Ve městě zůstává náboženství stále otevřenou možností
Má podle vás v dnešní teologické reflexi a sociologii náboženství pořád smysl uvažovat v opozicích vesnice vs. město? Vidíme něco takového v sociologických datech o religiozitě?
Částečně to pořád platí, ale dost se to mění. To, co je pro mě důležitější než geografické rozdělení na město a vesnici, jsou projevy městského myšlení. Známe to ze západní Evropy velmi dobře. Lidé sice bydlí na farmě, ale podstatná jsou pro ně dvě kritéria. Aby bylo poblíž letiště a aby měli stabilní internetové připojení. Život na venkově je pro takové lidi neoddělitelný od životního stylu, který máme spojený s městem – možnost cestovat po světě a být permanentně online. Tyto faktory, a jistě bychom našli i pár dalších, jsou klíčové pro rozvoj městského, globalizovaného, kosmopolitního mindsetu. Proto o městě uvažuji spíš jako o určité metafoře myšlení, jež můžete najít i u lidí, kteří žijí kdekoli. V Německu je hodně lidí kritizujících život ve městě, vadí jim přelidněnost, špína, hluk, znečištění… Ale na vesnici, kam se přestěhovali, stejně žijí v nějakém smyslu městským životem.
A má to i náboženský rozměr? Pokud je někdo schopen takové kritické reflexe vůči městu, záleží mu na prostředí, ve kterém žije, a podobně, možná má i určitou vyšší citlivost, schopnost hlubšího náhledu na svět a život? Může ho to posouvat i v otázkách posvátna, transcendence, spirituality, možná až k tématům náboženství?
Řekl bych, že spíš ne, i když jistě budou existovat výjimky. Jakkoli je možné na návrat na venkov nahlížet také jako na určitý návrat ke spirituálním kořenům, nejsem si jistý, že je to ve větší míře i návrat k nějaké formě náboženství. Ano, takoví lidé se třeba zapojují do života a rituálů vesnice, ale nemyslím si, že je to něco, co by výrazněji měnilo náboženskou situaci. Tato témata nejsou nijak dominantní.
Platí tedy ještě to dělení na svobodomyslné město a konzervativní vesnici?
Ve své knize Když Bůh nikomu nechybí používám typologii Davida Goodharta, který rozděluje lidi na tzv. somewheres (někde) a anywheres (kdekoli), tedy ty, kteří jsou svým nižším sociálním původem a opatrným mentálním nastavením někde (lokálně) ukotveni, a pak ty, kteří mohou naopak díky svému bohatství, statusu, vzdělání a podobně žít kdekoli. Podle tohoto dělení platí, že těch anywheres bychom našli více ve městech a somewheres více na vesnicích. Ale nebude to platit výhradně a samozřejmě je to stále v pohybu, jsou to velmi tekuté kategorie.
Navíc existují zcela konkrétní paradoxy. Pamatuji se, že když jsem žil nějakou dobu v Římě, po čase jsem si uvědomil, že ve své čtvrti potkávám pořád ty samé lidi, že jaksi nedochází k jejich promíchávání. Ti lidé sice žili ve velkoměstě, ale pouze v jedné jeho části, nikdy nechodili jinam. Fungovaly tam v podstatě vesnické principy, lidé se znali, žili spolu, ale vlastně izolovaně od zbytku. A jsme u toho, že otázka rozdílu mezi městem a vesnicí možná není až tak úplně daná fyzickými aspekty, ale je to záležitost jazyka a myšlení. Ve skutečnosti se rozdíly stírají, ale v myšlení tento diskurz rozdělování stále existuje.
O křesťanství dnes často stereotypně uvažujeme jako o tradičním náboženství venkova a vesnice, ale ono je původně spíše městské. Raně křesťanské misie byly zaměřeny na města, dokonce na ta nejdůležitější.
Ano, a bylo to i kvůli jazyku, protože na vesnicích se mluvilo dialekty. Nerozuměli by si. Ve městě bylo možné hlásat evangelium mnohem snáze. Tehdejší města byla směsicemi národností, kultur, tradic, náboženství. Vlastně se v tomto dost podobala těm dnešním. Křesťanství zde mohlo snadněji zakořenit, protože nebudilo rozruch. Větší anonymnost, pestrost, a tím i otevřenost města raným křesťanům vyhovovaly.
