Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
pokud to, co dnes prožíváme, není podle papeže Františka „jednoduše epocha změn, ale změna epochy“, lze se domnívat, že podobně mohli smýšlet lidé – a křesťané zvláště – v období, do něhož spadá i konání církevního sněmu v Níkaii (roku 325), později označovaného za první ekumenický. Už delší dobu docházelo k výrazným společenským změnám, jako bylo například rozšiřování pojetí římského občanství na téměř všechny svobodné obyvatele říše, pronikání germánského etnika a jeho usazovaní na území Římské říše, proměna konceptu císařské vlády a experimenty s vládou kolegií císařů proti modelu jednoho vládce nad celou Římskou říší, nebo právě stále markantnější přítomnost křesťanství v římské populaci i mezi elitami. Křesťané však v době konání koncilu v maloasijském městě Níkaia (či Nicea, použijeme-li jméno odvozené z latiny) projevy změny epochy pociťovali snad intenzivněji než jejich jinak věřící současníci. Po vydání Ediktu milánského roku 313 císaři Konstantinem a Liciniem, umožňujícího všem obyvatelům Římské říše svobodně vyznávat svou víru, dostali křesťané naději, že končí období pronásledování ze strany římského státu, ať už organizovaného plošně císaři, nebo lokálně úředníky římské správy, a že se nadále křesťanská společenství budou moci rozvíjet poněkud svobodněji. Tato naděje mohla být posilována i faktem, že se k moci nad celou Římskou říší dostal císař, který nejenže křesťanství připouštěl, ale otevřeně je různými způsoby i podporoval. V jistých ohledech se tato naděje křesťanů na trvalou změnu ukázala jako platná, změněná situace nicméně přinesla nové, mnohdy nečekané výzvy, otázky, problémy a dilemata.
Po roce 313 přestala být příslušnost ke křesťanství v zásadě nebezpečná či život bezprostředně ohrožující, byť lokálně jistě bylo postavení křesťanů odlišné co do míry přijímání či odmítání ze strany jinak věřícího okolí. S výjimkou několika let vlády Juliana Apostaty (360–363) se již římský stát vůči křesťanství nestavěl nepřátelsky. Do církve po konstantinovském obratu začali lidé vstupovat v hojnějším počtu, ale ne vždy s výlučně náboženskou motivací – kariéra v církevních strukturách se stávala žádanou, postupem času byla spojena i s nemalým vlivem. Církevní obce vzniklé v období pronásledování nicméně nebyly po konstantinovském obratu na příliv velkého množství zájemců připravené. Bylo nutné vyřešit například obtíže spojené se shromažďováním násobně většího počtu členů, vzděláváním nově příchozích v křesťanské nauce i s vedením obcí včetně ustálení vymezených kompetencí jáhnů, kněží a biskupů (viz např. Níkaia, kán. 18), případně ještě vyšších úrovní církevní správy. Idea jednotné římské církve s jasnou strukturou řízení (natožpak „světové“ církve zahrnující společenství mimo Římskou říši) tehdy nebyla samozřejmostí. Fakt, že křesťanství bylo nejen státem povolené či uznané náboženství, ale že se k němu začaly hlásit i významné a mocné osoby, včetně císařské rodiny a císaře samého, přinášel morální dilemata jak ve vztahu církve ke světské moci, tak s ohledem na roli církve jako nyní již nejen náboženského, ale nutně i mocensky vlivného hráče v římské společnosti. Právě v době kolem koncilu v Níkaii se objevují významné trendy ve vztahu církve a římského státu, jež se pak držely, nebo musely být s ohledem na neblahé zkušenosti korigovány či opouštěny.
Dříve utlačovaná a vnějšími tlaky semknutá církev nyní získala čas a uvolnila své síly pro intenzivnější diskusi nad věroučnými otázkami, a to nejen na úrovni místních církví či diecézí, ale i na rovině celé římské církve. Potřeba řešit tyto otázky se zejména na Východě ukázala jako velice akutní. Uvědomíme-li si, že roky 313 a 325 (tedy vydání Milánského ediktu a konání koncilu v Níkaii) dělilo pouhých 12 let – a to sněm v Níkaii reagoval na intenzivní debatu probíhající již několik let předtím –, lze snad říci, že rozvinutí christologicko-trinitárních sporů na Východě římské říše bezprostředně po skončení pronásledování připomíná vyskočení zátky z poctivě natlakované láhve.
