Odette Baumer-Despeigne: Boží dech v zenovém centru Sóan
Takamori je skromná horská vesnička v provincii Nagano, zhruba 200 km severozápadně od Tokia. A právě tady se usadil Sóan, malá komunita, kterou vede japonský dominikán Šigeto Ošida.
Sóan znamená v japonštině „chýše s doškovou střechou“. A malé poustevny rozeseté po lese, které poskytují komunitě přístřeší, jsou skutečně pokryté došky, stejně jako je tomu dodnes u mnoha venkovských domů.
Komunitu vystihuje hlavně to, že se snaží prožívat integrální křesťanství ve stylu života, který je ryze japonský. Její členové propojují intenzivní aktivní život s neméně intenzivním kontemplativním životem, nebo spíš: zkrátka se snaží „žít“, v plném smyslu toho slova, způsobem, který překračuje rozdíly mezi aktivním a kontemplativním životem. Trvalé jádro tvoří okolo deseti osob, všechny japonské národnosti, bez ohledu na pohlaví, věk nebo rodinný stav. K tomuto jádru se přidávají dlouhodobí hosté a početné návštěvy, jejichž délka pobytu se pohybuje mezi několika týdny a několika dny.
Komunita je otevřená všem, přijímá bez rozdílu všechny, kdo do ní přijdou, křesťany různých denominací, příslušníky jiných náboženství, ať už pocítí touhu po duchovním růstu, nebo požádají o pomoc s řešením osobních problémů. Všem je prokazován stejný respekt z úcty k „tajemství božské přítomnosti, které ukrývá každé lidské srdce“. Ti, jejichž upřímnost a chování neodpovídají důvěře, které se jim dostává, většinou odejdou sami, protože život v Sóanu je poměrně strohý.
Čtyři principy života
V pravém slova smyslu neexistuje „řehole“ ani pravidla. Komunitní život je založen pouze na čtyřech principech.
1. Nevybírat si ty, kdo k nám přicházejí. Každého přijímat jako tajemství Krista. Pokud je na nás, abychom si vybrali, vybereme si pouze nás samotné.
2. Nic nevlastnit, ani jako komunita. Majetková jistota nás nutí opouštět jistotu a mír v Něm, konkrétní spřízněnost s Ním. Pokud je nutné něco vlastnit, ať je to přísné minimum.
3. Nestanovit předem žádné pravidlo. Úcta, láska a upřímnost tváří v tvář tajemství každého musí stačit. Začít tím, že si budeme vzájemně zcela důvěřovat, takovým způsobem, že žádné pravidlo ani zákaz není nutné psát předem.
4. Nedělat plány do budoucna. S upřímností odpovídat potřebám každého okamžiku, každé osoby.
1. Všeobecnost přijetí, tak jak jsme ji právě popsali, se děje v prostředí, kde si každý sám klade za cíl být pravdivý, bez přetvářky, jednoduše sám sebou. Úcta k osobnosti druhého je skutečně tradiční japonskou hodnotou, vychází ze starobylé víry v posvátnou povahu všech živých bytostí a projevuje se navenek v pověstné japonské zdvořilosti.
2. Členové komunity se vzdávají jakéhokoli osobního majetku a komunita sama nevlastní nic, mimo to, co je absolutně nezbytné pro každodenní život a co potřebuje, aby mohla čelit nepředvídatelným těžkostem, nemocem, nehodám atd. Každý se podle svých schopností podílí na činnostech, které udržují centrum v chodu; kdo může, přispívá finančně. V zimě, kdy není třeba věnovat se plně zemědělství, odcházejí někteří pracovat mimo komunitu.
Úroveň „komfortu“ odpovídá nejskromnějším venkovanům. Každý má k dispozici pokoj v jedné z pousteven; vybavení se omezuje na nízký stolek, polštářek k sezení na zemi a poličku. Na spaní se rozvinuje tenká matrace, prostěradlo a přikrývky přímo na zem. Evropanům se to může zdát omezené, ale v Japonsku je to úplně normální, jediný rozdíl oproti komfortu, kterému se těší „vyšší vrstva“, spočívá v kvalitě dřeva stolu, v potahu a ve výšce polštářku a případně v přítomnosti skříně…
Práce každého člena
3. Žádné konkrétní negativní nařízení nesvazuje život v Sóanu, s výjimkou tohoto: „Kdo nevstává ráno v 5:30 na zaznění zvonu, není součástí Sóanu!“ Je ponecháno na zodpovědnosti každého, aby nabídl komunitě svoje služby, aby jednal nejlépe, jak dokáže, podle potřeb přítomné chvíle. Nejpřekvapivější je, že praxe potvrzuje efektivitu této metody! Pokud jde o přípravu jídla, každý na sebe postupně bere roli „matky rodiny“. Během mého pobytu tuto roli vícekrát zastával jeden mladý dominikán, který právě dokončil noviciát.
