Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
žijeme v nesnadné době, která svou nepřehledností, proměnlivostí, překvapivostí a komplikovaností vyvolává mnoho rozporuplných reakcí. Mnozí se snaží ukázat, že se nacházíme v jakési slepé uličce vývoje, a usilují o návrat do přehlednějších, vlídnějších a přívětivějších dob, pokud ovšem něco takového vůbec kdy existovalo. Jiní zůstávají optimisty a hledají i v současném světě nosné prvky, o něž by bylo možné opřít dobrý, hodnotný a duchovní život. Křesťanská víra, která se vždy prezentovala jako vnitřní kompas zdravé, tvůrčí a konstruktivní orientace, zažívá v těchto časech náročnou etapu tříbení sebe sama. Na jedné straně se křesťanství stává inspiračním zdrojem nejrůznějších kontrakulturních hnutí, na straně druhé se snaží být nositelem osvobozující a pozitivní energie pro současnost i budoucnost. V situaci, kdy i nově zvolený papež Lev XIV. prohlašuje, že svět již čelí III. světové válce, je na místě se tím důrazněji ptát, jaké jsou skutečné zdroje křesťanské síly pro tento svět a pro tuto dobu.
Jednou z opakujících se reakcí i křesťanského prostředí je totiž stesk po tom, že dnešním, zvláště mladým lidem chybí síla, odolnost, odhodlání, vytrvalost, že jsou měkcí, labilní, křehcí, přecitlivělí, opakuje se přezíravé označení „sněhové vločky“. Setkáváme se s blouzněním po jakémsi křesťanském borci, který se umí navzdory osudu vyhrabat ze všech rodinných, sociálních i ekonomických obtíží, když je třeba, nejde daleko k ráně pěstí, je pevně opřen o katechismovou věrouku a v čele své mnohočetné rodiny bere s nadpozemskou jistotou pevně do rukou otěže světa.
Je to ale opravdu křesťanské východisko, resp. jediné možné? Nedohání nás jen více než sto let trvající Nietzscheho výtka o křesťanské slabosti, takže ji pouze obracíme naruby a zaštiťujeme se jakousi ošemetnou silou, která je možná daleko spíš ideologická než evangelijní? Neměli bychom se na lidskou slabost, křehkost a zranitelnost, s nimiž se dnes a denně setkáváme u sebe, v bezprostředním okolí i v globální rovině, podívat v křesťanské, potažmo teologické perspektivě jinak a komplexněji?
Toto číslo Salve jsme záměrně nesestavovali jako akademický příspěvek k tématu, ale jako čtenářům otevřený a vstřícný soubor textů, které nabízejí srozumitelné sondy do problematiky, jež se dotýká celého našeho lidství. Epidemie úzkostí, deprese, psychické nepohody, spirituální krize se nevztahuje jen na dospívající – vždyť i oni mnohdy zrcadlí právě jen to, co se odehrává v jejich okolí, v generaci jejich rodičů. Otázky křehkosti, citlivosti, zranitelnosti a zraněnosti, traumatu, zneužívání patří důležitým způsobem do horizontu světa, v němž žijeme. Není to nový, nečekaný ani pomíjivý fenomén. Odmítat ho a zesměšňovat není důkazem síly, ale v lepším případě hlouposti, v horším pak pocitu nadřazenosti a přezíravosti, který se může neblaze vymstít. Duševní zdraví a zdravá spiritualita spolu úzce souvisejí – ostatně podobně jako psychické nemoci a pokřivené a deviantní podoby zbožnosti.
Není pochyb o tom, že právě křesťanství je v lidské historii silou, která obrátila pozornost ke slabým, křehkým, zranitelným a opovrhovaným. Pokud jakákoli interpretace křesťanství toto překrucuje či oslabuje, měli bychom zpozornět, zda se nejedná o signál toho, že se s podstatou Ježíšova poselství zásadním způsobem míjí. Je tedy namístě neustále se k těmto kategoriím vracet a nahlížet je v jejich dobové konkretizaci. Pavlovo: „Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ (2Kor 12,10) je snadné chápat jako asketickou výzvu k pokoře. Biblická antropologie potvrzená Kristovým vtělením nás ale učí také to, že křehkost, slabost a zranitelnost – z nichž pak vyplývají i úzkosti a útrapy – patří k samé podstatě člověka, bez nichž by nebyl schopen základních věcí – vztahu, lásky, a tedy ani víry. Přijetí slabosti jako základní zkušenosti bytostného lidství je výrazem realismu, skromnosti, otevřenosti vůči druhému, je základní prevencí proti pýše, mocichtivosti, pocitu nadřazenosti – a právě proto je tou pravou silou. Vysmívání se slabosti a křehkosti je naopak výrazem ztráty kontaktu s jádrem sebe sama jako člověka, je pokušením vyjádřeným hadovým lákáním: „Budete jako Bůh.“ (Gn 3,5) A přitom sám Bůh skrze Ježíše z Nazareta ukázal, že hledá cestu k člověku právě skrze jeho zranitelnost.
