Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
kardinál Carlo Maria Martini ve svém slavném posledním rozhovoru pro Corriere della Sera v roce 2012 prohlásil, že církev je 200 let pozadu a měla by se radikálně reformovat. V českém prostředí se někdy zdá, že nezvládáme držet krok ani s oním opožděným vývojem, jejž Martini kritizoval. Například podle mé zkušenosti se chronologicky posledním momentem, o němž někteří vyučující na pražské Katolické teologické fakultě v době, kdy jsem tam absolvoval magisterské studium (2016–2021), pojednávali, byl II. vatikánský koncil, jenž však skončil již před 60 lety. Jako studenti jsme nevěděli – a někdy jsem měl pochyby, zda to vědí sami vyučující –, jaká jsou zásadní témata jednotlivých oborů v posledních třiceti letech, kdo jsou významné postavy současného bádání, jaké autory či autorky lze doporučit a jaké myšlenky prosazují. I způsoby, jakými se v české církvi uplatňuje moc, bohužel nezřídka připomínají spíše tvrdý feudální systém než současné synodálně-dialogické paradigma. Na rozdíl od dob antiky, kdy se starobylost (antiquitas) považovala za doklad hodnoty dané myšlenky, lze v křesťanství lpění na starobylosti chápat nejen jako lenost, intelektuální nedostatečnost či strach riskovat, ale také jako selhání úkolu stále hlouběji vrůstat do participace na Božím království – nenaplnění povolání kráčet vpřed na cestě spásy. Věřím, že – jak říká text jedné z eucharistických modliteb – ten, který hlásal zcela nový způsob života, „jako kdysi učedníkům, putujícím do Emauz, tak dnes i nám otvírá Písmo a láme chléb.“
Ačkoli je jasné, že současnost může přinést také mnoho „pěny dní“, v Salve jsme se vždy snažili aktuální témata a podoby onoho výše zmíněného „dnes“ kriticky zpracovávat. V tomto kontextu lze zmínit čísla z poslední doby: křehkost a zranitelnost (1/25), LGBTQ+ (3/23), konspirace (3/22) či populismus (1/21). Číslo, jež držíte v rukou, se nechce věnovat jednomu partikulárnímu tématu z pohledu současného teologického bádání, ale chce na způsob sond představit nosné a reprezentativní podoby, směry a témata současných teologií. Při jeho přípravě jsme hledali odpovědi na otázky jako: Co se děje v teologii posledních desetiletí? Jaké otázky a témata jí hýbou? Kde bere inspiraci a jak se vyvíjejí její metody? Toto číslo se tedy pokouší probádat alespoň několik míst na mapě současné teologie, či – jak jsme jej nazvali s odkazem na její pluralitu – současných teologií.
Nejprve jsme si kladli pro naše téma zásadní a klíčovou otázku, proč by nás vlastně měly současné teologie zajímat, jak se může teolog a teoložka k současnosti vztahovat a čím je současná teologie inspirována. Tyto otázky na pozadí sporu dvou význačných amerických teologů druhé poloviny 20. století, Davida Tracyho a George Lindbecka, promýšlí ve studii, jež je zamýšlena jako úvod do četby celého čísla, Tomáš Sixta. Na tuto studii navazuje anketa mezi českými i zahraničními teology a teoložkami. Ti odpovídají na otázku po jejich osobní zkušenosti se současnými teologiemi, po jejich vývoji a zmiňují i některá důležitá témata či výzvy spjaté s teologickým bádáním dnes.
Poté jsme se zaměřili na několik konkrétních okruhů témat, kterými žije současná teologie. Jan Motal představuje široký proud radikální teologie, jež do značné míry čerpá z tzv. teologie smrti Boha či z vývoje v sekulární postmoderní filozofii (např. směrů jako postkolonialismus) a reinterpretuje křesťanskou víru jako setkání s druhým a úsilí o opravu světa. Dalším výrazným tématem je téma environmentální krize. Ta od počátku není předmětem pouze přírodních věd, ale vztahují se k ní umění, filozofie, sociální vědy a další disciplíny. V posledních letech vzrostl zájem o tato témata také v teologii. Tento vývoj v katolickém prostředí výrazně katalyzovala encyklika papeže Františka Laudato si’. V humanitních vědách se v tomto kontextu před dvěma desetiletími etabloval koncept antropocénu. Ten v tomto čísle představuje studie australského filozofa a etika Clivea Hamiltona s názvem „Epocha antropocénu a její význam“. Z pohledu teologické antropologie pak téma rozvíjí Daniel Horan, který předkládá studii o tom, jak současné uvažování o ekologii proměňuje naše chápání pojmu člověka jako imago Dei.