Komunita nedělá plány do budoucna v dlouhodobém horizontu: žije „v přítomnosti“ a nechává na Bohu, aby rozhodl o zítřku. Je to v podstatě odraz tradičního duchovního přístupu, který jeden současný zenový mistr formuluje následovně: „Je to vždy ‚v přítomnosti‘, kde musíme čelit vlastnímu životu.“
Ve velké míře žije komunita z vlastní práce: pěstování rýže a péče o rozlehlý sad jí umožňují živit se převážně vlastními zemědělskými produkty. Původně nebyl tento druh činnosti cíleně provozován, ale ukázal se nezbytným pro přežití uprostřed venkova, kde byla jediným zdrojem štědrost hostů a návštěv.
Modlitba a meditace
Den v Sóanu probíhá následujícím způsobem.
Budíček v týdnu v 5:30 (v neděli v 8:30); v 6 hodin zazen, tedy tichá meditace na zemi v jogínském sedu nebo na patách. Meditace končí četbou žalmu a následuje snídaně. Také zde se musí Evropan zkusit přizpůsobit, aby v tuto ranní hodinu ocenil sójovou polévku, rýži a nakládanou zeleninu…
V 8:30 zvuk – nikoli zvonu – ale prázdné propanové lahve, rozezněné velkým kusem dřeva, volá k práci. Na konci dopoledne je podruhé čas zazenu. U oběda se všichni potkají okolo velkého, nízkého stolu, každý sedí na patách – samozřejmě na zemi –, „místo“ u stolu tvoří pouze plochý polštář.
Po jídle následuje dlouhé volno, které každý využívá podle libosti. Ve 14:30 je návrat k práci, kolem 16. hodiny krátká pauza na čaj a pár dobrot podle toho, co den přinesl… Slavení eucharistie je kolem 18. hodiny. Bezpochyby tato posvátná liturgie, během které čas nic neznamená, na mě v Sóanu udělala největší dojem. Kněz a účastníci tvoří hmatatelnou jednotu, všechna gesta jen zviditelňují jediný vnitřní prožitek. Při takovém obřadu si člověk uvědomuje schopnost Asiatů prožívat hluboce, být úplně celí „tady“, přítomní, absolutně pozorní i v nejmenších gestech.
Po homilii v japonštině často následuje několik anglických vět určených návštěvníkům z ciziny. Uvedu z nich dvě:
Duchovní život znamená jít s rukama v kapsách, těžce pracovat, aniž bychom věděli, že těžce pracujeme.
Provádět zazen je nechat se okouzlit Božím dechem. Pokud nejste vystaveni tomuto okouzlení, modlete se, aby vám bylo dopřáno, je to dar; modlitba nemá jiný cíl než prosit Pána, aby se učinil neodolatelným.
Den uzavírá společné studium úryvku z evangelia… anebo rozhovory, ve kterých panuje upřímná veselost – zjevná z častého smíchu, který vyvolávají.
Tento rozvrh je velmi pružný a přizpůsobuje se okolnostem. A proto je po nočním tajfunu, kdy nikdo nemohl spát, nebo po výjimečně těžkém pracovním dni budíček posunutý a vstává se až v 8:30, jako v neděli!
Jednou měsíčně se koná seššin, třídenní cvičení, během kterého se mlčí a dlouhé hodiny jsou věnované zazenu, meditaci. Seššin znamená privilegovaný čas modlitby; uvádí do praxe výzvu svatého Augustina: „Nechoď ven, vrať se do svého nitra: ve vnitřním člověku přebývá pravda.“
Tyto chvíle usebrání je nutné soudit podle jejich ovoce, nepřestává opakovat otec Ošida, podle oné vnitřní proměny, která se navenek projevuje stále opravdovější laskavostí ke každému člověku.
Sóan se brání tomu, stát se institucí, chce být jednoduše náboženskou komunitou začleněnou do života vesnice; otec Ošida je součástí obecní rady v Takamori. Sám Ošida charakterizuje Sóan básnickými výrazy – pro karteziánskou mysl poněkud tajemnými:
Sóan, to je Život sám, jako dech, který se každým dnem prohlubuje a snaží se přiblížit svému božskému zdroji. Sóan je život, který proudí jako řeka, stále dolů, nikde se nezastavuje a nic si nedrží u sebe.