Texty tohoto Salve vás provedou jednak teologickou reflexí křehkosti a zranitelnosti, jednak konkrétními sondami do oblastí života, kde se setkává duchovní život s duševním zdravím. Úvodní trojice teologických studií ukazuje pohled na křehkost a zranitelnost očištěné od balastu povrchních představ o tom, že jde o projev hříchu, úpadku, že jde v principu o něco negativního a nežádoucího. Být stvořeni k Božímu obrazu totiž znamená, že jsme jako lidé z podstaty vztahoví, a to znamená toužící po druhém, což v sobě obsahuje i neoddělitelný potenciál zranitelnosti – má touha po druhém může zůstat nevyslyšena. Pokud má být vztah naplněný láskou, musí být svobodný, a tedy otevřený i k odmítnutí, které zraňuje. V tomto smyslu nemohou být ani ty nejdůležitější vztahy našeho života jiné než křehké.
Rozhovor s psychoterapeutkou Johanou Růžkovou, která pracuje s duševně „rozbitými“ mladými lidmi i lidmi na okraji společnosti, tvoří pomyslný předěl směrem ke konkrétním sondám do křehkosti a zranitelnosti v duchovním a křesťanském životě. Ať už jde o možnosti spirituálního růstu jako cesty z prožitého traumatu (Ďurašková a Pola), otázky sexuálního zneužívání a zneužívání moci v církvi (Drábek), poukazy na takové rysy křesťanského prostředí, které mohou škodit zdravému rozvoji člověka (Jirsa), či v současné době hojně skloňované téma vysoké citlivosti a jejího vztahu ke spiritualitě (Fafejta). Všechny tyto sondy vycházejí ze zkušeností a odbornosti autorů, jsou založeny na výzkumech a praxi a podávají živý, srozumitelný a spirituálně podložený vhled do aktuálních témat. Závěr čísla patří zamyšlení nad podobenstvím z apokryfního Tomášova evangelia, které nejspíš reflektuje zkušenost křehkosti lidského života a jeho snažení a staví nás před otázku, zda naše veškeré úsilí vlastně nesměřuje k poznání (osvobozující) prázdnoty.
Obrazový doprovod tohoto Salve tvoří unikátní fotografie Ondřeje Přibyla, vzniklé procesem daguerrotypie. Jde o první fotografickou metodu, vracející se svými počátky až do konce 30. let 19. století, při níž vzniká obraz z částeček amalgámu stříbra, vytvořeného při kondenzaci par rtuti. Každá daguerrotypie je proto unikátem existujícím pouze v jednom jediném snímku. Portréty dětí touto starou metodou podtrhují jejich křehkou krásu a znepokojivou zranitelnost, jejich jedinečnost a individualitu jako lidských bytostí, které – zbaveny obvyklosti a banality současného způsobu zobrazení – vystupují zvláště intenzivně do popředí. To umocňuje i cyklus portrétů lidí zezadu, který můžeme v kontextu tohoto čísla chápat také jako podnět k úvahám o tom, co skutečně tvoří důstojnost člověka, zda jeho bytí samo o sobě, nebo je k tomu nezbytná i jeho tvář.
Ve světě, kde se do popředí znovu a intenzivněji dostávají témata zbrojení, války, soupeření, potlačování a mocenského působení, stojí křesťanství před úkolem o to jasněji, důrazněji a srozumitelněji hájit svobodu člověka a jeho důstojnost, zasazovat se o vše živé a přírodu, bránit spravedlnost, kulturu a hodnoty, na nichž stojí evangelium – a mezi nimi i právo na křehkost a zranitelnost, jež z nás činí lidi schopné vztahu, lásky, víry, ale také oběti pro druhé.
Martin Bedřich