Co vás zaujalo ze současné teologie?
Lze jistě spekulovat o Bohu či například o klimatické krizi jako o mimolidských aktérech v teologii, ale v posledku současné teologie dělají lidé: současní teologové a teoložky. Oslovili jsme několik z nich – ať už z okruhu redakční rady naší revue, či mimo něj – s otázkou, zda sledují současnou teologii a co je z ní naposledy zaujalo. Zajímala nás aktuální teologická témata i vývoj různých úžeji zaměřených teologických oborů a to, zda v nich existují nějaké proudy, témata, přístupy, tendence, které se dají označit jako „současné“. Při výběru respondentů a respondentek jsme se snažili o generační, národnostní, konfesní i oborovou rozrůzněnost. V anketě tak najdete nejen pohledy ze systematické teologie, ale také z etiky či biblistiky.
Martin Kočí
Samozřejmě že současnou teologii sleduji – ale to, co považuji za „současné“, se v průběhu času proměnilo. Jako student jsem naivně ztotožňoval „současnou teologii“ se vším, co bylo napsáno po II. vatikánském koncilu. Nyní chápu současnou teologii jako souhrn všech živých debat, které pulzují naší disciplínou. Osobně mě nejvíce zaujímá proud, který lze nazvat „teologickým obratem“ v kontinentální filozofii, zejména ve fenomenologii. Toto hnutí vyvolalo mimořádnou recepci v angloamerickém světě a vzbudilo nejednu zajímavou debatu o fundamentálních teologických otázkách. Navíc korigovalo to, co chybělo v teologických debatách samotných, které byly – a někdy stále jsou – příliš uzavřené ve svých do sebe sama příliš zahleděných diskurzech.
V současné době mě fascinuje debata okolo trinitární ontologie i stále naléhavější dialog mezi teologií a technologií – zejména jak umělá inteligence nutí přehodnotit základní otázky o tom, co znamená být člověkem.
Zajímavé je, že nejdynamičtější teologické rozhovory se dnes odehrávají v anglicky mluvící jazykové rodině – což přesahuje lokální anglické a americké teologie. Je přirozené, že lingua franca naší doby poskytuje živoucí fórum pro nejnovější debaty.
Nikdy jsem nepochopil, proč by teologové měli dělat něco jiného než současnou teologii. Na univerzitní půdě jsem vypozoroval a stále pozoruji dva odlišné způsoby teologické práce: První je archivní – pečlivé genealogické odhalování smyslu konceptů, sledování jejich historického vývoje skrze staletí textů. Druhý praktikuje teologii jako hermeneutiku znamení času, interpretuje současnou křesťanskou existenci a širší lidskou zkušenost teologickými čočkami.
Nechápejte mě špatně – teologie se musí zabývat svou historií. Nemůžeme odpovědně myslet, aniž bychom chápali, po jaké cestě jsem se dostali tam, kde stojíme. Na můj vkus však archivní práce až příliš často nahrazuje náročnější úkol svěřený teologii: úkol myslet v/ze současnosti. Je prostě snazší schovávat se za autoritu dávno mrtvých autorů než riskovat sdělováním něčeho smysluplného tady a teď. Teologie má nemalou odpovědnost věrohodně promlouvat k žité zkušenosti současného křesťanství a nynější lidské situace.
To mě přivádí k tomu, co považuji za určující proudy našeho věku v teologii. Na první místě stojí otázka zkušenosti. Lidská zkušenost jako teologická kategorie – se všemi svými dimenzemi tělesnosti, konečnosti a světskosti – představuje hlavní výzvu. Jen pokud se budeme zabývat těmito v své podstatě univerzálními kategoriemi jako kategoriemi teologickými (spíše než je považovat za vnější faktory, které má spravovat náš „teologický archiv“), můžeme snad dospět k věrohodné teologické gramatice. Taková gramatika by umožnila teologii, která je jak intelektuálně rigorózní, tak existenciálně relevantní.