Ukotvený v tradici
Subtilitu takových frází nelze ocenit bez pochopení základních rysů japonské tradiční kultury. Na jedné straně je to velká láska k přírodě a potřeba žít s ní ve spojení, vycházející z nejstaršího místního náboženství, šintoismu. Jeho kult, zaměřený na uctívání božského tajemství přítomného v přírodě, se obrací na síly, které přírodu oživují. Na druhé straně je to „duch zenu“, který vychází z druhého tradičního náboženství, buddhismu. Ten zdůrazňuje pomíjivý charakter všech věcí tohoto světa a nutnost odhalovat tajemství původu našeho bytí za hranicemi konceptů.
Právě na tyto prvky je naroubováno křesťanství. Mnoho japonských křesťanů si dnes uvědomuje, že pokud nechtějí mrzačit svou duši a žít křesťanství jako pouhou kopii jeho západních forem, musejí přehodnotit svou příslušnost ke Kristu s ohledem na univerzální, existenciální hodnoty, které poskytuje jejich dědictví. Chtějí pro sebe, v souladu se svým jedinečným duchem, objevit hodnoty niternosti, jež v sobě skrývá Nový zákon a které lidé na Západě často opomíjeli zdůrazňovat.
„Nemoc byla mým učitelem“
V centru Sóan je však hluboce otištěna povaha toho, kdo je jeho duší: otce Ošidy. Buddhista od narození, který se věnoval zenu až do dne, kdy se setkal se skutečným křesťanem a zakusil Kristovu přítomnost v něm. Po tomto duchovním šoku se stal křesťanem a vstoupil k dominikánům. Byl poslán do noviciátu do Kanady, kde zůstal několik let. Po návratu do Japonska se cítil nesvůj v katolictví západního stylu. Poté, co znovu onemocněl tuberkulózou, musel podstoupit chirurgický zákrok a pak byl poslán na rekonvalescenci do nemocnice v Naganu. Tehdy silně pocítil potřebu, jak to sám napsal, „hledat svou identitu jakožto člověk narozený v zemi s jasně definovanou historií, civilizací a tradicí“. Nemoc dovedla otce Ošidu několikrát na pokraj smrti: „Nemoc byla mým učitelem, mým duchovním mistrem, takto jsem se začal stávat poddajným v rukou Božích.“
Když byl nedávno tázán na vztah mezi zenovým buddhismem, který praktikoval až do dospělého věku, a jeho současným křesťanstvím, odpověděl takto: „Nikdy jsem se nesnažil integrovat zen do svého křesťanství. Zen tvoří součást mé duše a mého těla od narození. Pokud k nějaké integraci došlo, provedl ji sám Kristus, aniž by mi to dal na vědomí.“
V článku „Zen a slovo“, publikovaném v roce 1978, definuje zen takto: „Je to stav – nebo bytí na cestě k takovému stavu –, ve kterém je vše, co existuje, nahlíženo z pohledu Věčnosti, v božském světle. Zen usiluje o prohloubení vnitřního ticha; znamená cvičit se v umírání sobě samému v Božím Slově, nechat se hýbat Duchem svatým.“
Neměl snad jeho přítel P. Henri le Saux1 pravdu, když o něm říkal: „Je to člověk úžasně svobodný v Duchu, hluboce křesťanské srdce je v něm spojené s buddhistickou psychikou.“?
Nečekané bohatství
Otec Ošida začal tvořit základy komunity Sóan na počátku 60. let. Tehdy pobýval v nemocnici ve Fudžimi. Lidé, se kterými zde sdílel utrpení – muži i ženy –, se s ním sblížili v touze najít nový způsob života. Přesto se otec po propuštění z nemocnice odebral na čas žít o samotě v opuštěném buddhistickém chrámu. Ale místo bylo velmi vlhké a kvůli svému křehkému zdraví od toho musel upustit. V roce 1963 s pomocí několika přátel koupil pozemek Sóan a postavil tam poustevnu a kapli, aby tam v zimě žil jako poustevník a v létě přijímal návštěvy. Ale opět se k němu připojili lidé různého původu a žádali ho, aby zde mohli trvale žít. Centrum Sóan bylo definitivně vytvořeno.
Pokud má někdo možnost na tom místě pobývat, jako se to poštěstilo mně, nemůže než chválit „Boží dech“, který ho inspiroval, neboť není pochyb, že Sóan, stejně jako centrum P. Lassalla,2 přináší nečekané bohatství tomu, kdo se mu otevře bez předsudků.