Proč tedy máme mnohdy pocit, že po 2 000 letech je najednou tento typ velkoměstského prostředí pro náboženství jakoby nevhodný? A že lepším místem pro náboženský život je tradiční vesnice, kde je jeden kostel, jedna farnost, jedno společenství apod. Jak obnovit onu původní DNA křesťanství, díky které se prosadilo v kontextu měst římské říše, aby byla inspirativní i pro současnost?
Křesťanství přišlo opravdu zvenčí, byla to malá skupina, sekta. Ale měli něco, co je učinilo atraktivními, a to právě v prostředí římských měst se vším, co je charakterizovalo – měli rozlišovací znak, který danou značku vystřelil nad všechny ostatní. Tím křesťanským rozlišovacím znakem bylo to, o čem mluví list Galatským 3,28: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ Mezi křesťany byl každý vítán, mizely rozdíly. To byl velmi výmluvný znak! A nebyl jediný – vezměme dále třeba pohled na lidský život obecně. Bylo pro ně důležité, že je sám o sobě hodnotou a že je třeba jej chránit. S tím souvisí to, že křesťanská charita byla určena všem, bez rozdílu. I křesťané samozřejmě rozlišovali mezi sebou a pohanskou oblastí, ale nerozlišovali mezi těmi, kdo potřebují pomoc.
Myslím si, že takovéto překonávání rozdílů na jedné straně a vymykání se většině na straně druhé bylo možné pouze v pluralitním prostředí, jaké reprezentovalo město. Protože na vesnici vede odlišnost k vyloučení mnohem přímočařeji.
Moderní město a náboženský život v něm je dnes ale mnohem náročnější než kdy jindy.
Pro náboženství na Západě je město náročné nejen tím, že zde existuje reálná soutěž mezi různými vyznáními, ale i proto, že tu jsou další četné aktivity, které stále úspěšněji upoutávají pozornost, čas a zájem člověka. To je nebývalé a všechna náboženství to musejí začít brát vážně. Pokud jdou lidé v neděli raději na výstavu nebo do zoo, než aby šli do kostela, nelze to povýšeně odbývat žehráním na konzumní společnost a strašit peklem. Je třeba začít si klást vážné otázky, proč tomu tak je. Protože jen v této soutěži se může vyvinout něco nového, dobrého a nosného. Bez takové soutěže bychom uvízli ve stagnaci.
Ovšem církev, která mentálně zapadla na oné pomyslné vesnici – což je, opakuji, spíš otázka vnitřního nastavení, mindsetu, ne sociologická kategorie –, musí znovuobjevovat myšlení o pluralitě. Musí se vrátit k „městu“ v jádru své podstaty, což je idea mnohem tradičnější, než se může zdát. Teprve pak může začít vést skutečný dialog třeba o tom, jaký je rozdíl mezi Bohem křesťanů a Alláhem muslimů.
Křesťanství ve starověku bylo díky tomuto přístupu silné a tvořivé. Dnes se bojíme, že nás pluralismus oslabuje a ohrožuje.
Ano, v jistém smyslu. Ale pokud chápeme pluralismus jako skutečnou výzvu, pak toto nastavení posiluje. Není to pro každého, ale možnosti zde jsou.
Nicméně to, co je podle mě tím hlavním problémem a je tak matoucí, je skutečnost, že žijeme ve městech, která mají křesťanství tak výrazně obtisknuté do své tradice a historie, a my jsme tím pádem v takových městech příliš domestikovaní. Zároveň jsme v nich ale vlastně noví a musíme se tak chovat. Tato stará křesťanská města – naše a zároveň cizí – nás tímto svým charakterem matou. A my v nich přitom musíme bojovat o své životy, se vší vážností. To je paradox, který je velmi těžké přijmout.