V církvi již z předkonstantinovské doby existovala štěpení v oblasti trojiční nauky. Mám na mysli zejména střetávání dvou tendencí, na jedné straně monarchiánského konceptu, jenž zdůrazňoval Boží jedinost a upozaďoval rozlišení osob v Trojici, a na straně druhé teologie Logu/Slova, jež se naopak soustředila na promýšlení způsobu subsistence Božího Slova vedle Boha Otce. V určitém rozporu k protiariánské rétorice, podle níž Areios a jeho stoupenci zastávali zjevnou, tedy snadno rozeznatelnou christologickou herezi – tj. odmítání Kristova božství –, spor o Areiovu nauku a reakce na něj v Níkaii zřejmě posunuly debatu dále. Formulace zavedené v Níkajském krédu poskytly impulz pro pozdější debaty a alternativu k dříve běžnému subordinačnímu konceptu Trojice i terminologii, jež se kolem tohoto způsobu řešení rozvinula.
Sněm v Níkaii byl tedy dřív nevídaným setkáním mnoha biskupů z různých částí Římské říše (byť zastoupení jednotlivých oblastí bylo velmi nerovnoměrné), které se událo na pozvání a pod patronací světského vládce. Svým nárokem zahrnout co možná největší počet církevních obcí byl koncil bezprecedentní, pro mnohé účastníky dřív nepředstavitelnou událostí. Římský císař byl přitom tehdy asi jediný, kdo disponoval nutnými prostředky (mocenskými, finančními, ale i logistickými), aby něco takového bylo možné uskutečnit. Setkání biskupů v Níkaii za těchto okolností bylo ale také pohoršením a nepochybně vyvolalo otázku, zda církev chce do budoucna činit důležitá rozhodnutí ohledně nauky a správy svých záležitostí za zřetelné účasti (či dokonce pod dohledem) světské moci. Přesto i po Níkaii zůstával tento model koncilního rozhodování mnohdy v platnosti – římští císařové jednání církevních sněmů často bedlivě sledovali, různými způsoby do rozhodování zasahovali a sněmy někdy samy rozhodovaly s ohledem na názor císařů či „císařských“ teologů. Hned Konstantius II., jeden z Konstantinových synů, od roku 337 vládce na Východě a od roku 353 římský císař samovládce, byl v tomto ohledu velmi aktivní.
Koncil v Níkaii se na něčem konkrétním usnesl: známe Níkajské krédo a kánony. Z pramenů ovšem jen s obtížemi vyvozujeme, jakou váhu mělo v očích samotných účastníků to, co bylo dohodnuto. Šlo v případě kréda o řešení jedné časově a místně omezené krize, anebo o vyhlášení provždy a všude platného vyznání církve? Mezi účastníky sněmu, kteří nakonec hlasovali pro Níkajské vyznání víry (Nicaenum), bychom zřejmě nalezli zastánce odlišných názorů. Pokud zřejmě platí, že u kánonů koncilní biskupové očekávali, že v otázkách, jež byly projednány, budou místní církve postupovat podle doporučení sněmu, bezprostřední dopad a dosah kréda, jež biskupové v Níkaii přijali, jsou z tohoto hlediska obtížněji vymezitelné. Jednoznačná svědectví v pramenech zřejmě nemáme, z náznaků se ale jeví pravděpodobnější, že krédo bylo chápáno spíše jako proklamace vymezující se vůči ariánské herezi, a teprve v recepci koncilu bylo toto vyznání víry postupně uznáno, domyšleno a dopracováno v platnou a závaznou formulaci víry celé církve. Na sněmu a bezprostředně po jeho skončení různé skupiny teologů vykládaly v krédu schválené pojmy, zejména homoúsios a obrat „z podstaty Otce“, odlišně, a to možná nikoli nelegitimně, neboť v otázce vymezení uvedených pojmů zřejmě jednotné stanovisko v Níkaii v roce 325 přijato nebylo, a snad k tomu ze strany hlavního organizátora ani nebyla vůle.
