„Musím ty otevřené formy občas hlídat“
Rozhovor s Janem Kováříkem o dílech, která popírají zákonitosti klasického sochařského umění
Salve o současných teologiích, o „novinkách“ ve staroslavné „vědě o Bohu“, doprovázejí ukázky z díla českého sochaře Jana Kováříka. Jádro představují dvě komplementární intervence, které jejich autor připravil v roce 2023 pro kostel Nejsvětějšího Salvátora a refektář pražského dominikánského kláštera, platformu Dominikánská 8. To, co obě práce spojuje, je právě dojem, že jsme svědky vznikání něčeho nového, něčeho, co teprve hledá svůj tvar – u Salvátora spíš potichu, nenápadně a soustředěně, v Dominikánské 8 naopak dramaticky, překotně až explozivně. Jako bychom u obou intervencí stáli ne před hotovým, do všech detailů dopilovaným a promyšleným dílem, ale před bující – dokonce snad organickou? – hmotou, o níž toho ještě nedokážeme mnoho říct. Jako bychom byli svědky počátečních chvil existence něčeho zcela nového, co se teprve dere na svět.
Intervenci s názvem Soustředění v závěru barokně vyzdobeného kostela tvořily stovky bílých segmentů různých nízkých kuželovitých až kapkovitých tvarů, které Kovářík odléval ze sádry. Starý presbytář tak zaplavila a tvarově rozvibrovala jakási bílá, ve svém středu se zvedající hladina, jež soustředila pozornost návštěvníků právě do těžiště vyhrazeného posvátného prostoru. Při druhém pohledu, který vyžadoval cestu do nitra chrámu, se jasně vyjevila i síťová struktura díla. Soubor různě vystřelujících kapek ve svém celku nepůsobil vůbec náhodně, spíš jako by naopak jednotlivé díly spojovala nějaká nervová soustava a ovládal ji vyšší společný záměr.
Intervence Soustředění byla volným pokračováním sochařova projektu Sociální struktura, který se neustále rozrůstá, tvarově variuje a také v čase obohacuje o nové prvky. Jeho výsledný tvar a uspořádání vždy vychází z pečlivého promýšlení daného prostoru. Kovářík svůj „houbovitý“ projekt poprvé představil pod hladinou kašny barokního zámku v pražské Troji (2020), pak v Galerii Benedikta Rejta v Lounech (2022) a letos v Městském muzeu v Čáslavi (2025). Salvátorská intervence se konala v postní době roku 2023, tedy bezprostředně po překonání pandemie covidu. Jak už je u Salvátora zvykem, rozehrávala mnohovrstevnatou hru dialogů, odkazů a asociací mezi téměř až bujarým barokním prostorem presbytáře – především dientzenhoferovským hlavním oltářem –, liturgií a fantazií návštěvníků, kteří svůj chrám směli opět pravidelně navštěvovat. Intervence tak zviditelňovala i důležitost zdravých mezilidských vztahů a právě také novost situace, v níž jsme se nedobrovolně ocitli.
Další intervence Jana Kováříka s názvem Rozpínání představuje dílo o rozměrech 340 × 260 × 100 cm vytvořené speciálně pro „černou niku“ barokního refektáře pražského kláštera dominikánů. Povrch sochy ze sklolaminátu zbarvil autor do červena až růžova a hladce zalakoval. Svým rozměrem, barevností, zhrouceným uzlovitým tvarem a v neposlední řadě svým kontrastem k černé barvě niky obohatila plastika Jana Kováříka prostor, kde se každý týden pořádá společné přemýšlení nad celou plejádou aktuálních témat. Lze si jako umělecké dílo pro takové inspirativní místo přát vůbec něco lepšího než sochu, jež tematizuje vznikání a zneklidňující novost? Po vyjmutí ze svého černého hnízda dostala socha název Deforma 13 (expanding).
Fotografie obou intervencí, které představujeme v tomto Salve, doprovází ještě Anděl, jehož Jan Kovářík vytvořil na žádost benediktinek z Bílé Hory, aby doplnil jejich historický Boží hrob. Ten je součástí nádherného barokního poutního areálu, který znalci nepřipisují nikomu menšímu než Janu Blažeji Santinimu Aichlovi.
Když jsme se s Janem Kováříkem na konci září 2025 sešli v jeho ateliéru, abychom se společně ohlédli za jeho intervencemi, rozhodli jsme se, že do výběru pro Salve přidáme ještě ukázky jeho nejnovějších děl, tedy i těch, která pod jeho rukama právě vznikají.
***
Když teď přemýšlím o tvých intervencích u Salvátora a v barokním refektáři, musím říct, že je mám neoddělitelně spojené s novým startem všech aktivit po pandemii. Znovu navázat na předchozí aktivity nebylo vůbec tak jednoduché, jak by se mohlo zdát…
Pro mě to byl také v něčem nový počátek, třeba i v tom, že jsem se s vámi tak intenzivně potkal. Nicméně tam bylo i mnoho kontinuit. Sochař, který celé dny tráví sám prací v ateliéru, přece jen tu dobu prožíval asi jinak než ten, kdo učí nebo pracuje v obchodě.