Praha je město plné kostelů, klášterů, soch svatých – je plné historických křesťanských znaků. Jak v něm ale žít křesťanství dnes? Můžeme tu žít jako v muzeu. Kostel může sloužit jako časová kapsle, jako konzerva. Můžeme to vše udělat ještě hezčí, čistší, atraktivnější… Ale je to bez života. Je proto třeba začít od začátku. Představte si, že byste byli z Prahy vyhnáni a pak se do ní vrátili jako do nového města, přebudovaného, překrytého jinými tradicemi. Bez kostelů, arcibiskupských paláců, křížů na mostě. Jak by se potom v takovém městě rozvíjelo křesťanství? Nemělo by to spoustu výhod? Protože naše tradice se pro nás stává překážkou. Když jsme tady, nepřemýšlíme v termínech plurality, v termínech konkurence, úplně jiných možností a cest vývoje. Domníváme se, že přesně toto je náš život, naše jediná tradice, to, kým máme být. Ale to není pravda, protože to vše je už mrtvé, stala se z toho historie. Zároveň je toto dědictví dost nejednoznačné. Na jedné straně je příliš těžké, je to opravdu zátěž, vezmeme-li všechny problémy naší křesťanské minulosti. Ale na straně druhé je to také zdroj, s nímž se lidé mohou spojit, který je skutečně může obohatit, který je svým způsobem posvátný.
Máte nějaký konkrétní příklad?
Napadá mě třeba projekt v bavorském Mnichově, což je velmi sekulární velkoměsto. Vedle jednoho z nejnavštěvovanějších míst zde, Marienplatzu, kde se konají trhy a podobné věci, stojí katolická katedrála. Denně ji navštíví tisíce návštěvníků, kteří zde, byť ne záměrně, nějak hledají křesťanské dědictví. Pokoušeli jsme se tedy najít způsob, jak nechat samotnou budovu chrámu vyprávět příběh, který by se těchto lidí dotkl. Lidi už nezajímá, kdo co kdy postavil a v jakém slohu, takových informací mají všude dost a snadno si je najdou. Vyprávíme jim jiný typ příběhů, o lidech, jejich motivacích, proč zde vybudovali kostel, co vlastně hledali. To k nim promlouvá.
Takže ano, dědictví a práce s ním není snadná. Ale může to být také perfektní místo kontaktu. Důležité ale podle mě je vyprávět příběhy. Nesmíte přitom však působit jako misionáři, ve stylu: „Nyní poslouchejte, protože vám řeknu, jak věci jsou a jak byste se měli chovat, protože toto je naše město a musíte být rádi, že tu můžete být.“ Ne! Vyprávíte příběhy a necháváte lidi, aby je pochopili po svém a vzali si z toho, co chtějí a potřebují. Třeba díky tomu udělají nějaký další krok. Vy je ale nesmíte tlačit do svých představ, můžete jen nabízet.
Nabízíte a otevíráte jim dědictví, ale ne akademickým, racionálním, kognitivním způsobem, ale narativním způsobem. Je to bezplatná nabídka. Dědictví jsme ostatně i my dostali zdarma. A proto je nabízíme jako dědictví celého lidstva. Jsme jeho správci, což neumenšuje to, že na ně můžeme být náležitě hrdí a starat se o ně s velkou péčí. V tomto smyslu je skutečně specificky naše. Jsme si toho vědomi, hlásíme se k této tradice, žijeme z ní, je pro nás nesmírně cenná. Je pro nás skutečná, protože je i v dnešní době zdrojem naší síly, spoluformuje smysl našeho života. A patří k tomu i ona zmiňovaná nejednoznačnost, rozporuplnost v mnoha ohledech. Řada aspektů je velmi problematická a obtížná. Ale pořád je to naše dědictví, se kterým dnes můžeme pracovat ve vztahu k druhým.
Líbí se mi, jak mluvíte o kontrakulturním potenciálu křesťanství. V něm je obsažena i schopnost vypořádat se s problematickými aspekty dědictví tradice, jež zmiňujete. A zároveň si kladu otázku, jak moc je princip kontraktultury obecně vázaný na město jako specifický fenomén. Nebo jinak: Je možná kontrakultura na vesnici?