Jestliže – jak je již zřejmé – bude pro současné teologie klíčový dialog s vývojem v ostatních humanitních vědách, je třeba věnovat pozornost nejen jejich tématům, ale také jejich metodám. Ty mnohdy ovlivňují i teologické disciplíny zabývající se tak tradičním materiálem, jako je Bible či spisy církevních otců. Příkladem toho, jak může lingvistický obrat s jeho důrazem na roli rétoriky a jazykové utváření identit vést k přehodnocení našeho náhledu na období patristiky, je překlad studie Pauly Fredriksen „Vytrácející se subjekt: židé, heretici a mučedníci po lingvistickém obratu“. Článek Jiřího Lukeše se zaměřuje na proměny, jimiž prošlo bádání o historickém Ježíši v posledních desetiletích, nezřídka právě na základě implementace nových metod a kritérií vztahovaných na evangelní materiál.
Číslo uzavírá esej Petra Beneše. Ten zmiňuje nejen velmi sporadickou debatu o současné teologii, kterou by mohli sledovat i lidé mimo prostředí akademické teologie, ale také předestírá možné směry teologického přemýšlení dnes. V kontextu celého čísla jde o důležitou výpověď o situaci mnohých běžných věřících křesťanů, kteří se chtějí zajímat o teologii, ale současné české církevní prostředí jim neposkytuje dostatek výživné a zároveň srozumitelné stravy. I na tuto poptávku „zdola“ bychom chtěli v Salve – a to nejen v tomto čísle – podle našich možností odpovídat. Kromě tohoto svědectví Petr Beneš pojmenovává potřebu „učit se myslet jinak“. Tuto výzvu bychom v tomto čísle chtěli přijmout za svou. Podobně souzníme s dalšími tezemi jeho textu, v němž mimo jiné píše, že teologie „nemusí vězet ve starých tradicích, ale ani je odmítat. Jako nosný obraz pro soudobou teologii se nám ukázal obraz hospodáře, který vybírá staré i nové podle toho, jak to slouží v přítomné situaci. Teologie k tomu jistě potřebuje také revizi svých pojmů a dogmat. I ta jsou jen obrazem, dobovým vyjádřením zásadních pravd křesťanství.“
Teologie je kromě všech dalších rozdílů oproti ostatním humanitním vědám typická tím, že je dodnes dělána odlišně v různých jazykových prostředích. Existuje silný proud německé teologie, jež uvažuje svým vlastním způsobem, silný proud teologie románských jazyků (italská, francouzská teologie) a v neposlední řadě výrazný proud angloamerických teologií. Zatímco u nás je ze zřejmých geografických důvodů silná vazba na německé, italské či francouzské jazykové prostředí, ve světě pochopitelně nabývá hegemonického postavení teologie dělaná v angličtině a přebírající tamější způsoby práce v humanitních vědách. I proto jsme se od počátku chtěli zaměřit právě na anglofonní teologickou tradici, jak se to odráží v překladových textech (Fredriksen, Hamilton, Horan), ale také v některých českých studiích (Sixta).
Číslo Salve o současných teologiích, o „novinkách“ ve staroslavné „vědě o Bohu“, doprovázejí ukázky z díla sochaře Jana Kováříka. Jádro představují dvě komplementární intervence, které vznikly pro kostel Nejsvětějšího Salvátora u Karlova mostu a refektář pražského dominikánského kláštera, platformu Dominikánská 8. Obě práce spojuje právě dojem, že jsme svědky vznikání něčeho nového, něčeho, co teprve hledá svůj tvar. Doprovodný rozhovor se sochařem připravili Klára Jirsová a Norbert Schmidt.
Je jasné, že teologický časopis našeho typu nemůže suplovat absentující debatu či práci teologických fakult, přesto doufáme, že toto číslo bude inspirativní sondou do nejnovějšího vývoje v teologii.
Závěrem tohoto editorialu, v němž byla explicitně i implicitně kritizována úroveň pražské Katolické teologické fakulty s ohledem na kontakt se současnou teologií, je třeba konstatovat, že bohužel ti z akademiků, kteří se snažili vnášet do výuky a svého bádání nejnovější vývoj ve svých oborech a jsou mezinárodně uznávanými odborníky na svá témata, jsou v době uzávěrky tohoto čísla na konci září 2025 z fakulty buď vyhazováni, nebo pod tlakem sami odcházejí. Tímto chceme ještě jednou vyjádřit podporu našim kolegům z redakční rady Davidu Vopřadovi a Petru Šticovi a doufáme, že se Katolická teologická fakulta brzy opět stane seriózním akademickým pracovištěm. Celý text podpory našim přátelům ze září tohoto roku najdete na webu salve.op.cz.
Tomáš Sixta