Pandemie pro mě také byla překážkou. Nemohl jsem se stýkat s tolika lidmi, chodit na výstavy, vernisáže, zkrátka ven do města. Můj každodenní rytmus v ateliéru sice pořád pokračoval, jako by se skoro nic nezměnilo, ale to byla jen iluze…
Intenzita uzavření v ateliéru a ve svém vlastním světě byla přece jen jiná. Najednou jsem si začal silněji říkat, k čemu to vlastně všechno je. Mé pochybnosti o tvorbě během pandemie hodně zesílily. Myslím, že to ale podobně zažívali i jiní lidé. Bylo hezké sledovat, jak hudebníci najednou začali hrát na balkonech nebo spojeni přes sociální sítě na obrazovkách. Našli nové způsoby, jak rozdávat ze své tvorby. Ale to jsme my, výtvarní umělci, právě nemohli. Napadalo mě, že vzdáleně, hodně vzdáleně to pro nás, ateliérové samotáře, možná připomínalo dobu komunismu, kdy protirežimní umělci nemohli vystavovat, publikovat, jezdit. A přesto, nebo právě proto se leckde v tom sevření a tichu přece jen něco podstatného urodilo.
Když se ohlédnu za dobou pandemie, musím nakonec říct, že to přesycení a soustředění, pochybnosti a kumulování toho všeho přece jen přinesly velký posun. Podařilo se rozvinout něco dalšího, nového.
Mohl bys to přiblížit?
Začátkem pandemie se otevřela má výstava v Trojském zámku, ve které jsem si poprvé vyzkoušel reakci na barokní prostor. Ukázaly se tam první dvě věci z nového projektu Deforma. Vystavil jsem tam venku dílo The Blue Spot Obsession, které zpětně trošku připomínalo toho covidového ježka. Až jsem se lekl. Během lockdownů jsem intuitivně prohluboval právě toto přemýšlení o soše, která popírá všechny zákonitosti, kánony klasické sochařiny, s nimiž jsem dříve pracoval. Díla, která mi vznikala pod rukama, jako by reflektovala nějaký prvotní chaos a současnost zároveň. Řešil jsem v ateliéru tvary, jejich vznik, základní zákonitosti a jejich absenci. Ale možná se do mého ateliéru, zpětně viděno, propsaly i pandemický zmar a nedostatek systematičnosti ve společnosti. Celý ten chaos, který visel ve vzduchu. Nikdo přece zprvu nevěděl, jak se chovat.
Pojďme si aspoň zhruba ujasnit ty tvé otevřené a uzavřené formy a to, jak se liší od deforem, o nichž se bavíme. Jak jsi k tomu všemu došel?
Měl bych asi začít tím, že pracuju v řadách. To se samozřejmě ukázalo až později, když jsem si uvědomil, že se mé sochy dají podle hlavních znaků roztřídit do určitých typů. Někdo používá slova série, cyklus, typ, ale já dávám přednost slovu projekt. Protože řada a série je pro mě něco, co se vlastně někdy uzavře. Ale projekt je jedno neustále se proměňující dílo, které pořád variujete, rozvíjíte, zkoumáte.
Jaký je tedy rozdíl mezi uzavřenou a otevřenou formou?
Projekt uzavřených forem je nejstarší. Vznikal v době, kdy jsem si pročítal různé náboženské věci, ať už křesťanské, buddhistické, nebo islámskou mystiku. Vnímal jsem hlavně jejich spojitosti. Měl jsem v té době malé prostory, stísněné, kontemplativnější. První díla tomu také odpovídala. Byla soustředěná víc do sebe. Navozují pocit klidu a ustálení. Ale to se mi časem vyčerpalo. Stačilo, abych si namaloval skicu, a problém byl vyřešen, takže jsem sochy nakonec už takřka nedělal. Dva roky jsem skoro nic nevytvořil, většinu tehdejších pokusů jsem zničil. Stagnace. Nic se mi nedařilo. Snažil jsem se čím dál víc vymanit z té uzavřené formy, chtěl jsem proniknout do nějakého nového světa, který budu poznávat. A dospěl jsem k tomu, že musím udělat dvě zásadní věci. Nejdříve jsem zrušil symetrii, což ale pomohlo jen částečně. A tak jsem ještě eliminoval jakoukoli hranu sochy, cokoli naoko ostrého, pevného. Tedy všechno, co svádělo k samovolné estetičnosti. Teprve pak to přišlo, objevil jsem si pro sebe nový tvarový jazyk a projekt k bádání a poznávání – čili objevil jsem to, čemu nyní říkám otevřené formy.
Jak bys popsal jejich prostorové působení?
Otevřená forma do prostoru vyzařuje úplně jiným způsobem, s úplně jinou energií. Začíná si prostor uzurpovat. Socha tady až náruživě vstupuje do prostoru, není to jen bod, který okolí soustředí na sebe a zklidní, jako je tomu u forem uzavřených. Otevřené formy rozehrávají prostor jako takový, mění ho, atakují. Navazují s prostorem vztah, neoddělují se od něho. Nejsou do sebe uzavřeným celkem. Vpíjí se do svého okolí. Musím ty otevřené formy ale občas hlídat, aby nepůsobily až – dejme tomu – agresivně. No, a od toho pak už byl jen krůček k projektu deforem.