Je pravda, že na vesnici se od křesťanství čeká spíš kulturní role, církev je zde úplně jinak zapojena do fungování společenství, jinak zasahuje do zvyků a obyčejů. Je to dáno už jen velikostí daného místa. Ale v rámci města, nebo spíše onoho městského myšlení, o kterém jsme mluvili, může hrát víra a náboženství trochu jinou úlohu, snáze se zde mohou rozvíjet ony kontra-síly.
Město je od začátku ideálním místem pro kontrakulturu. Vyžaduje to ale zásadní podmínku, totiž existenci jakési hlavní kultury, většinové, vůči které je možné se vymezovat. A současná doba je ještě jiná v tom, že dala vzniknout městům typu Amsterodam nebo Londýn. Setkáváme se zde s fenoménem super-diverzity. V takovém městě už skoro neexistují žádné hlavní většiny nebo proudy. Pokud vedle sebe žijí desítky a desítky dílčích kultur, pak jako křesťané nejsme žádnou kontrakulturou, pouze jednou kulturou z mnoha.
Ale něco v tomto západním prostředí přece jen hraje roli mainstreamu, a to neoliberalismus a konzumní společnost…
Přesně tak, a proto se podle mých pozorování mnoho nových křesťanů staví proti a hledají právě vůči tomu svou kontrakulturní pozici, a to i konverzí. Hledají novou silnou identitu, která je spojuje s určitými podobami křesťanství. To je třeba odlišit od identitárních postojů, které mohou být zavádějící a špatné. V chápání normální identity musíte být v kontaktu sami se sebou, se svým vnitřním já, najít nějaký základní kámen. A to může být pro nás jako křesťany výhoda. Protože nabízíme určitý koncept identity, který lze integrovat do každého lidského sebepojetí – pokud si to lidé přejí. Tak nějak chápu výhody rozmanitosti.
V současnosti mnozí těžce prožívají fakt, že křesťanství ztratilo svou dominantní pozici a je pouze jedním z mnoha hlasů. To nás ale vrací k jeho počátkům, kdy bylo pouhou menšinou v rámci velké římské říše, a přesto vnitřně rostlo a bohatlo. Rádi se vztahujeme k odkazu raného křesťanství, ale vracet se k marginální menšině se nám už jaksi nechce.
Ano, musíme znovuobjevit schopnost stát se menšinou, která nefunguje jako nátlaková skupina, ale přesto je obohacením pluralitní společnosti s mnoha jinými perspektivami, světonázory a podobně. Znamená to ale především jedno: rozloučit se s konstantinovským smýšlením, tedy tím, které z křesťanství učinilo oficiální mocné náboženství. Z toho pak totiž vychází koncepce univerzálních úkolů církve – přivést celé lidstvo ke spáse. Pod tímto tlakem to vypadá, že není prostor pro pluralitu. My ale musíme jít před tuto fázi a přijmout to, co bylo v předkonstantinovském světě běžné, tedy že nebylo nutné, aby byl každý křesťanem, že stačilo, aby bylo křesťanství všude nějak přítomné. Aby se každý mohl stát křesťanem, pokud chtěl, ale nemusel. A myslím, že to je nejinspirativnější koncept i pro městskou spiritualitu.
Jistě by to u mnohých snížilo míru pastoračního stresu. Ale na druhou stranu: pokud opustíme tyto univerzalistické nároky, neztratí se motivace, zápal, který v oslavované minulosti hnal křesťanské misionáře do celého světa, navzdory nebezpečí a útrapám?
S tím bych nesouhlasil. Je to postavené na špatné představě toho, že evangelizace znamená přesvědčování. Ale původní kázání učedníků bylo něco jiného – bylo to vyprávění, svědectví. To byla jejich radostná zvěst. Názory prvních křesťanů na kdeco málokoho zajímaly, to nebyla podstata jejich působení, ze které se zrodilo dnešní křesťanství. Mnohem výmluvnější byla jejich samotná přítomnost v dané společnosti a to, co dělali, jak žili, jak působili. To je v kontextu dnešní nezbytnosti respektovat svobodu druhých nesmírně inspirativní.
