Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
podle celosvětových statistik žije od roku 2008 na naší planetě už více lidí ve městech a velkoměstských aglomeracích než na venkově. Fenomén městského prostředí však určuje naši kulturu a civilizaci už celá staletí, dokonce tisíciletí. Samo město prochází v dějinách bouřlivým typologickým a sociologickým vývojem. I dnes se ostatně život v klidné Litomyšli a o trochu větší Praze značně liší od toho v třeštícím New Yorku nebo nekonečných chudinských favelách São Paula. Městský kontext lidského života a kultury má při vší rozdílnosti dopad také na náboženství člověka, na jeho slovník, představy a obrazy. Křesťanství netvoří žádnou výjimku. Není proto náhoda, že finální biblickou eschatologickou vizi nepředstavuje vesnická idyla jako určité pokračování rajské zahrady, ale zjevení nebeského Jeruzaléma, jehož „jas je jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál“. A evangelista Jan pokračuje: „Avšak chrám jsem v něm nespatřil.“ Toto město „nepotřebuje ani slunce, ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží. […] V něm se shromáždí sláva i čest národů.“ (Zj 21,9–27) Jan popisuje obraz, který dnes – aniž bychom se vydali do nějakého multikina – můžeme v reálném světě dokonce letmo zahlédnout. Třeba když se ve zmíněném „hlavním městě světa“ zadíváme navečer z Brooklynu přes East River na Dolní Manhattan. Multikulturní město „jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál“, jehož siluetu neovládají žádné kostelní věže, leží před námi.
Právě vztah města a křesťanství zkoumá z různých stran první číslo revue Salve roku 2026.
Ústřední teoretický text představuje stať Christophera Zarnowa s programovým názvem „Urbánní teologie“. Evangelický teolog ukazuje křesťanství jako městské náboženství a mimo jiné nastiňuje, kde se vzal dodnes vlivný kulturně pesimistický protiklad zdravé zbožné vesnice a hříšného bezbožného města. Podle Zarnowa jsou však současné metropole také místy mnohotvárného náboženského života, a nejen to: jsou to místa často i vysoce nábožensky produktivní. Zdůrazňuje, že právě proto, že se život v současném velkoměstě vyznačuje napjatými protiklady, vnitřním i vnějším neklidem a zhuštěnou společenskou interakcí, v něm pramení i silná potřeba odstupu a osobní spirituality. Pokud vás Zarnow zaujme, mohu prozradit, že už letos by měla v němčině vyjít kniha, ve které shrnuje své více než desetileté teoretické i praktické bádání o velkoměstě z teologické perspektivy.
Protiklad města a vesnice v kontextu náboženského myšlení nasvěcuje ještě jiným způsobem katolický pastorální teolog Jan Loffeld. Ten je autorem knihy Když Bůh nikomu nechybí, jež se minulý rok stala jednou z nejprodávanějších a nejdiskutovanějších teologických knih v Německu a díky nakladatelství Portál zakrátko bestsellerem i u nás. Loffeld v ní zkoumá rozsáhlý fenomén náboženské lhostejnosti – spojovaný často právě s prostředím západního velkoměsta – a empirickými výzkumy dokládá, že člověk není nevyléčitelně náboženský, jak mnozí teologové, etnologové a další myslitelé donedávna předpokládali. V rozhovoru, který s ním pro Salve vedl Martin Bedřich, nabízí Loffeld perspektivu, ve které „město“ a „vesnici“ nemusíme nahlížet pouze jako rozdílná geografická prostředí a sociologické kontexty, ale i jako mentální kategorie, odlišné způsoby myšlení a vnímání světa. Lze tak například – jak při redakční debatě nad číslem glosovala naše nová šéfredaktorka Lucie Kolářová – v Podšumaví chovat kozy, chodit obden na procházku do hlubokých lesů, a přitom se směle a hrdě cítit součástí pražské kavárny. Bez současných informačních technologií, internetu a vůbec globalizace nebylo dříve něco podobného tak jednoduché.