Z tohoto důvodu nelze význam zkoumání recepce Níkajského kréda přecenit a náš zájem se nemůže omezit jen na samu událost konání sněmu. Teprve v desetiletích po skončení koncilu se ustavovalo to, co dnes označujeme jako proníkajská teologie. Jde o pohyb teologického myšlení v průběhu 4. století, označovaný tradičně jako „ariánský spor“, jejž si ovšem jistě nelze představovat jako střet dvou názorově jednotných uskupení – pravověrných versus ariánů (což byl narativ Athanasia z Alexandrie, jejž převzali církevní historikové, následovníci Eusebia z Kaisareie Sókratés, Sózomenos a Theodórétos), ale spíše potýkání vícera různých skupin pro- nebo protiníkajských teologů.
Číslo, které držíte v rukou, může nabídnout jen stručné vhledy do alespoň některých zmíněných důležitých otázek a problematik spojených s konáním koncilu v Níkaii; další relevantní témata lze jen letmo zmínit. V roce 2025 si připomínáme 1 700 let od této klíčové události v dějinách církevního učení. Naše Salve tak bude jistě jen střípkem v širokém spektru událostí a publikací, které se v tomto kontextu na celém světě objeví. Naším záměrem je českému čtenáři nabídnout ukázky současné teologické debaty, a to především jako podněty pro aktuální a aktualizující samostatné přemýšlení o této události. Vybrali jsme proto i texty, v nichž autoři sami explicitně otázku odkazu sněmu a jeho rozhodnutí pokládají.
Naši revue otevírají čtyři krátké reflexe, a to od literárního historika Martina C. Putny, systematického teologa Petra Galluse, patrologa Pavla Dudzika a teologa a historika Tomáše Petráčka. Reflexe upozorňují na několik aspektů možné přítomnosti Níkaie v dnešním světě a našeho možného vztahování se k ní: události na konkrétním geograficky vymezeném místě, se zřetelným dopadem v dějinách křesťanské nauky, která se odrážela v myšlení recipientů nedlouho poté, ale vyžaduje stálou reflexi i po mnoha staletích.
Poté jsou do první části čísla zařazeny texty mapující současný stav bádání týkajícího se hlavních výstupů, jež z koncilu máme, totiž kréda a kánonů. Oba tyto hlavní dochované výstupy čtenář v tomto čísle najde v moderních českých překladech z řeckých originálů: krédo v článku církevního historika, odborníka na vývoj raně křesťanských kréd Wolframa Kinziga a kánony v textu patrologa a jezuity Henryka Pietrase. Oba tyto články představují dané dokumenty v historickém kontextu, oba autoři zároveň, tam, kde je to možné, čtou níkajské dokumenty právě i ve vztahu k dnešním otázkám. Postavě císaře Konstantina a jeho podílu na konání sněmu, a vůbec historickým okolnostem koncilních jednání, se věnuje zejména článek historika Stanislava Doležala, ale v jisté míře také text Kinzigův a příležitostně další, např. studie Brigitty Kleinschwärzer-Meister. Je důsledkem koncentrace čísla na jedno konkrétní téma, ale snad i přínosem pro čtenáře, že jednotlivé osoby a peripetie jsou v čísle pojednány vícekrát z rozličných úhlů pohledu.
Další články pojednávají o tom, co lze nazvat recepcí prvního všeobecného sněmu, a to ve dvou zaměřeních: jednak na recepci nedlouho po události, jednak v širším smyslu dnešního vztahování se ke koncilu. Článek teologa a patrologa Davida Vopřady shrnuje recepci koncilu, nevěnuje se však tolik jednotlivostem spletitého vývoje zápasů o podobu ortodoxie ve 4. století, ale spíše konstrukci ideje „Níkaie“ ve 4. a 5. století. Popisuje tvoření odkazu koncilu v situacích, kdy recipienti měli zřejmě minimum jistých informací o tom, co se na sněmu stalo (v tom se již velmi podobali nám), a zároveň koncil kreativně vztahovali ke své konkrétní situaci. Následují dvě užší a detailnější sondy. Nejprve článek, jehož autorem je belgický patrolog a jezuita Dominique Gonnet, který na několika dílčích příkladech ukazuje teologickou pozici raného Athanasia z Alexandrie (ze 40. let 4. století), známého nekompromisního obhájce níkajského vyznání, jenž si po období mlčení o koncilu sám hledal cestu k plausibilnímu, dostatečně přesnému vymezení teologických pojmů schválených tímto sněmem. Poté studie filozofky a teoložky Lenky Karfíkové týkající se latinské recepce Nicaena, konkrétně obratu „zrozený, ne stvořený“, která představuje pozici Maria Victorina a jeho pečlivé filozoficko-teologické promýšlení otázky vztahu původu Syna z Otce, zpracované v (možná fiktivní) polemice s novoariánem Candidem.