My ale v sobě máme spíš obraz středověké misie mezi germánskými kmeny nebo Slovany, který se poté přenesl do doby objevování Ameriky a zámořských objevů. To je něco dost jiného než misie prvních křesťanských staletí.
Na obranu tohoto přístupu řeknu, že jeho kořeny jsou už biblické. Eliáš prohlásí, že Hospodin je nejlepší, a pobije falešné proroky. Po jeho vzoru to udělá i sv. Bonifác a jiní středověcí misionáři, kteří začínají hlásání evangelia tím, že vykácí posvátný háj původních obyvatel toho kterého území. Právě v této době se křesťanství stává vesnickým náboženstvím, jediným oficiálním, bez konkurentů, bez prostoru pro kontrakulturu.
Já si také mohu upřímně myslet, že náš Bůh je nejmocnější a nejlepší. Ale důsledkem toho přece není, že musím všechny ostatní donutit nechat se pokřtít. Důsledkem toho je můj postoj, o kterém vyprávím. To je mé přesvědčení, to nabízím, vězte o něm… Ale objevte ho každý svým vlastním způsobem. Pokud chcete, můžu vám zkusit pomoct.
Pokud nechceme vidět svět ideologicky černobíle, jestliže chceme respektovat různost a brát si z ní nejen inspiraci, ale opravdu vitální energii, jak tedy kultivovat křesťanství ve velkoměstě?
Přemýšlím o tom, jak se starat o naše města s křesťanským dědictvím, které už je ale minulostí. Jsou to města plná němých znaků, které ale mohou začít mluvit. Jen to musí být jinak než před stovkami let. První krokem nicméně musí být přijetí této nové situace, a to zcela vědomé a rozhodné. Nemůžeme se donekonečna chlácholit a obelhávat. Je to jako vyrovnávání se se smrtí podle Kübler-Rossové. Racionální stránka věci je jasná, máme čísla, statistiky, realitu. To vše je dost nekompromisně zřejmé. Ale pak je tu rozměr emocionální, kam vstupují naše konkrétní lidské příběhy. Zde pořád narážíme na různé obranné mechanismy, popírání, vyhýbání se realitě. To potřebuje čas.
Když přemýšlím, jak oslovovat současné lidi nejen v rámci kostelů, liturgie, charity, vždy se vracím k tomu, že jednou z nejbezprostřednějších, nejadaptivnějších, nejzajímavějších věcí, které můžeme nabízet, je požehnání. Požehnání ve smyslu přání dobra a Boží milosti, požehnání všeho možného a pro kohokoli. Pro mladé páry, pro dospívající mládež, pro těhotné ženy a tak dále. Ale pozor! I zde se skrývá nebezpečí, že budeme budit dojem, že jsme vlastníci nějaké zvláštní moci, nějaké tajemné síly. Protože jsme kněží, protože jsme nějak posvátní, a tak se od ostatních lišíme… To však není to, o čem mluvím. Nejde o magii, ale o to, že jsme zástupci velkého příběhu evangelia. Víme to o sobě, snažíme se žít z této perspektivy. A můžeme nabídnout, co máme. Nemáme prázdné ruce, což ale není důvod k pýše a povýšenosti. Z takového vědomí má vycházet hrdost a služba.
Řada lidí mluví o tom, že jedním ze znamení současné doby a to, co může církev nabídnout světu, je zkušenost duchovního doprovázení.
Ano, také myslím, že je to pro budoucnost klíčové. Ale je nutné nevracet se k obrazům nějakých duchovních vůdců, guruů, ale držet se právě onoho „doprovázení“. Odpovědi má člověk ve svém srdci, kam mu je dává sám Bůh. My mu je nemáme vnucovat, ale máme ho doprovázet v tom, aby je sám našel a přijal podle svého rozhodnutí. Můžeme skrze své poznání a autenticitu zprostředkovávat obsahy tradice a bohatství církve. Je třeba si opět dávat pozor na to, abychom to nedělali pro sebe samé, aby tradice nebyla zástěrkou pro naši pýchu a kompenzací vlastních nedostatků. To je jeden z rysů klerikalismu. Bohužel mnoho lidí pracuje s tradicí a s tímto pokladem špatným způsobem, aby je učinili exkluzivními. To je sektářské chování, opřené bohužel o velké materiální bohatství dané všemi těmi budovami a paláci a tak dále.
