Milé čtenářky, milí čtenáři!
Teologie není téma ani nové, ani všeobecně přitažlivé. Jak ho tedy představit a přitom tvrdit, že je důležité, zajímavé, kulturotvorné? Velká část populace dnes víceméně netuší, že něco jako teologie vůbec existuje. Čtenář Salve sice zná její minulost a ví, že byla po dlouhou dobu určující rozpravou evropské kultury, je však sám dítětem své doby, stejně jako redaktoři Salve nebo i všichni současní teologové. Oživovat minulost tedy nestačí.
Teologie jako téma by pochopitelně nemělo být ani bezbřehé. Číslo věnované „kontextům teologie“ se ptá po místech působnosti dnešní teologie. Spíše než po významu se ptá po jejím smyslu. Spíše než její slávu (nebo také ostudu) má na mysli její přínos, spíše než (na)ceněné teologické trofeje pravost jejího počínání. Editorský záměr se vyznačuje přímostí a kritičností, což se někdy zaměňuje s nelíbivostí: cílem ovšem skutečně není prezentace vzorového teologického myšlení, nýbrž aspoň malá sonda do reálných poměrů kolem současné teologie. Kritičnost cílí nikoli na kritiku za každou cenu, nýbrž – inspirováno původním řeckým významem toho slova – na úsilí o soudnost, schopnost rozlišovat, nepředpojatost (nebo aspoň reflektovanost východisek). Ve vztahu k teologii mi to mimo jiné evokuje významy jako nepřikrášlovat, nezamlčovat, neohýbat a pokud možno nemyslet ideologicky. Programově nesdílím mentalitu, která by snad teologii chtěla hýčkat v harmonizující měkkosti jejích nepominutelných nároků, absolutních pravd, věčných zásluh a s tím spojené nostalgie, případně ukřivděnosti. Neboť měkkost může být klamavá a úkolem teologie není, aby chlácholila. V pavlovském duchu bych za kritickou teologii chtěla považovat takovou, která se především nebojí sebekritičnosti a pracuje v prostoru svých vlastních – zvědomělých – limitů. Vždyť přece věříme, že právě přiznání slabosti otevírá opravdové zdroje.
Základní uvažované kontexty teologie jsou tři: společnost, univerzita, církev. Takto seřazeny obracejí směr historické chronologie, jak ji křesťanská tradice obvykle kóduje. V té je teologie coby vnitrokřesťanská záležitost primárně navázána na církev, společenství těch, kteří dosvědčují a reflektují víru v Ježíše jako Krista. V logice církevního a věroučného dějinného vývoje by pak jako druhý kontext vystupovalo specificky svébytné prostředí (středověké) univerzity, která se stává jakýmsi institucionálním domovem teologie. Zbývající poslední kontext, vzdálenější a jakoby nevlastní, by tvořila (sekulární) společnost. Do ní je možné s teologií pronikat, teologie však přesto zůstává cizorodým prvkem v těle společnosti, ať už ji christianizuje, nebo ne, ať už s ní vede dialog, či nikoli. Navzdory základní intuici, že totiž teologie je v nejlepším slova smyslu světskou záležitostí, může člověk u takového schématu rychle sklouznout k polarizujícímu vnímání. Zde zvolené řazení proto vychází přesně z opačného pojetí:
- Společnost, v nejširším smyslu celý lidský rod, je oním prvotním prostředím, uvnitř něhož se člověk vždy již nachází a uvnitř kterého – i se svou církví a se svou teologií – žije svůj život. Z tohoto „přednáboženského“ personálního životního prostoru nemůže nikdy vystoupit, aby snad, hypoteticky, provozoval kupříkladu teologii v nějakém pomyslném zákulisí světa, nějakém ideálním paralelním světě. Proto se zdá legitimní zasadit téma teologie nejprve do kontextu společnosti, která tu pro teologii vždy už byla a vždy již bude, a to právě nejen jako divadelní kulisa, nýbrž jako „skutečná prkna světa“.
