V době, kdy se fotografem stává každý vlastník mobilního telefonu, je úsměvné si připomínat anekdoty o tom, jak se domorodci či indiáni po prvním setkání s fotografy obávali toho, že jim dotyční ukradli duši. Současná zkušenost jako by to nicméně potvrzovala – naprostá devalvace fotografování všeho možného, jídlem počínaje přes selfie, focení turistických míst, dětí až po zvířata či autonehody zjevně vede k od-duševnění okolního světa. Samozvané právo na reprodukci reality jako by se stávalo tolerovanou formou násilí.
Ve fotografiích Ondřeje Přibyla jde na první pohled o něco zcela opačného – zachyceným objektům, situacím, lidem zjevně duše nechybí, důstojnost jim není odebírána, ale spíše navracena, nebo dokonce vtiskávána. Procesem fotografování jsou sice zřetelně a záměrně vyjmuty, možná i vytrženy ze svého prostředí, ale výsledkem není dojem násilí a svévole, ale mnohem spíše pocit údivu, okouzlení, zaujetí, vcítění.
Nedílnou součástí tohoto prožitku jsou zvolené fotografické techniky, obvykle historické, zdlouhavé a náročné, především daguerrotypie. V rozhovoru s Petrem Vaňousem v Revolver Revue (2022) k tomu navíc Přibyl velmi příhodně říká: „Daguerrotypická deska byla fyzicky přítomna na místě fotografování, byla v jisté formě doteku s tím, co je na ní zachyceno, a je z definice pouze jedna, bez možnosti multiplikace. Je pro mě důležitá představa, co se během obvykle dosti dlouhého expozičního času odehrálo…“
Fotografie, resp. fotografická deska jako otisk reality, objektu, osoby, které se díky tomu stávají uměleckým dílem, a to i na základě pozvolného procesu setkání, fyzického spolubytí vysoce citlivého média a skutečnosti, vše posléze extrahované v téměř alchymickém procesu fotografických chemických procedur – to není banální, instantní přístup ke zmnožování světa, ale skutečná tvorba, prapůvodní creatio. Zachycení lidé či předměty mají svou novou, autonomní fyzickou realitu, a nadto jsou oduševněni pozorností, péčí, časem, oním dlouhým pohledem. Fotografická deska je navíc nejen vysoce citlivá, ale i zranitelná, její schopnost nést novou skutečnost je spojena s určitými limity, nebezpečím prasknutí, poškrábání. I to patří k prožitku křehké a nevšední krásy Přibylových fotografií.
Martin Bedřich
Popisky k fotografiím:
obálka, s. 1–3: Násych 1–3, 2021, 9 cm
s. 5: Silentblok 2, 2015, gelatin silver print, 50,3 × 59,6 cm
s. 6: Silentblok 3, 2015, gelatin silver print, 50,3 × 59,6 cm
s. 10–12, 25, 26: ze souboru Revers, fig. 1–5, 2015, daguerrotypie, 12,1 × 9,5 cm
s. 52, 71, 72, 84, 95, 96, 106–108, 120, 133: ze souboru Děti, 2012, daguerrotypie, 11,2 × 8,9 cm
s. 134: Trubice, 2021, gelatin silver print, fotogram, 50 × 21 cm
s. 144: Záclona, 2015, gelatin silver print, fotogram, 112 × 96 cm\
s. 147: Möbius – dvojí povrch, 2021, gelatin silver print, fotogram, 25 × 19 cm
s. 148, 151, 152: Násych – zvětšenina 1–3, 2021, gelatin silver print, 101 × 93 cm
Ondřej Přibyl (* 1978) vystudoval UMPRUM v Praze v ateliéru Pavla Štechy a Ivana Pinkavy, v rámci doktorandského studia se věnoval jedinečnosti a reprodukci fotografického obrazu a procesu daguerrotypie. Absolvoval stáže v Ateliéru písma a grafického designu pod vedením prof. Vaňka a v Ateliéru vizuální komunikace na UdK Berlín. Vystavuje na samostatných i skupinových výstavách v Čechách i v zahraničí. Je členem umělecké formace kunstWerk.