Marius van Hoogstraten
Zdá se mi, že současnost je, alespoň částečně, tvořena tím, co bezprostředně očekáváme. Způsob, jakým kultura, odvětví nebo jednotlivec prožívají „přítomnost“, je neoddělitelně spjat s událostmi, které se na nás valí.
V tomto světle mě v poslední době v mé vlastní teologické oblasti zaujal způsob, jakým blížící se krize a katastrofa (tzv. „polykrize“ spočívající v klimatickém kolapsu, politickém autoritářství, válce atd.) tlumí teopoetickou hravost a postmoderní okouzlení okrajovým a rozvratným. Postkoloniální teoretik a historik Dipesh Chakrabarty (2021) popisuje tuto situaci ve svém oboru: postkoloniální historici jsou školeni v kritickém rozboru (dekonstrukci) moderních univerzalismů (historie, vědy, humanismu atd.). Ale tváří v tvář klimatické krizi se musí znovu naučit vidět celek; nejen rozebírat, ale také sledovat vzájemné souvislosti krizí a planetární rozměr (a vědeckou realitu) toho, co nám hrozí.
Myslím, že to platí i pro teologii, alespoň pro ty teologie, které nazýváme postmoderní, postliberální, postkoloniální, teopoetické a tak dále. Stejně jako jsme se naučili přijímat dekonstruktivní nebo partikularistický přístup, musíme se (v závratném tempu) znovu naučit milovat a pečovat o neodstranitelné propojení, které nás spojuje, ať už k dobrému, nebo ke zlému.
Například Kwok Pui Lan v roce 2005 stále argumentuje ve prospěch teologické obrazotvornosti, která se brání „představování si celku“ a místo toho sleduje okrajové jevy, ale v roce 2021 výslovně argumentuje ve prospěch „globální perspektivy“ a „planetární politiky“. Podobně Catherine Keller v 90. letech psala proti („kvazi-apokalyptické“) konečnosti v našem myšlení a politice; v roce 2021 se k tomuto skepticismu vrací, protože se skutečně zdá, že „čelíme apokalypse“.
Takový obrat k péči o celek má samozřejmě tragický podtext: jedná se totiž o „celek“, který, pokud vůbec někdy existoval, čelí bezprostřednímu rozpadu a kolapsu. Důsledky polykrize budou různé skupiny tvorů pociťovat velmi odlišně a křesťanský teologický jazyk je již v mnoha částech Evropy a vlastně celého světa téměř bezmocný, nebo alespoň nesrozumitelný. Zdá se mi tedy, že pokud má teologie být schopna oslovit současnost, bude muset být (jak to v roce 2020 formulovala Heather Walton) teopoetikou v troskách: vyjádřením uprostřed ztracenosti a ticha, promlouváním tam, kde nelze nic říci, sledováním zmaru, který se již sám katastrofálně oznamuje.
Z anglického originálu přeložila Bernadeta Prášková OP.
Lucie Kolářová
Současnou teologii rozhodně nesleduji tak, jak by se slušelo a patřilo, když už se člověk jednou nazývá teologem. Nároky života jsou převeliké a podle mě mají vždycky přednost, a tak tedy za tím pestrým proudem teologického myšlení spíše jen pokulhávám, abych ho úplně neztratila z obzoru. Fascinujících osobností nicméně vidím i tak dost. Kupříkladu nizozemský profesor fundamentální, resp. veřejné teologie Eric Borgman, laický dominikán, u nás výrazně méně známý a méně vážený než v západní Evropě. Chci věřit, že je to z důvodů především jazykových.