- Druhý kontext, univerzita, je dávno etablovanou, veřejnou institucionalizovanou platformou univerzálního dialogu, kde se pěstuje diskurz racionality a umění – ověřitelné a kontrolovatelné – argumentace. Také tento kontext je teologii vlastní, a to z důvodů nejen historických, ideových či politických, nýbrž jí samé inherentních, zejména koncepčních a diskurzivních. A pak ovšem i kvůli tomu, co bychom mohli nazvat důvodem spoluzodpovědnosti teologie za (budoucí) podobu světa.
- Jako třetí kontext je ve stávajícím schématu nakonec myšlena církev, a není to kontext nejméně důležitý, nýbrž specifický a ten nejvíce výlučný. Teologie je tu zasazena do konkrétního společenství věřících s jeho vyznáním, věroukou, obřadností, strukturou, ve službě zachování a předávání křesťanské zvěsti a v jejím ekleziálním rozměru. I když církevnost teologie bezpochyby patří k jednomu z klíčových formativních aspektů křesťanské teologie, sama o sobě je pojmem užším, než co nabízí zastřešující pojem teologie, zahrnující širší škálu aspektů směrodatných pro teologii (kupříkladu autonomii rozumu). Církevnost teologie je proto v takovém modelu chápána jako pojem podřazený pojmu teologie.
Texty, které čtenářovi předkládáme – ať už v podobě původních autorských, či překladových článků, anket, rozhovoru nebo kolážovitých textových mozaik –, různým způsobem v jednotlivých kontextech reflektují a odrážejí postavení (dnešní) teologie, její roli, potenciál, nedostatečnost. Díky tomu jsou rozkrývány souvislosti, které mohou být překvapivé, znepokojivé, ale i povzbudivé. Aniž by se jednalo o žánr obhajoby, v předloženém čísle může čtenář spolu s autory promýšlet vážné důvody pro obhajobu teologie před fórem rozumu, kultury nebo prostě smyslu lidské existence, ve vší svobodě, kriticky a realisticky. Nicméně se nezdobíme zlatým medailonkem. Texty nasvěcují dvojí tvář teologie, tvář ambivalentní. Číst je s sebou nese nutnost pohlédnout rovněž do prasklin toho stále znovu přemalovávaného obrázku a třeba i vložit svůj prst do stínů, které vrhají.
Tak se na jedné straně ukazuje potenciál teologie být kompetentní zastánkyní racionální i existenciální relevance (křesťanské) ideje Boha, to když kultivuje náboženskou dimenzi ve společnosti na úrovni dosažených racionálních standardů. Jako v principu tvůrčí element nepřetržitého univerzálního procesu poznávání, kritiky a hermeneutiky může právě teologie zprostředkovávat a aktualizovat porozumění tradovaným křesťanským a potažmo i kulturním obsahům, symbolům a významům a nést s tím spojenou zodpovědnost za racionální reflexi křesťanské víry v evropské tradici a lidské kultuře vůbec. Otázku po smyslu, kterou teoreticky nastoluje a vnáší i do dalších oblastí, představuje teologie jako otázku, která v principu nejde proti rozumu. V protiváze k fragmentarizaci a jednostrannosti vědeckého poznání je hlasem poukazujícím na celistvost poznání. Reprezentuje rovněž prvek mýtu, vizionářství, proroctví, poezie. Ví o bídě rozumu. Oproti proklamované a všudypřítomné hodnotové, ideové a světonázorové neutralitě se teologie představuje jako dobrý příklad přiznání vlastních pozic ve vědě či v demokracii jako takové. Její bytostně svobodné nastavení se dále nabízí jako ochrana před tím, aby se z křesťanství nestávala ideologie. Z textů soustředěných v tomto Salve rovněž vychází apel, aby teologie zprostředkovávala komunikaci, vedla dialog a byla tou, která inspiruje.
Na druhé straně rozpoznáváme problematické podoby teologie. Načrtněme aspoň některé. Teologie jako identitární a obranný program s masivními dopady v oblasti morálky a politiky, vedoucí mnohdy až k tomu, že je křesťanství přímo kompromitováno ve veřejném prostoru. Teologie jako exkluzivistické pojetí pravdy a s tím spojené rysy autoritářství, nesnášenlivosti a rigidity blokující schopnost dialogu nejen v oblasti ekumenismu. Teologie jako legitimizační nauková ideologie ve funkci jakéhosi vysílače učitelského úřadu církve, v důsledku čehož mohou být teologické fakulty se svou svobodou bádání degradovány na pouhá repetitivní církevní učiliště. Teologie jako zacyklený teoretický systém, který pomocí metod analytické filozofie v teologii – a ovšem ve službě pravověří – tíhne k tomu, redukovat pravdu na souhlas s logicky platnými výroky, a analytické postupy považuje za pravou teologickou metodu mnohem spíše nežli nějakou hermeneutiku.
