařazujeme dvě studie věnující se tématům v jistém smyslu krajním – a to buď svým tématem (Tetiva), či způsobem teologického uchopení (Sedlák).
Sekulární humanitní vědy se velmi brzy po rozmachu populární kultury, jenž je spojován s nástupem satelitní televize, začaly seriózně zabývat významy, které popkultura nese, jejím potenciálem k subverzi a konfrontaci i její rolí pro život společnosti i jednotlivce. Již v polovině šedesátých letech vzniká obor kulturních (v češtině někdy též kulturálních) studií, který se tímto tématem systematicky zabývá. Tento obor se postupně etabluje i v Česku, v současnosti je možné jej studovat na filozofických fakultách Univerzity Palackého v Olomouci a Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Nakladatelství Akropolis pak vydává specializovanou edici #POPs, v níž vycházejí tituly spjaté s bádáním o populární kultuře, jako je například zakladatelská kniha Johna Fiskeho Jak rozumět populární kultuře, která vyšla poprvé v roce 1989 a v českém překladu v roce 2017.
Studium populární kultury neušlo v posledních dvaceti letech ani pozornosti zahraničních autorů a autorek z oboru teologie. K tématu vycházejí rozsáhlé knihy v nejprestižnějších nakladatelstvích a na univerzitě v Torontu dokonce od roku 2002 vychází samostatný odborný časopis Journal of Religion and Popular Culture.
V české teologii byla tato témata doposud opomíjena. Jejich zdánlivá banalita oproti vážným otázkám „seriózní“ teologie však může snadno vést k osudovému míjení místa, v němž se nachází dnešní člověk. Přejeme si proto, aby toto číslo bylo jednak prvním inspirativním výkopem pro českou teologii popkultury, ale také určitým teologickým a spirituálním návodem pro každého křesťana, jak vést dialog s těmi popkulturními fenomény, jichž je sám nadšeným konzumentem.
Bádání o populární kultuře má totiž kromě všech vážných otázek spjatých s jejím vlivem také tu vlastnost, že nás nesmírně baví.
Tomáš Sixta