Jeho teologickou metodu bych charakterizovala jako postup „po stopách toho, co přichází“. Není vůbec náhodou, že nizozemský prestižní levicový kulturněpolitický týdeník Vrij Nederland, jedno ze čtyř vlivných médií svého druhu, jej roku 2009 prohlašuje za jednoho z nejinovativnějších myslitelů Nizozemska. V sekularizované, vysoce liberalizované zemi, podotýkám. Jeho texty jsou průvodci pro ty, kdo hledají smysl, a to i ten „tradiční“ křesťanský, a přitom mají rádi svůj současný svět, jeho výdobytky i bolesti. Od svých počátečních témat – teologie osvobození, černá teologie, feministická teologie – urazil Borgman dlouhou cestu, původně do dálky, nakonec spíš do hloubky. Teologie, kterou dlouhodobě programově a systematicky rozvíjí, je teologií svědectví. Autorita teologie pro něho leží méně v minulosti a více v zaslíbení Boží budoucnosti.
Budoucnost je pro Borgmana klíčovým slovem. Není to něco, na co křesťané pouze čekají, nýbrž něco, co se v očekávání vynořuje. Lidská představivost a příběhy poskytují vhled a mnohé předjímají. Borgman naslouchá jejich narativní moudrosti a z té pozice kritizuje osvícenský typ racionality. Teologii přirovnává k poezii, a nestydí se za to. Poetická teologie je v pravém slova smyslu tvořivá. V jeho teologickém konceptu kráčí ruku v ruce zjevení a estetika. Nepřekvapuje, že jako relevantní zdroje figurují v oceňované trilogii Všechno nově: teologická vize pro 21. století (Alle dingen nieuw: een theologische visie voor de 21ste eeuw, Utrecht 2020) díla světové beletrie. Novost věcí je tu záležitostí hluboce kristovskou – to Kristus, silou proměňující lásky, činí vše nové. Borgman vystavuje křesťanskou víru konfrontaci v samotném jejím základě, když zasazuje křesťanské vyznání „Bůh je láska“ do srdce současné kultury. A nebojí se toho. Zkoumá teologické důsledky možnosti, co znamená vystavit vlastní život křesťana do krajnosti lásce, a je v tom velmi konkrétní, velmi reálný, a ano, také politický. Podle něho není úkolem teologie dávat řešení, ale poukazovat na místa, která jsou obtížná. Tudy se ozývá realita. I v metafyzickém smyslu platí, že Bůh k nám promlouvá skrze svět a tam mu musíme naslouchat.
Borgman je představitelem pozicionální teologie, která nepěstuje akademický odstup a spíše než o Bohu chce znovu mluvit i k Bohu. Osobně mě fascinuje, že liberalizovaná nizozemská veřejnost toto nejen akceptuje, ale i oceňuje. Borgmanovi se evidentně daří nastavovat společnosti teologické zrcadlo. Ukazuje západní kulturu jako tu, která ráda soupeří se svým okolím a která má za to, že je pokaždé na nás, abychom si o všem rozhodli sami. Jakási věčná puberta?! Teologická perspektiva říká, že svět je vždy silnější a my takto prohrajeme. Sami jsme navíc součástí prachu země. Borgman tvrdošíjně opakuje: můžeme také žít z naděje a důvěry. To je křesťanská alternativa.
Není to zdaleka všechno, co by se o jednom teologovi a jedné knize dalo říci. Už i ve světle toho mála se mě ale zmocňuje starost, jak jsme na tom se současnou teologií u nás. Jaké teologické subdisciplíny a systémy si to pěstujeme, v jakém teologickém paradigmatu žijeme. Jakou prestiž mají teologové u veřejnosti, jak jsou přesvědčiví, věrohodní, vážení… Sekularizovanost zjevně nemusí být na překážku, zato teologie dělaná na úkor reality ano.