Kontext teologie ve společnosti otevírá Jiří Pavlík esejem o smyslu teologie a jejích výzvách. Teologii diagnostikuje velkou krizi smyslu a identity v sekulární společnosti, která se při bližším ohledání vyjevuje primárně jako krize samotného křesťanství. Způsobena vlastní neochotou adaptovat se na nové podmínky a dovolit jim, aby křesťanství opět proměnily, zdá se být sebezničujícím jednáním. Teologii Pavlík nepředepisuje jako zázračný lék, ale jako příležitost k uzdravení. Jak provést adaptaci křesťanství na společnost, jejíž je samo součástí? Jak se dostat z koloniální pasti, do které se dostalo přesvědčením o vlastní exkluzivitě a nadřazenosti? Ano, je to text o změně mentality a o všeobecném bratrství. Následující studie Martina Kočího se zabývá věrohodností teologie v současné společnosti. Když kredit teologie nestojí ani za zlámanou grešli, je to zjištění spíše provokativní, a nebo smutné? Když se životaschopnost (budoucí) teologie ztrácí v mlze hned za rohem vlastního dvorku, způsobují to okuláry postmoderní skepse, nebo jde o prorockou jasnozřivost v rámci faktického stavu věci? Kočí pochybuje, zpochybňuje, ne však samoúčelně. V rozehrané scenérii, pod hrozbou celkového závalu, se prokutává k tomu, čím se teprve odvažuje pokrýt kredit teologie. Je to gramatika otřeseného bytí, co podle autora umožňuje přepsat teologické traktáty. Autorem třetího článku je současný jihokorejský teolog Young Joo Lee. Překlad textu o takzvané veřejné teologii otiskujeme bez poslední, tematicky specifické části (věnované případové studii k Adolfu von Harnackovi a obnášející zhruba třetinu z celkového rozsahu). Příspěvek zahraničního autora je zajímavý tím, jak ostře staví do kontrastu veřejnou teologii a náboženské „soukromničení“, aby následně ukázal, že vykázání náboženství do soukromé sféry je pod státoprávní garancí téhož věcí veřejnou par excellence. Text je vlastně konfrontací s deprivatizační tezí, na níž byla od 70. let minulého století veřejná teologie postavena. Podle této teze má mezi veřejnou relevancí teologie a deprivatizací teologie vládnout přímá úměra: čím víc, tím víc. Privatizace, jež se významově překrývá se sekularizací i se zvnitřňováním (niterností), má bránit veřejnému svědectví a (politickému) následování Krista. Je tomu ale skutečně tak? Lee vytrvale otáčí argumentačním kormidlem, dokud čtenářovy myšlenky nenaberou jiný kurz: Nejsou veřejné záruky našeho náboženského soukromí mnohem spíše ochranou před tím, aby teologie kupříkladu neexpandovala do všech možných i nemožných oblastí s nárokem, který nemá?! Neprokazuje někdy křesťanství svým veřejným působením medvědí službu samo sobě? Opravdu bychom chtěli zrušit náboženskou svobodu? Není náhodou propagandistický způsob teologie tím, co se míjí s obrácením?