Z francouzského originálu „Le souffle de Dieu au centre zen de Sóan“. IN: Voies d’Assise: vers l’Unité, https://www.voiesdassise.eu/archives/2020/08/21/38387087.html, přeložila Benedikta Peterková.
Stan Rougier: Vášeň setkání
Jedu navštívit otce Ošidu do Japonských Alp 300 km od Tokia. Potřebuji několik hodin cesty vlakem na to, abych se dostal k jeho obydlí na místě zvaném Takamori. Pár chatrčí roztroušených v podrostu tvoří jeho poustevnu. Některé jsou ve stylu starých japonských stavení, se střechami ze slámy.
Křehká postava vlající v černém kimonu se blíží s laskavým úsměvem. Otec Ošida mě přichází přivítat. Jeho obličej překypuje prostotou a humorem. To je muž, který si dovolil existovat ve své jinakosti. Splynutí Západu a Východu v jeho osobě je úžasné! Rovnou mě uvede do malé společenské místnosti. Nejsem jediná návštěva. Skupina mladých buddhistů čeká na zahájení diskuse. Nejodvážnější z nich pokládá řadu otázek ohledně Krista a Trojice. Otec Ošida ho chce vést za hranice jeho úvah. Otřese s ním, vyvede ho z míry. […]
„Nezakoušíme přítomnost Ducha svatého, zakoušíme zjevení, které nám zprostředkuje.“
Riskuji několik otázek: „Jak najít soulad mezi utrpením nevinných a Boží něžností?“
Otec Ošida mi odpovídá vážným a zároveň rozhodným tónem: „Ptáte se mě, jak najít soulad mezi utrpením nevinných a Boží něžností? Z té otázky je cítit ego. Jestliže utrpení přijmeme s duchovní motivací, osvobodíme se. Utrpení nás může očistit od našeho ega. To ego zabilo Boha, celé Janovo evangelium to odhaluje.“
Dlouho mlčí, otočí se ke každému ze svých hostů, potom pokračuje: „Nemáme se dívat na realitu svýma očima, ale Božíma očima. Nemáme si utvářet představy podle sebe … Vy lidé ze Západu,“ pokračuje a upřeně se na mě dívá, „vy jste vězni strachu. Pokud se věcí nezmocníte, nevládnete jim, pokud je nemáte v područí, bojíte se, že vám uniknou, děláte si starosti. A vaše výklady jste exportovali do Asie… ve jménu Krista, samozřejmě! My chceme znovu objevit proud mystické tradice. To, co objevujeme z tradice východních křesťanů, mnohem víc souzní s japonským vnímáním.“
S velkým zaujetím poslouchám učení tohoto křesťanského duchovního mistra, celého prodchnutého buddhismem: „Blahoslavenství byla špatně přeložena, Blahoslavení chudí v duchu znamená: Blahoslavení ti, jejichž mentalita je rozemletá na prach. Vpřed ti, kdo nemají předsudky! Je potřeba oprostit se od strnulých idejí. Pak budeme volní, abychom mohli přijímat působení z rukou Buddhy a dobrého Boha.“ […]
Usazený po japonsku na svém zafu, tlustém a tvrdém polštářku, uchopí občas oběma rukama chodidlo a zakloní se dozadu. Dívá se na mě svýma živýma a šibalskýma očima, jež rámují vrásky, aby si ověřil, že správně chápu jeho slova: „Snažně prosím římskou církev, aby se vrátila k mystice,“ dodává a přechází k choulostivému tématu budoucnosti křesťanů v Asii.
S náznakem lítosti v hlase se mi svěřuje: „V roce 1990 jsem přijal okolo patnácti biskupů z jihovýchodní Asie na duchovní cvičení tady v Takamori. Nechal jsem je tři dny držet půst. Prosili mě: „Otče, přestaňte! Umřeme hladem!“
Ptali se: „Jak máme evangelizovat?“ Křičel jsem na ně: „Začněte u modlitby. Bůh sám stačí. Vraťte se k mystice poustevníků. Je stejná jako mystika zenu. Učte se ztišení, protože Nejzazší Realita se nenechá uzavřít do slov. Chcete-li najít pravého Boha, hledejte ho v tichu.“
„V Římě nedůvěřují zenu, protože znají jen jeho padělky. Lao-C’ o podstatných skutečnostech říkal:
„Ti, kdo vědí, nemluví. Ti, kdo mluví, nevědí.“
Boha poznáváme v sobě, ne v extázi, ale v intázi. Se špatnou duchovní motivací by ani tisíc let zenové meditace nebylo k ničemu… Sed ve vzpřímené pozici, zazen, nepotřebuje vysvětlení. Proč zen? Pokud chcete najít Boha, hledejte ho v Božím tichu. Neboť „pokud by stačilo zůstat v lotosovém sedu, abychom dosáhli duchovního osvícení, žáby by byly našimi mistry,“ učil Bódhidharma.