Petr Štica
Současnou teologii sleduji zejména optikou svého odborného zájmu, kterým je teologická etika. Každý, kdo chce v českém prostředí sledovat současnou teologii, se musí nezbytně poohlížet po zahraniční teologické produkci, a tak se rovněž snažím sledovat aktuální zahraniční tituly v oboru. Z pohledu na publikace, jež v oboru v poslední době vyšly, dominují podle mého soudu tituly, které se zaměřují na jednotlivá témata, jichž teologická etika nabízí téměř nepřeberné množství. Jeden z trendů, který lze v posledních 10 či 12 letech vypozorovat, je výraznější zájem v teologickoetických publikacích (ve srovnání s dřívější dobou) o etiku manželství, vztahů a sexuality. Tento trend lze vypozorovat už před vydáním dokumentu Amoris laetitia papeže Františka, zároveň však platí, že celocírkevní diskuse k tématu před vydáním této exhortace a její vydání teologický zájem o tuto tematickou oblasti ještě umocnily. Řada publikací přitom usiluje o to, aby tato témata byla promýšlena jako součást etiky partnerských vztahů, nikoli izolovaně, jak tomu bylo nezřídka v morálněteologické reflexi dříve. Jako pars pro toto uvedu jednu z knih, které v posledních letech k tématu vznikly, a to rozsáhlou monografii morálního teologa Martina M. Lintnera (Brixen) s názvem „Křesťanská etika vztahů: historický vývoj – biblické základy – současné perspektivy“, která vyšla v němčině (Herder 2023) a italštině (Queriniana 2024). Jak je avizováno na zadní straně téměř 700stránkové knihy, jde o publikaci, jež nabízí „křesťanskou etiku sexuality, vztahů a manželství, která dále domýšlí nový personalistický přístup II. vatikánského koncilu“. Nepřehlédnutelný je v posledních letech rovněž intenzivnější zájem o etickou reflexi vztahu k životnímu prostředí a vztahu ke zvířatům. Zmínit bych chtěl ještě jednu skutečnost, které jsem směl být aktivním účastníkem – v posledních letech se v oblasti teologické etiky výrazně posílila internacionalizace a mezinárodní výměna. Výraznou roli v tomto směru hraje mimo jiné mezinárodní síť Catholic Theological Ethics in the World Church (ale také další organizace, výměnné programy a instituce), jejíž aktivity významným způsobem přispěly k posílení mezinárodní debaty mezi katolickými morálními teology a sociálními etiky napříč kulturami a mezi jednotlivými zeměmi, jazykovými oblastmi a kontinenty.
Dörte Mohme
Výzkum v mé oblasti, Novém zákoně, se silně opírá o zavedené metody historicko-kritické exegeze a o podrobné komentáře napsané v průběhu minulého století. Častým cílem je napsat něco podobného, nanejvýš s přidáním několika poznámek pod čarou k postřehům jiných lidí. V současném výzkumu Nového zákona však dochází k zajímavé změně, kdy se tento důraz na racionální a metodické studium doplňuje experimenty a snahou o to, aby se výzkumné zájmy, pozice, kontexty a úhly pohledu staly explicitnější součástí analýzy. To, kým jste, co jste zažili, jaké etické zásady vyznáváte a k jakým komunitám náležíte, již není vnímáno pouze jako potenciální překážka pro porozumění textům, ale také jako potenciální zdroj nových postřehů a poctivějšího akademického diskurzu.
Součástí toho je i práce na zjišťování dopadů a důsledků nové perspektivy na Pavla, která si klade za cíl zohlednit Pavlovo trvalé židovství. Je důležité a fascinující dál pokračovat v dekonstrukci tradičních křesťanských antisemitských a supersesionistických interpretačních strategií (Cathy Ehrensperger; Daniel Boyarin), zejména v době, kdy dochází ke generační výměně v rámci paměti holokaustu.