Pro papeže Františka je město ikonou světa i locus theologicus. Matěj Jirsa ve své studii upozorňuje, že František je prvním papežem, který se narodil v megalopoli a většinu života strávil v městském prostředí. Jeho myšlení z urbánní zkušenosti přímo vychází. Když papež myslí na město, má před očima vždy i jedno zcela konkrétní: čtrnáctimilionové jihoamerické Buenos Aires. Jako tamní arcibiskup pravidelně navštěvoval jeho chudinské čtvrti – tzv. villas miserias – a staral se také o lidi, kteří žili v chudobě na špinavých ulicích zmítaných obchodem s drogami a kriminální činností. Křesťanství podle Františka nemá z města utíkat, ale naopak hledat způsoby, jak tvořivě a kreativně vtělovat evangelium do jeho ulic: „Je nutné být tam, kde se tvoří nové příběhy a paradigmata, přinášet Ježíšovo Slovo do nejhlubších zákoutí duše města.“ Utéct ostatně není kam, náš svět je dnes jedna velká globální megalopole.
S ohledem na téma tohoto Salve jsme nemohli opomenout ani teologickou klasiku z 60. let minulého století, knihu Sekulární město. Sekularizace a urbanizace v teologické perspektivě (1965) od harvardského teologa Harveyho Coxe. Tento opus vyšel opakovaně v statisícových nákladech, v různých jazycích (ovšem s výjimkou češtiny) a na různých kontinentech. Dodnes diskutovaná hlavní teze knihy zní: Sekularizace, chápaná jako příklon ke světským skutečnostem, není procesem nekřesťanským, ale naopak hluboce křesťanským. Do slavného díla, jeho druhého života a proměn myšlení dosud žijícího autora – Coxovi bude letos v květnu 97 let – uvádí Tomáš Sixta. Ukazuje také, jak se myšlení významného severoamerického teologa potkává a proplétá právě s úvahami nedávno zesnulého jihoamerického papeže.
Coxův přímočarý, nekomplikovaný styl, energií a tvořivým optimismem formovaný étos připomínáme také jedním autorovým krátkým textem o „Novém vnímání prostoru a stavbě kostelů“, který vyšel v roce 1968 ve sborníku Kostely v postsakrální době. Harvardský teolog není uzamčen do nějaké univerzitní nebo církevní věže ze slonoviny, ale prokazuje zde mimo jiné hlubokou znalost urbanistických debat, například obsáhle recipuje vynikající americký časopis Progressive Architecture. Z něho zde přetiskujeme jednu dobovou, nicméně stále aktuální ilustraci, která vtipně připomíná, že pouhým opakováním historizujících forem nemáme šanci držet krok s technologickými možnostmi a spirituálními zkušenostmi současného člověka.
Při přemýšlení o Coxových tezích, které rozvádějí, že „desakralizace prostoru je nezbytnou předehrou jeho humanizace“, se nelze ubránit myšlence, že autorovo rozlišení magického, sakrálního, sekulárního a lidského vnímání prostoru jako postupných stadií civilizačního vývoje lze nahlížet možná i jinak. A to podobně jako Jan Loffeld vnímá kategorie města a vesnice, tedy jako různé optiky, mind-sety, jimiž pozorujeme a interpretujeme naši realitu. Při zkoumání dnešního velkoměsta se totiž Coxova dějinná stadia mohou jevit i jako popisy různých městských prostředí a fenoménů, které v něm koexistují současně.
„Lidský prostor“ by se tak dal vztáhnout na všechny aktuální snahy participativně obydlit a sdílet město, jeho ulice, náměstí a parky. „Sekulární prostory“ jsou ty části města, kde se ztrácí lidské měřítko a veřejný zájem. A nejsou to jen anonymizovaná šedá sídliště nebo postindustriální brownfieldy, ale také satelitní kobercová zástavba rodinných domů na kraji sídel, kde lidé žijí za zdmi své luxusní osamělosti. „Sakrální prostory“ jako ostrovy pro utečence z modernity, abych citoval kardinála Timothyho Radcliffa OP, v našich historických městech v různých formách také stále existují. A prostory až jakési magické otrocké závislosti? Doplňte si sami. Také je máme.