Otec Ošida opakovaně zdůrazňuje důvěrnou přítomnost Boha v srdci: „Kdo mě miluje…, já a můj Otec přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,23). Buddhisté ve Francii mě pozvali, abych jim přednášel. Jednou jsem jim vyprávěl o Janově evangeliu. Řekli mi: „To je stejně krásné jako zen!“
Po tomto rozhovoru nám otec Ošida předvede ukázku zazenu… Následně se pán domu pomalým krokem vydává ke své zahrádce a gestem nás vybízí, ať jdeme za ním. Pár metrů před svou chýší se zastavuje před sochou Buddhy, který drží na srdci Kristův kříž: „Mám moc rád tuhle sochu… kdybyste jen věděli, jak dobře si spolu rozumí!“ Jemná vůně květin, ticho, samota, pokojná příroda, všechno tu zve k meditaci a vnitřnímu klidu.
Hned po vypití tradičního čaje pokračuje ve společenské místnosti volná diskuse. „Když jsem byl novic, říkali mi: ‚Zachovej řád a řád zachová tebe.‘ Z křesťanství udělali pravidla. Japonec, který se stane křesťanem, ztratí polovinu svého japonství… A obávám se, že Japonec, který se stane knězem, ho ztratí docela!“ Sílu těchto slov mírní velký výbuch smíchu!
Potom mě zve ke společnému slavení eucharistie, v maximální jednoduchosti. Předsedá liturgii, zavinutý v hnědém kimonu, usazený na zafu, v lotosu. Je tu pár žen z jeho komunity.
Druhý den ráno pokračuje duchovní mistr ve výuce několika poznámkami o japonské duši. […]
„K čemu je dobrý duchovní mistr?“ ptá se jeden z mladých hostů ze včerejška. „Potřebujeme mistra,“ odpovídá otec Ošida, „aby posoudil, zda je naše mystická zkušenost autentická, nebo ne. Potřebujeme se vrátit k východnímu křesťanství. Zen je mystika poustevníků. Vy na Západě neumíte milovat. Vaše láska je příliš majetnická, příliš žárlivá, příliš neklidná… Buddha nás učí odpoutání se a rozumnému odstupu, které činí lásku možnou…“
Často na otce Ošidu vzpomínám, s lítostí, že jsem nemohl zůstat o dva tři dny déle, jak mě zval. Když se člověk podvolí Duchu svatému, stává se svobodným. Dá průchod své originalitě beze strachu z toho, co kdo řekne. Z takových svědků vyzařuje atmosféra krásy, pocit naplnění. Západ je označuje jako „světce“, Východ jako „naplněné bytosti“. Před ním každý z nás objevuje, kým by mohl být, kdyby si dovolil žít ve své jinakosti.
Otec Ošida zve křesťany i nekřesťany, aby hledali Boha za hranicemi rozdílností, za hranicemi Západu a Východu… Boha, který je Všepřesažný, který se projevuje „v šepotu jemného vánku“ (1Král 19,12).
Z francouzského originálu La passion de la rencontre, Paris, Le Relié 2014, str. 297–301, přeložila Benedikta Peterková.
Odette Baumer-Despeigne (1913–2002) byla belgická religionistka a spisovatelka, věnovala se mezináboženskému dialogu mezi křesťany a hinduisty.
Stan Rougier (* 1930) je francouzský katolický kněz, kazatel a spisovatel.
POZNÁMKY:
- Henri le Saux (1910–1973), známý také pod svým indickým mnišským jménem Svámí Abišiktananda, byl francouzský benediktinský mnich, křesťanský mystik a průkopník mezináboženského dialogu mezi křesťanstvím a hinduismem. ↩︎
- Křesťanské zenové meditační centrum, které poblíž Tokia založil německý jezuitský kněz a zenový mistr Hugo Enomiya-Lassalle (1898–1990), který přijel do Japonska v roce 1929. Otec Lassalle se postupně přesvědčil, že zenové techniky mohou křesťanům pomoci internalizovat křesťanství a tím pokročit v hledání Boha. ↩︎