Ve snaze vypořádat se s aktuálním oživením válečnictví, autoritářství a pohrdání lidskými právy a při hledání orientace v Novém zákoně jsem se také začala zajímat o současný výzkum společenských, ekonomických a politických aspektů novozákonních textů. Objevují se různá označení, např. „imperiálně kritický přístup“, „postkoloniální hermeneutika“ nebo „Pavel a politika“. Na základě pozorování, že texty Nového zákona byly napsány v Římské říši, se lidé začali zamýšlet nad tím, co znamená, že ukřižování bylo imperiálním trestem (James Cone). Můžeme analyzovat „polemické paralelismy“ (Adolf Deissmann), „skryté přepisy“ (James Scott) a „apokalyptické antinomie“ (Louis Martyn) a posoudit, jak texty podrývají mocenské dynamiky prostřednictvím sémantiky (Brigitte Kahl), ale také analyzovat římské nástěnné fresky (David Balch), imperiální architekturu (Brigitte Kahl) nebo dopady kolonialismu na zemědělství a soudržnost komunity (Aliou Cissé Niang).
Pokud jde o budoucnost studia Nového zákona, jsem zvědavá, zda a jak se prosadí nové obory, jako je „archeologie dobývání“, „diskurzivní analýza“ nebo „utopické studie“.
Z anglického originálu přeložila Zuzana Matisovská.
Jiří Pavlík
Teologie je velice široký obor, který rozhodně nesleduji celý. Ani se o to nesnažím a trochu pochybuji, zda je to vůbec v lidských silách. Od počátku svých teologických studií na Katolické teologické fakultě v Praze v jejím prvním konzervativním období (a za její první velké krize v roce 1998) mě na teologii nejvíce zajímal její jazykový charakter neboli více mě fascinovala koncová část názvu oboru – „-logie“ – než ono počáteční „theo-“. Tehdejší fakulta mi k tomu ovšem nedala příliš mnoho podnětů. Byla to spíš má intuice, že jazykové dění je na teologii to nejpodstatnější, která nakonec obrátila mou pozornost k filologickým studiím neboli ke komplexnímu studiu jazyka, dějin a kultury antického starověku. Můj zájem o (teo)logii se tedy koncentruje na rané dějiny křesťanského myšlení, literatury, kultury a na uplatnění strukturalismem ovlivněných metod zkoumání.
Mám-li odpovědět na druhou část otázky, co mě na současných teologiích v té úzké oblasti mého zájmu nejvíce zaujalo, pak je to rozhodně způsob analýzy reprezentovaný v tomto Salve článkem Pauly Fredriksen. Autorka ho prezentuje jako důsledek obratu k jazyku, ale můžeme ho pojmout také jako zapojení kognitivních věd do studia náboženství a jako odmítnutí esencialistického myšlení a přijetí diskurzivní či sociální konstruovanosti kulturních fenoménů, jak to chápali a chápou Judith Lieu, Daniel Boyarin a mnozí další. Jde o nástup vědomí, že nedisponujeme žádnou naddějinnou esencí „křesťanství“, „judaismu“, „gnosticismu“ atd., neboli, že významy, které těmto slovům přikládáme dnes, nemusely v době, kterou studujeme, vůbec platit a fungovat. To, čím disponujeme, je pouze svědectvím starodávných mluvních aktů různé povahy: plamenných polemik teologů plných vzájemných nálepek, posměšků a urážek – někdy přímých (kázání, homilie, listy), někdy zakódovaných do vyprávěných příběhů (evangelia, skutky, hagiografie) –, liturgických modliteb; náhrobních kamenů… Toto vědomí přivádí k poznání, že termíny, které se ve starých textech vyskytují a jež historické bádání běžně a neproblematicky používalo a používá pro věcný popis starověkého křesťanství a dalších souvisejících fenoménů, jsou naplněny obsahem, který jim dodaly až pozdější teologické spory a jejž tyto výrazy ve starší době neměly (pokud se vůbec už tehdy používaly). Používání termínů jako „křesťan“, „žid“, „židokřesťan“, „pohanokřesťan“, „heretik“, „gnostik“, „mučedník“ a dalších podobných pro popis stavu ježíšovských hnutí 1.–3. století, a možná i pozdějších, tedy vlastně skutečnost spíše zatemňuje, než aby ji pomáhalo objasnit. Analýza odmítající esencialistický přístup, kterou mám na mysli, tedy hledá způsoby, jak nechat zaznívat tyto staré texty nově a naslouchat jim nezávisle na normativních nárocích, které na teologické myšlení začaly klást texty pozdější. Takový přístup často umožňuje odkrýt novou rovinu interpretace dějin.
