Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
možná se ptáte, jak móda souvisí s teologií a duchovním životem. My jsme si tuto otázku položili. Dostavila se zvědavost. K módě jako tématu se dá jistě přiblížit různými cestami. Etymologicky, historicky, esteticky, eticky, filozoficky. K módě má co říct teorie umění a celá oblast uměleckoprůmyslových aplikací. My jsme se však nechtěli nechat zavést jinam a spřízněné odborné diskurzy pokoutně vydávat za kryptoteologické. Ke zvědavosti se připojil průkopnický neklid. Má k věci co říct teologie?
Přístup typický pro předmoderní teologii by umožňoval okamžité zařazení věci do ontologického řádu. V perspektivě substanciální kategorizace bychom základní vlastnosti módy nacházeli jednou provždy vepsané do kulturní podstaty tohoto fenoménu a celý kontext módy – kdo, kdy, kde, jak, proč – by se vyjevil jako akcidentální vzhledem k zásadním otázkám po podstatě (bytí). Avšak udělat závěr na základě předpokladů zavání ontologickým násilím. S takovými výchozími předpoklady se módou smysluplně zabývat nelze a ospravedlnitelný průnik s teologií nenajdeme.
Jako legitimní se mi tak jeví přístup vycházející z (pojmu) náboženství, které jakékoli teologii předchází. Teologicky můžeme definovat – například právě křesťanské – náboženství jako živý vztah mezi člověkem a Bohem, přičemž primární (ontologickou) iniciativu přisuzujeme Bohu; religionisticky je můžeme definovat jako komplexní a dynamický systém hodnot, představ, významů, institucí, materiálních projevů či vzorců chování, který patří do určité kultury, je jejím odrazem a zároveň ji ovlivňuje a spolu s ní se mění v čase. V obou případech se dostáváme do oblasti lidského působení, a to právě i v tom prvním, kde striktně (ontologicky) viděno obsah náboženství sice není lidským výtvorem, ale fakticky (onticky) zde člověk na Boží zjevení nějakým způsobem reaguje a reagovat musí. A člověk je v tom zahrnut se vším všudy – Pánbůh přece nečeká na teoretickou odpověď. Těžko si tedy představit, že by se něco tak pozoruhodně komplexního jako náboženství mohlo v reálných dějinách minout s módou, která je především silným antropologickým fenoménem.
Jakkoli je pojem módy v dnešním významu poměrně mladý, móda jako preferovaný způsob oblékání, chování či životního stylu se podle všeho vyskytuje i v lidských pospolitostech raných forem. Současné společnosti jsou dynamické a móda v nich je doslova všudypřítomná. Proniká jakýmikoli subkulturami a spoluvytváří status jejich funkčních elit i ostatních vrstev a skupin. Móda je univerzální, veřejná. Zasahuje do světa práce i do volného času. V éře masové kultury, globálního průmyslu a komercializace takřka všech aspektů života se dostává doslova do skříně každé domácnosti. Původní otázku by proto bylo vhodné obrátit: Jak by mohla teologie nemít co říct k módě, která poznamenává tělo i tvář církve od počátku její existence, v jejím každodenním životě, na všech jejích úrovních?!
Pokoncilní teologie má po ruce příhodný termín: autonomie pozemských skutečností:1 „Z toho, jak byly stvořeny, mají všechny věci vlastní trvalost, pravdivost, hodnotu, vlastní zákony i uspořádání; to všechno musí člověk respektovat a uznat právo jednotlivých oborů a techniky na vlastní metody.“ (Gaudium et spes, čl. 36) Podle toho nic světského nemůže být v rozporu s vírou, protože záležitosti světské pocházejí od Boha stejně jako záležitosti náboženské. Neexistují dva světy, žádné pravé a nepravé prostředí, vyšší a nižší, slušné nebo sprosté. Jakkoli katolická teologie s antropologickým obratem dlouho otálela, samotný koncept autonomie světa a člověka – ve smyslu autonomie darované Bohem – je původní, biblický a v dějinách křesťanství kontinuálně přítomný (exemplárně u Tomáše Akvinského). Obsahově za tím stojí tradiční křesťanské přitakání světu, který je chápán jako v principu dobrý.