Máte osobní zkušenosti s nějakým z opravdu velkých měst světa?
Byl jsem třeba v brazilském São Paulu. Přijedete do města a máte dojem, že to město nekončí. Jedete autem tři hodiny a stále je tam město. Dominantní byl dojem ohromné nestrukturovanosti, živelnosti. Jel jsem taxíkem, nebyly ještě navigace, a taxikář si musel v tlusté knize najít ulici, kam jsem potřeboval. V takovém městě neexistuje něco jako „venkovská orientace“, když tak nějak tušíte, kde co je a jak se tam dostanete. To jistě znáte i z Prahy.
Dřív města vznikala podle nějakého řádu, byl to obraz makrokosmu, struktura byla vytyčena podle určitých os, římských principů cardo a decumanus. Představuji si tu situaci ve středověku – člověk jede krajinou, projíždí malými vesnicemi s dřevěnými a hliněnými chatrčemi a pak dorazí do kamenného města, s velkým kostelem uprostřed. To musel být i velký duchovní zážitek, setkání s ohromujícím řádem, úplně jinými kvalitami stability, vznešenosti, které se vynořily ze zdánlivého chaosu. Odtud pocházejí i ty nejrůznější symbolické duchovní obrazy města v čele s nebeským Jeruzalémem.
Ale nyní se v současných megalopolích setkáváme s tím, že se město znovu obrací v chaos, je příliš rozsáhlé, složité. Už zde nevnímám strukturu, centrum. Ale pulzuje životem, a to je třeba vnímat. Jsem zvědav, co z takových tavicích kotlů vzejde. Musíme si na to ale asi ještě chvíli počkat. Máme samozřejmě literaturu popisující život v tomto druhu měst, umění, které zde vzniká. A vzniká jistě i spousta teologií, tento druh literatury, příběhů, vyprávění. Mluví o nových zkušenostech. A skrze to by mohlo přijít i něco důležitého pro spiritualitu, pro náboženství.
Je tedy město budoucností náboženství, resp. křesťanství?
Spoléhat se na to, že se náboženství bude samo od sebe přirozeně předávat z generace na generaci, je naivní. Vidíme v mnoha sociologických průzkumech, že to tak nefunguje. Města se svou rozmanitostí tradic, kultur, zkušeností a přístupů jsou ale místem, kde náboženství stále zůstává otevřenou možností. Základem však je, aby si křesťanství bylo vědomo toho, co může nabízet. A o tom je třeba mluvit v kontextu této plurality, ne uzavřené sekty. Opět se ve skutečnosti neděje nic jiného, než co známe z minulosti – během celé historie existovaly ve městech různé teologické školy, názorové proudy, osobnosti, které se na ledasčem neshodly, řády, kazatelské styly. To je nezbytné stále podporovat. A hlavní podmínkou, jak toto udržet pohromadě, je podporovat toleranci uvnitř církve a respekt k pluralitě, jak nás to učí současná velkoměsta. Protože to je předpoklad k tomu, pokoušet se stále znovu pochopit to největší tajemství – tajemství spásy. Vždyť my pořád nevíme, co to vlastně je. Například vtělení Krista je definováno už Nicejským koncilem. Ale spása definovaná nikde není. Vtělení je první krok k ní, ale ne spása obecně. A o tu přece jde. Tu musíme stále hledat, i v současném složitém, nepřehledném, a proto tak fascinujícím světě.
Díky za rozhovor!
Rozhovor vedl Martin Bedřich.
Jan Loffeld (* 1975) vystudoval teologii v Münsteru a Římě a v roce 2003 byl vysvěcen na kněze. Získal doktorát z pastorační teologie, byl studentským kaplanem a asistentem na katedře dogmatiky v Münsteru. Od roku 2019 je profesorem praktické teologie a vedoucím Katedry praktické teologie náboženských studií na Tilburg University School of Catholic Theology v nizozemském Utrechtu. Česky vyšla jeho kniha Když Bůh nikomu nechybí (Portál 2025).