Gemma Serrano
Ano, hluboce se zajímám o současnou teologii, zejména o její spojení se společenskými, politickými a technologickými výzvami 21. století. V poslední době se moje pozornost zaměřila na průnik postkoloniálních studií a feminismu s kritickou teologií, což umožňuje zkoumat mechanismy symbolické a strukturální dominance v náboženských institucích a teologických diskurzech. Tento přístup podporuje novou interpretaci naší náboženské tradice z pohledu historicky marginalizovaných hlasů, ať už se jedná o ženy, postkoloniální národy, nebo menšinové skupiny, a vede ke zkoumání epistemologických předpokladů teologického poznání.
Toto zaměření na kritické perspektivy vede v mém výzkumu ke zkoumání dopadu digitálních technologií a umělé inteligence na různé způsoby „obývání“ světa, na technodiverzitu, na prožívání spirituality… Umělá inteligence rozhodně není neutrální nástroj, ale spíše utváří jiný způsob „obývání“ světa. Tato transformace dostala v magisteriu papeže Františka název „technokratické paradigma“, kde logika efektivity, vypočitatelnosti, kvantifikace a algoritmického řízení hluboce ovlivňuje každodenní život, a v důsledku toho i teologický jazyk a praxi, stejně jako chápání bojů za spravedlnost. Toto paradigma je popsáno jako nová forma kulturní kolonizace (Fratelli tutti, 14).
Pokud jde o současné trendy, vývoj teologie v posledních 10 až 15 letech ovlivňuje několik směrů: transdisciplinární a abduktivní metoda, navazování kontaktů s obory společenských, politických, přírodních a literárních věd, zvýšená pozornost k otázkám spravedlnosti a inkluze, zkoumání technologické a ekologické etiky a také otevřenost ke zkušenostem menšin. Současná teologie se tak rozvíjí jako interdisciplinární obor schopný čelit výzvám postkolonialismu, genderu a inteligentních technologií a zároveň revidovat vlastní tradici s cílem nabídnout „novum“, jímž je Kristus, a pečovat o ono „my“, o nás, kteří obýváme společný dům.
Z francouzského originálu přeložil Benedikt Mohelník OP.
Martin Kočí (* 1987) vystudoval teologii na KTF UK v Praze a na Katolické univerzitě v Lovani. Nyní působí na Institutu fundamentální teologie a dogmatiky Katolické univerzity v Linci.
Marius van Hoogstraten (* 1985) je přednášejícím na Mennonitském semináři (Vrije Universiteit Amsterdam). Je také pastorem v mennonitském sboru ve Frankfurtu nad Mohanem.
Lucie Kolářová (* 1970) vystudovala teologii na Teologické fakultě JU v Českých Budějovicích a na Katholisch-Theologische Privatuniversität v Linci. Na Jihočeské univerzitě je nyní proděkankou teologické fakulty.
Petr Štica (*1980) se zabývá křesťanskou sociální etikou. Do září 2025 působil jako odborný asistent na Katolické teologické fakultě UK v Praze.
Dörte Mohme (* 1992) vystudovala evangelickou teologii v Münsteru a Marburku. Nyní dokončuje doktorát v oboru biblistika na Union Theological Seminary v New Yorku a Philipps-Universität v Marburku. Vyučuje na Humboldtově univerzitě v Berlíně.
Jiří Pavlík (* 1970) vystudoval teologii na KTF UK a klasickou filologii na FF UK. Nyní vyučuje na Husitské teologické fakultě, kde také působí jako proděkan.
Gemma Serrano (* 1967) je španělská teoložka, v současnosti je spoluvedoucí badatelského oddělení Digitálního humanismu Collège des Bernardins v Paříži.