Právě z potřeby teologie, která reflektuje sekulární jevy, vychází první text našeho čísla o módě. Alberto Fabio Ambrosio, současný dominikán se specializací na osmanskou súfijskou kulturu a mystiku, se posledních osm let zabývá teologií módy. Aktuálně (v dubnu 2026) mu v nakladatelství hermann vyšla kniha Le Corps du Christ (Tělo Kristovo) – jakási „textilní christologie“ zabývající se symbolikou plátna, tuniky a rubáše ve vztahu ke Kristovu tělu (ne)zahalenému, rozervanému, oslavenému. Ambrosiův článek v tomto čísle přináší žádoucí uvedení do tématu: dostatečně obecné, s odkazy na související témata, autory a literaturu, a nastiňující rozličné potřebné pojmy a kategorie, jejichž plnohodnotné významy se prohlubují s následnými texty. Autor „tká teologii módy“, protože odívání a módu považuje za příležitost ke zkoumání viditelného obrazu neviditelného Boha.
Druhý článek současné švýcarské katolické teoložky Elke Pahud de Mortanges se zaměřuje na otázku, zda má naše víra a náboženské přesvědčení vliv na to, co si oblékáme, co nosíme. Každodenní praxe oblékání se v jejím analytickém přístupu postupně vyjevuje jako komplikovanější a komplexnější záležitost, než by se na první pohled zdálo. Právě nábožensky orientovaný člověk mnohdy pošetile přehlíží a podceňuje sílu tlaku společenství, k němuž náleží, a jeho zavedených a závazných eticko-estetických kodexů oblékání, které nejsou samy o sobě ani nevinné, ani nemorální, a v žádném případě tedy neutrální. V daném kontextu Pahud de Mortanges chápe lidské tělo jako místo, na němž se „předvádí“ víra. Oblékání těla je součástí nejen performance víry, nýbrž i její případné deformace.
Důležité ukotvení módy přináší článek Michala Vaníčka o antropologii módního obrazu. Tento teoretik módy působí jako pedagog na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a zároveň jako nezávislý kurátor, autor a kritik. Jím tematizovaná antropologická perspektiva je přesně onou základní, nejvíce univerzální přístupovou perspektivou, kterou nelze pominout. Jakákoli teoretická reflexe módy, uměnovědná, stejně jako teologická, vyrůstá z antropologického kořene. Na základě teorie obrazu Hanse Beltinga pracuje autor s triádou pojmů obraz–médium–tělo. Před očima čtenáře se rozehrává dialog mezi tělem a oděvem, resp. médiem a obrazem. Oděv tu figuruje jako médium, prostřednictvím něhož se tělo stává obrazem a stává se viditelným (teprve) jako tento obraz. A móda? Ta uspořádává tělesný prostor, v němž se tělo stává obrazem, a ono se jím stává až díky tomuto konkrétnímu uspořádání prostoru. Takto viděno není móda pouhým nástrojem k okrašlování, nýbrž přímo podmínkou osobní autenticity. Díky ní se tělo stává obrazem, kterým je.
Náročným textem je rovněž část z knihy Fashion Theology (Teologie módy), jejímž autorem je současný americký teolog, vědecký pracovník, univerzitní učitel a reverend Robert Covolo. Jeho dílo lze považovat za reprezentativní příspěvek do stále ještě velmi mladého výzkumného oboru módních studií, v němž hlas teologie donedávna zcela absentoval. Pro čtenáře, který se nenechá odradit délkou a stylem textu, se mohou vyjevit nečekané souvislosti a v ideálním případě ho může dovézt až k tomu, že si pořídí a přečte celý originál. Pokud „móda přeje odvážným a teologie vyžaduje pokoru“, pak je právě Covolův text ústrojným propojením obojího. Logika každodenního tvarování světa módou a její – nepozorovaný – vliv na lidský úděl jsou zde z pozice narativního teologického myšlení konfrontovány s tím, jak prožíváme čas a jak používáme prostředky, jimiž vyprávíme příběhy svých životů a o nich.