Vedle papežova Buenos Aires je konkrétní metropolí, kolem níž toto Salve o městě a křesťanství krouží a která jeho obecnější úvahy lokálně ukotvuje, především Berlín. Právě zde spoluzaložil Christopher Zarnow akademickou „Teologickou laboratoř“, která zkoumá náboženský život německého hlavního města, a napsal text, jejž na začátku našeho souboru přinášíme. Shodou okolností to byla metropole na Sprévě, která ovlivnila i Harveyho Coxe. Ten zde bezprostředně před napsáním svého slavného Sekulárního města absolvoval roční studijní pobyt. Vedle intenzivní četby Friedricha Gogartena a Dietricha Bonhoeffera ho formovala právě zkušenost nábožensky heterogenního až indiferentního, válkou zničeného a politicky rozděleného velkoměsta. Nutno podotknout, že v 60. letech nebyly ve srovnání s Berlínem americké metropole ještě zdaleka tak sekularizované. Dnes už je to jinak.
Holandský spisovatel Cees Nooteboom jednou trefně konstatoval, že „Berlín je evropským městem, kde jsou dějiny nejviditelnější“. Berlín zažil „císařství, republiku, nacismus a komunismus – to je přece neuvěřitelný exemplární osud“. Je místem, odkud vzešlo poválečné rozdělení Evropy. A v porovnání s ostatními evropskými městy také prožil nejbouřlivější proměnu a překotný rozvoj po pádu komunismu v roce 1989. Právě Berlín je dnes – snad ještě vedle Londýna – jakýmsi evropským New Yorkem, velkým multikulturním tavicím kotlem současného globalizujícího se světa. Autem to z Prahy do německé metropole trvá jen tři a půl hodiny.
Detailnější sondu do dějinného, kulturního a urbanistického vrstvení Berlína nabízí můj text, aby tak připravil půdu pro ještě konkrétnější zacílení. Na sklonku podzimu 2024 byla totiž dokončena rekonstrukce tamní katolické katedrály svaté Hedviky. A vzbudila velký zájem, kontroverze a debaty jak napříč Německem, tak i daleko za jeho hranicemi. Ačkoli se jedná o starou historickou budovu inspirovanou římským Pantheonem, ustoupilo její poválečné uspořádání novému řešení liturgického prostoru. Umělec Leo Zogmayer a architekt Peter Sichau umístili hlavní oltář přímo do geometrického středu stavby i shromážděného společenství. A to bez vyvýšení jediným schodem. Pokud bych použil starší Coxovu terminologii, vznikl zde chrámový prostor cíleně kristocentrický a plně lidský. Dnes jsou populárnější jiné pojmy: prostor komuniální nebo synodální. Do Berlína jsem se proto v únoru 2025 vypravil a o rozhovor o městě a novém pojetí sakrální stavby požádal přímo berlínského arcibiskupa Heinera Kocha.
Jako vizuální podnět k dalšímu přemítání nad současným velkoměstem jsme ještě do čísla zařadili ukázky z prací německého umělce Daniela Mosera, kterého v Čechách minulý rok představila Galerie Art brut Praha vedená Jaromírem Typltem. Jde o autora, který kvůli vrozené vadě zraku vidí jen velmi zúžený výsek reality, ale právě proto dokáže kreslit neskutečně detailní a vizuálně bohaté stylizované „mapy“ měst. Ať už jde o jeho Paříž, Detroit nebo Tel Aviv, Moser, zdá se, ovládá umění Irrkunstu, tedy toho, jak správně ve velkoměstském prostředí zabloudit, aby pro sebe a také pro pozorovatele svých děl objevil nečekané nové fenomény a souvislosti. Mimochodem: Irrkunst popsal a definoval další Berlíňan – flanér Walter Benjamin.
Tedy vzhůru do města. Snad vám toto Salve bude dobrým průvodcem.
Norbert Schmidt
PS: Na internetových stránkách revue Salve najdete ještě jeden text k tématu. Historik Frederick Gerard Naerebout ve své studii „‚Městské‘ a ‚venkovské‘ v raném křesťanství. Protiklad, nebo doplněk?“ ukazuje, že ona základní teze, že křesťanství je původem městské náboženství, s kterou pracuje většina teologických a historických publikací, včetně autorů, které představujeme v tomto čísle, není vůbec tak samozřejmá, jak by se mohlo zdát.