Kontext teologie na univerzitě otevírá studie Petra Galla. Východiskem je mu současná situace nesamozřejmosti teologie jako akademické a vědní disciplíny. V sémantickém poli vzájemně se překrývajících významů Gallus pečlivě rozlišuje mezi vírou a teologií, praxí víry a teorií teologie, církevní teologií a akademickou teologií, vnitrocírkevní funkčností teologie a její celospolečenskou relevancí. Půvabně výstižný postřeh o možné existenciální i metodologické nezaujatosti teologie, která přesto mluví z perspektivy křesťanské víry, by mohl být považován za nevinnou nuanci, kdyby se nevyvrbil v klíčové, a dokonce ostré kritérium toho, co dnes znamená myslet akademickou teologii. Mnohé z dále zmíněného či jen naťuknutého jako by z jeho textu prostupovalo do následného obsáhlého rozhovoru, v němž německá teoložka Johanna Rahner rozehrává ohromující teologické panoramatikum. Přiblížit to snad lze jen na pár zástupných heslech: partikulární, ba lokální ráz teologie, který nestojí v protikladu k její univerzalitě; nepřekročitelná subjektivita teologie, která neruší její zaměření k objektivnímu; bytostný pluralismus a ekumenická a interdisciplinární otevřenost coby průvodci na cestě za poznáváním nepoznatelného Boha. Nezávislost teologie, demokratičnost církve. A rovněž četná úskalí: cenná široká rozkročenost teologie, její touha obepnout celek, v níž „teologii permanentně hrozí, že se bude vyjadřovat k něčemu, čemu sama pořádně nerozumí“ (Gallus); trýznivá otázka moci jako „imanentní katolický problém“ (Rahner). Rozhovor s renomovanou profesorkou otevírá pro tuzemského křesťana průhled do aktuálních poměrů jinde, kde se emancipovaná univerzitní teologie nachází v gentlemanském prostředí. Akademická a vědecká nezávislost teologie, její vyznavačská pozicionalita, vazba na církev a respektované postavení ve společnosti se tu vzájemně nevylučují. Kontext teologie na univerzitě uzavírá anketa, výmluvná a vypovídající. Záměr spočíval v tom, že se dotážeme na smysluplnost a oprávněnost existence teologie na univerzitě docentů a profesorů z jiných než teologických fakult, ovšem z univerzit, jichž jsou teologické fakulty součástí. Oslovení byli vybídnuti ke kritickému pohledu, takže výsledný, veskrze pozitivní tón odpovědí nás samotné překvapil. Lze předpokládat, že hypotetičtí reprezentanti odmítavého postoje spadají do množiny těch, kteří neodpověděli vůbec, kvalifikovaný procentuální odhad však nelze udělat – anketou nebyl prováděn výzkum a sesbíraný vzorek odpovědí neopravňuje k vyvozování žádných statistických závěrů. Nikterak to ale nebrání tomu, nenechat si ujít nápadité a často velice vtipné odpovědi.
Kontext teologie v církvi otevíráme třicet pět let starým textem, který je aktuální až hanba. Z rozhodnutí redakce a výběrem editorky jsme tím doplnili téma, které se mezi současnými „domácími“ teology nepodařilo zajistit tak, aby to bylo v souladu s editorským záměrem, a které by ovšem v celku stávajícího čísla Salve chybělo – aspoň pokud tedy daný záměr má být naplněn. Článek je sestaven z úryvků „nejmladší“ knihy belgického teologa Edwarda Schillebeeckxe, kterou sepsal jako pětasedmdesátiletý, s mentalitou toho, kdo hledí do budoucna a času podléhá tak, že mu nepodléhá. Formativní vliv tohoto dominikána na předkoncilní, koncilní a pokoncilní teologii může být jen stěží přeceněn. Předložený text se obsahově dotýká teologie ve vztahu k církevnímu magisteriu, fundovaný, myšlenkově bohatý, stylem nenucený, s nadhledem, a dokonce probleskujícím humorem. Následující překladový článek Romana Siebenrocka o teologii jako vědě v církvi i společnosti reprezentuje v nejlepším smyslu současný teologický standard. Innsbrucký profesor pracuje s dynamickým pojmem teologie a vnáší do něho dialektiku. Směrem dovnitř teologie jako kritická rozlišující reflexe slouží prohlubování a obnově víry. Směrem ven vede dialog „s rozhodujícími orientujícími systémy“ své doby a „nic a nikoho nevylučuje“. Směrem dovnitř i ven je kritikou ideologie. Spíše než vědou o Bohu je participační vědou o víře, jejím ústředním referenčním bodem je Ježíš. Mezi řádky přítomnou římskokatolickou a středoevropskou perspektivu jako by paralelně přepisují teze s dosahem vskutku katolickým a globálním. Třetí textový celek daného kontextu tvoří anketa, tentokrát mezi křesťany a sympatizanty napříč spektrem ekumenickým, stavovským a jakýmkoli jiným. Na otázku po roli teologie v církvi i osobním životě k nám doputovaly takové odpovědi, jako je život sám. Koktejl namíchaný z prvků selského rozumu, odzbrojující moudrosti, tuctovosti, upřímnosti, fádnosti, smutku či ironie nezpůsobuje nic zázračného, světu ani teologii nerozumíme o mnoho lépe než předtím. Zato jsme ale zakusili, že v tom nejsme sami. Z takového úhlu pohledu může být i odlehčený žánr ankety docela vážný.
