Ondřej Kolář: Štěstí jako téma současné teologie
Praha, Karolinum 2024
Akademické publikace, teologické nevyjímaje, mohou být přínosné z různých důvodů: komplexním zpracováním dané látky, svěžím a čtivým podáním, inovativností řešení předkládaných otázek atp. V případě knihy Štěstí jako téma současné teologie, jejímž autorem je Ondřej Kolář z Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy, je nejvýraznějším kladem výběr důležitého a zajímavého tématu.
Štěstí představuje zásadní otázku dnešního člověka (G. Greshake mluví o „spáse bez transcendence“), a přitom zůstává v teologickém i filozofickém diskurzu spíše okrajovým, nejasně definovaným pojmem. Kolář se proto na počátku své knihy zabývá nejen teologickou relevancí štěstí dnes, ale i důvody, proč toto téma dlouhodobě vzbuzovalo v teologii rozpaky.
Autor na rozsahu zhruba sta stran nejprve vymezuje klíčové předpoklady pro teologickou práci s tímto pojmem: tematizuje různé konceptuální polarity (např. fortuna vs. felicitas, subjektivní vs. objektivní pojetí) a všímá si biblických motivů spojených s představou štěstí. V hlavní části knihy pak analyzuje přístupy čtyř autorů a jedné autorky z německojazyčné oblasti, kteří se tématem zabývají – Jörga Laustera, Michaela Rotha, Gundy Schneider-Flumeové, Gisberta Greshakeho a Ralfa Miggelbrinka. Závěr tvoří Kolářova vlastní syntetická reflexe.
Jednou z pozitivních vlastností knihy je snaha udržet rovnováhu mezi různými teologickými tradicemi. Ačkoli převažují autoři protestantského prostředí, Kolář neopomíjí ani hlasy z teologie katolické. Ocenit lze také jeho důsledné vyhýbání se zjednodušením – například v podobě triumfalistického výkladu křesťanství jako jediné cesty ke „skutečné blaženosti“ nebo tendencím instrumentalizovat Boha jako garanta individuální prosperity.
Kolářovo pojetí štěstí je teologicky ukotvené – pracuje s klasickými pojmy, jako je stvoření, ospravedlnění či eschatologie. Náběh k teologii štěstí pak spatřuje už u starších autorů. Jako prvního zmiňuje Dietricha Bonhoeffera, podle nějž člověk nalézá štěstí v darech, kterými ho Stvořitel obdarovává. Bonhoeffer si zároveň všímá, že se církev snaží oslovit člověka v momentech, kdy již sám na své problémy nestačí a jeho síly jsou u konce. Církev se ptá, jak oslovit člověka, pro nějž se tento deus ex machina stává nepotřebným. Bonhoeffer pak ve svých listech z vězení, které autor cituje a jež lze s užitkem číst i dnes, kritizuje následek, kdy se církev a její teologie snaží štěstí člověka prohlásit za neštěstí, aby mu mohla zvěstovat svou spásu. Druhým předchůdcem teologií štěstí je pak pro Koláře Jürgen Moltmann, který jak známo proponuje teologii naděje, jež je spásou uskutečňující se v tomto světě a směřující do eschatologického šabatu všeho stvoření.
Kolář dobře vystihuje řadu napětí, která dnes charakterizují teologickou reflexi štěstí – od konstatování, že křesťanství nenaplňuje touhu moderního člověka po štěstí, přes postřeh, že v dnešní společnosti existuje silný nárok na to, aby si člověk životní štěstí zajistil sám a svými silami, až po tyranii „zdařilého života“ jako nároku nezřídka přítomného v současné křesťanské teologii. Otázek se zde klade celá řada: Jak citlivě pojmout rozpětí mezi přítomným štěstím a eschatologickou plností, štěstím okamžiku a štěstím jako nárokem na trvalý stav, či jaký vztah je mezi štěstím a lidským jednáním.
Tato témata a rozpory dobře řeší někteří autoři, kteří jsou předmětem Kolářovy teologické analýzy, jako například Gisbert Greshake, jenž poukazuje na to, že štěstí je vždy darem, na kterém ovšem můžeme spolupracovat, a také upozorňuje na podstatnou souvislost štěstí a lásky v jejím nejširším smyslu.
Závěrečná kapitola obsah knihy konstruktivně shrnuje a zároveň přináší vlastní autorský vklad. Kolář se zamýšlí nad „uměním žít“ jako součástí křesťanské víry. Citlivě balancuje mezi odmítnutím paternalistického pocitu majitelů jediné cesty ke štěstí a zároveň konstruktivní kritikou některých současných přístupů slibujících štěstí, které však často stojí na vratkých základech. Přesto zůstává přesvědčen, že křesťanství má – byť někdy potlačený – potenciál pomoci člověku k naplněnému a šťastnému životu.
Tato recenze si nekladla za cíl zopakovat výklad Kolářovy knihy, nýbrž chtěla upozornit na podnětné téma, které jeho práce zdařile zpracovává. Zároveň je třeba upozornit, že autor volí formát stručné a tematicky koncentrované studie, což samo lze považovat za přednost, avšak v důsledku toho text místy působí stylisticky poněkud těžkopádně. Atraktivnímu tématu by prospěla větší jazyková svěžest a přehlednost. Přes tuto drobnou výtku jde o vydařený příspěvek k teologickému zpracování tématu, které si zaslouží více pozornosti.
Tomáš Sixta