Článek Terezy Jiroutové Kynčlové vnáší do tematického čísla svěží dynamiku. Autorka působící na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy se specializuje na interdisciplinární a intersekcionální studia, v nichž propojuje svou kvalifikaci filologickou, politologickou i erudici v genderových studiích. Ve svém textu sleduje linku vzájemného vztahu náboženství a módy a také linku problematiky postkolonialismu/dekolonialismu vzhledem k módě. Obě linky řeší analyticky společně, což z jejího textu činí – koncepčně i metodologicky – unikát. Části, v nichž je to teoretické aplikováno na konkrétní, nesou kouzlo prvně objeveného. Příklad obrazu Panny Marie Gaudalupské, její vizualizace, ikonizace a reinterpretace, je v mnoha ohledech prototypem takového druhu uvažování a psaní. Nastavuje kritické zrcadlo teologii, církvi i stávajícím myšlenkovým strukturám. Jaké jsou – nad rámec toho, že jsou zavedené?
Další česká akademička působící na Karlově univerzitě, Petra Koudelková, svým textem předznamenává konečné vyústění celého čísla do oblasti reálného světa módy. Ten se vyjevuje jako veskrze ambivalentní: svět nápadů a idejí, výroby a showbyznysu, soutěží a přehlídek, svět návrhářů, designérů, manažerů, ale také umělců, teoretiků, novinářů, svět pozlátka, ale i pravé krásy. Koudelková se ve svém článku zabývá otázkou přítomnosti a funkce náboženských symbolů v módě a přesvědčivě ukazuje, že kupříkladu vztah módy a církve není jen jakýmsi zpětným konstruktem z určitého, momentálně preferovaného úhlu pohledu, nýbrž realitou. Dlouhodobou, a ovšem proměnlivou.
Sérii textů završuje rozhovor s českou módní návrhářkou, profesorkou architektury a designu, Liběnou Rochovou. Snad není troufalé předpokládat, že se čtenář v rozhovoru dozví to podstatné a určující, co charakterizuje životní a profesní dráhu této přední umělkyně. Jako „online bonus“ (dostupný na webu Salve) uveřejňujeme rovněž i zkrácenou verzi její někdejší profesorské přednášky, ve které analyzuje formát a podobu současné oděvní scény v západním světě a explicitně též v České republice.
Právě vybrané artefakty z bohaté tvorby Liběny Rochové tvoří ve své fotografické podobě obrazový doprovod celého čísla. Jako jakýsi kontrapunkt jsme je doplnili fotografiemi gotické milostné sošky Panny Marie Svatohorské, jejíž šatník je obrovský a mohl by bez obav aspirovat na módní přehlídku pod některým z módních domů haute couture. Při dokončování tohototo čísla Salve se obě nezávislé výtvarné linie nečekaně a neuvěřitelně prolnuly. Paní Rochová totiž vytvořila pro historickou sošku, převlékanou několikrát do roka, nový návrh pláště, vzdušný a krásný. O putování na Svatou Horu s módní návrhářkou vypráví na konci čísla Norbert Schmidt.
Otázku, zda má k módě co říci teologie, považujeme s vydáním tohoto čísla Salve za zodpovězenou. Móda je součástí lidského údělu, a teologie to sotva může ignorovat. Móda má silný přesah sociální, etický, environmentální. Může povznášet svou blízkostí ke kráse a umění, nabízí duchovní přesah. Jako určitá forma zobrazování může být dokonce příležitostí k objevování Boha. Móda není nikdy jenom funkční a užitková. Je líbivá, ale i zneklidňující. Je šalebná, ale nemusí taková být. Styl oblékání je vždy i výrazem vnitřního nastavení člověka. Svým vzezřením o sobě mnohé vypovídáme, svým výběrem se k něčemu hlásíme, svou volbou se vůči něčemu vymezujeme. Křesťané v principu nenosí oděvy odlišné od oblečení nekřesťanů. Do našeho života patří móda se svou pomíjivostí, ale i s touhou, která ji doprovází. Ta touha je společná všem a právě v ní je překročen stále ubíhající a navíc limitovaný čas. Módě patří povrch, jenž ale odkazuje k hloubce. Na Boží volání opravdu nemohu odpovědět pouze teoreticky, odpovídám celým svým tělem. Proč by tedy měla móda pohoršovat?! Móda je přece taková jako my – právě tak vyzývavá nebo vyzývající, právě tak povrchní nebo hluboká, jako jsme my sami.
Lucie Kolářová
POZNÁMKY:
- Pojem poprvé použil belgický teolog Gustave Thils ve své knize Théologie des reálités terrestres ve druhé polovině 40. let 20. století. Poté jej používá pastorální konstituce II. vatikánského koncilu Gaudium et spes. ↩︎