Varia přináší mozaiku z textů teologů o teologii, na nichž si především nelze nevšimnout jejich spjatosti s dobou. Všichni a vždycky byli dětmi své doby, dokonce i vizionáři, kteří ji mohli předběhnout právě proto, že do ní zároveň patřili. Editorial jsem otevřela větou, že o oživování minulosti nemůže být řeč. Ale ani budoucnost nelze adorovat. V mozaice je pro čtenáře ukryt malý úkol: úryvky Karla Rahnera jsou více než půl století staré a tehdy se týkaly právě budoucnosti teologie. Jaká bude, ptal se Rahner, a odkázal nám, co – podle svých vlastních slov – naskicoval. Skici se mezitím vykreslily, získaly kontury a Rahner se nás nyní ptá: Jaká je, ta dnešní teologie? Ano, je to úkol o relativitě času. O tom, že někdejší budoucnost je dneškem a dnešek je budoucností. A je to tedy i úkol o tom, zda jsme pochopili, že zodpovědnost máme teď a tady. K tomu se ostatně váže i recenze Lukáše de la Vega Noska o knize současného představitele moderní americké muslimské teologie Martina Nguyena. Přináší nejenom kognitivní podněty pro křesťanskou teologii, ale i zneklidňující otázku, zda se naše vlastní zbožnost skutečně vyznačuje pravou křesťanskou pokorou. Na závěr připojujeme několik vzpomínek na našeho přítele a kolegu z redakční rady Karla Šprunka, který zemřel 3. července 2024. Jako renesančně rozkročená osobnost byl významně spjat taktéž s tvůrčí činností kolem Salve, a právě za to bychom mu rádi vyjádřili vděčnost.
Celé číslo prostupuje fotografická dokumentace Křížové cesty z Krickerhau, která doprovázela letošní postní dobu v akademickém kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Jedná se o soubor dvaceti osmi obrazů, pocházející z kostela sv. Kateřiny v slovenské Handlové. Jednotlivé tabule sledují pašijový příběh a růžencová tajemství. Nejde přitom jen o unikátní, nedávno – překvapivě – objevený dokument vizuální kultury etnických Němců na Slovensku, každodenní lidové zbožnosti, ale především o svědka dramatických událostí konce II. světové války. Dobově silně podmíněné dílo dlouho doznívajícího 19. století získává viditelnými stopami po násilí – perforace po výbuchu letecké pumy – pro nás, dnešní pozorovatele, nebývalou existenciální expresivitu. Vyvolává také úzkost, která by neměla být přehlušena – stává se totiž zrcadlem i našich dnešních událostí.
Číslo Salve věnované teologii v kontextech chápeme jako malou sondu do problematiky, kterou nelze obsáhnout vyčerpávajícím způsobem. Doba teologických tlustospisů je pryč, úplné přehledové a encyklopedické řady nemají šanci, že stihnou vzniknout dřív, než zastarají. Nebylo a nemohlo být záměrem odpovědět na všechno. Budeme rádi už jen za to, když se nám podaří vzbudit vaši zvědavost, vyvolat tvůrčí neklid a aspoň trochu zpřístupnit to, co je dveřmi, které jste dosud možná nepootevřeli. Teologie jistě nesmí rezignovat na svou touhu zachytit celek, přitom však musí uchovávat vědomí toho, že tohoto cíle nelze plně dosáhnout. Mozaikovitost formátu, pluralita teologických pohledů a prostor pro osobité vnímání na straně čtenáře jsou toho projevem.
Lucie Kolářová