Moderní recepce Níkaie je obtížnou disciplínou již proto, že na první všeobecný sněm z roku 325 většinou hledíme skrze druhý všeobecný sněm v Konstantinopoli (381), na němž bylo Nicaenum dopracováno do podoby dodnes užívaného Níkajsko-konstantinopolského vyznání víry. Z pohledu dnešní liturgické praxe patrně nelze postupovat jinak než přijmout za výchozí toto druhé vyznání víry a promýšlet jeho místo a možnosti využití v bohoslužebném dění, jak to v tomto čísle činí německý teolog, odborník na liturgii Benedikt Kranemann. Podobně i v oblasti ekumenického dialogu platí, že hlavní zájem je upřen na Nicaeno‑Constantinopolitanum, lze však nalézt i studie, které jdou až k Nicaenu. A přestože je mnohdy žádoucí a prospěšné zmlknout před hloubkou tajemství trojjediného Boha, mluvit o Bohu je zcela nezbytné, a to i s tím rizikem, že to plodí ve společenstvích věřících nedorozumění a rozdělení. Hledání cest k umenšení tohoto neblahého důsledku nabízí poslední text čísla od teoložky věnující se ekumenickému dialogu Birgitty Kleinschwärzer-Meister.
Fakt, že Níkaiu nelze chápat pouze jako událost v konkrétním historickém okamžiku, ale také jako podnět, k němuž se pozdější vývoj neustále vztahoval, má reflektovat i obrazový doprovod. V tomto čísle Salve čtenář najde ukázky toho, jak se událost Níkaie propsala a propisovala během staletí i do výtvarného umění; s výběrem dokladů nám laskavě pomohli Ivan Foletti a Zuzana Urbanová z brněnského Centra raně středověkých studií při Masarykově univerzitě. Zařadili jsme i fotografie dnešní Níkaie – Izniku. Nakonec jsme přidali i zbrusu novou pravoslavnou ikonu zobrazující první koncil, která letos putuje po německých pravoslavných, katolických a evangelických kostelích s cílem podpořit současné ekumenické hnutí.
Milan Hlavsa, člen undergroundové kapely z doby totality The Plastic People of the Universe, v jedné písni zpívá: „Už si nevzpomínám, je to nebezpečný“ (vydáno následně v albu Půlnoc, 1990). Text jistě rezonoval: v podmínkách totality bylo lepší některé věci nevědět nebo na ně rychle zapomenout – pro bezpečnost osobní i celého disidentského společenství. Vzpomínání na historické události, jakkoli je samo o sobě velmi žádoucí, je v jistém smyslu „nebezpečný“, protože vždy hrozí konflikt výkladů toho, co se přesně stalo, jaké byly bezprostřední důsledky a co z toho může plynout pro nás. Často také vzniká napětí mezi naší představou o události (ať už ji máme tendenci glorifikovat, nebo zatracovat) a pokusem o rekonstrukci z historických dat, jež jsou k dispozici. Ochota stavět své úvahy o tom, co se událo na sněmu v Níkaii, na poctivě analyzovaných zprávách pramenů a nezastírat, že toho často víme jen velmi málo, snad spojuje texty autorů tohoto čísla. Vědomí, že toho víme málo, by nemělo odvádět od přemýšlení o tom, co se událo. Snad by jen mělo odrazovat od příliš suverénních soudů a vést ke kultivování umění interpretace (kde začíná spekulace a kdy ještě může být přiznaná spekulace přínosná). Pokud se událost v Níkaii odehrála v nějakém historickém kontextu, byla posouvána vpřed často rozdílnými záměry aktérů a později byla zase interpretována v jiném kontextu a s jinými záměry, může to být dobrou výzvou k tomu, provést reflexi svých vlastních východisek a záměrů, pokud bychom odkaz na ni chtěli v nějaké argumentaci používat.
Přejeme inspirované čtení!
Pavel Dudzik