Tedy třeba díla, které jsme viděli v barokním refektáři?
Ano. Deforma se vyvinula z předešlých projektů, které mají tvarově víceméně dané mantinely působení. Mají svůj vnitřní řád a hovoří srozumitelně svým jazykem.
A jak sám název – deforma – napovídá, jde proti všemu jasnému, určenému či popsatelnému. Je absolutně svébytným a neuchopitelným organismem. Mění klasicky zažité představy o dokonalém, vytváří a vnucuje vám něco nového, sám ještě nevím, co ani kam to povede. Snažím se ji osedlat, pochopit její nitro. Je to pro mě úžasný nový svět k objevování a vyjadřování něčeho, co slovy nejde dost dobře popsat. Ale třeba na to jednou přijdu.
Toto bádání a objevování jsem použil i k vytvoření plastiky pro refektář. Pro její konkrétní tvar bylo silně určující prostředí – barokní refektář s celou tou štukovou výzdobou. Dříve to byla opravdová jídelna, dnes je to jídelna intelektuální. Můj profesor z AVU, Jindřich Zeithamml, vždycky říkal, že když je něco dobrého, musí to vyvolávat pocit, že to chceš sežrat. Nějak se do toho zakousnout, poprat se s tím. Chtěl jsem ten prostor opravdu zasáhnout, dát do něho silný podnět. Ne radikální, ale silný, který nemůžeš jen tak přejít. Konečnou podobu nakonec ale nejvíc ovlivnil ten samotný černý výklenek. Prázdná temná díra. Chtěl jsem udělat něco, co leze ven. Nějaký prostorový obraz nespoutané, osvobozující se energie. Prostor refektáře je sám o sobě dost zavřený, do sebe zavinutý, historický, a proto jsem ho chtěl naplnit pulzací. Něčím vizuálním, co zastupuje i nás, dnešní lidi.
U Salvátora mně naopak připadalo, že nemohu soutěžit s tím dientzenhoferovským barokním oltářem a retáblem. Tam už svého druhu deformu máte, barokní deformu, barokní výron energie, navíc naplněný kostmi, lebkami, rozevlátými sochami a tak. To nemohu trumfnout. Jako jediná volná plocha zbyla podlaha… U Salvátora to musel být projekt úplně jiného druhu vnímání než ten v refektáři. Oba jsou to sice barokní prostory, ale úplně rozdílné.
Dost podobně, jako to teď děláš ty, popisovala základní rozhodnutí pro svou intervenci do presbytáře i Andriena Šimotová. A koneckonců i Jindřich Zeithamml, když tam umístil svou Duhu…
Chtěl jsem znejišťovat, ale po svém. Chtěl jsem relativizovat tu samotnou podlahu. Ne tam vložit uzavřené dílo. Nakonec se ale to jemné chvění propojilo s těmi bílými raně barokními štuky, které vlastně také relativizují, zjemňují, rozechvívají stěny, pilíře a klenbu kostela. A tak se nakonec celá ta práce spíš začala s kostelem snoubit, propojovat.
Kolik jsi měl nakonec těch typů terčů – segmentů? Pamatuješ si ještě počet kusů?
Vyvinul jsem 29 typů. A nakonec jsem u Salvátora použil zhruba 4 000 kusů. Celý ten projekt Sociální struktury je vlastně taková nekonečná sochařská stavebnice, síť, rostlina, houba, mycelium. Přemýšlím, že bych to u nějaké další intervence pustil, aby si to vylezlo i po zdi do výšky.
Po Salvátoru a D8 následoval projekt u benediktinek na Bílé Hoře. Malá, ale náročná věc…
Když mi sestry poprvé zavolaly – myslím, že to byla sestra Petra –, říkaly: „Pane Kováříku, rády bychom od vás měly anděla do prostoru před náš barokní Boží hrob. Ale nebojte, my víme, že nám neuděláte klasického anděla – postavu s křídly…“ To znělo nadějně. Přesto se z toho nakonec stalo velké hledání. Když jsem tam totiž přijel, sestry mi ukázaly prostor a opukový kámen, ze kterého si představovaly, že by ten anděl mohl být. Hned mi ale bylo jasné, že tam v té malé předsíni, která tě má zklidnit před Kristovým hrobem, nemůže stát žádná socha.
Tedy jedinou možností bylo pověsit něco na zeď?
Ano. Zkoušel jsem různé hmoty. Pak prosvícené hmoty. Mám zde nekonečnou řadu variant, ale pořád mi to nefungovalo. Má to být meziprostor pro ztišení, tak tam přece nemůže strašit nějaká zavěšená hmota, která bude házet stín, říkal jsem si. Uvědomil jsem si také, že i světelný objekt by nakonec vrhal stín. A anděl přece nemá stín, že ano? Světlo nemá stín. Tak jsem přes celou řadu modýlků došel k tomu, že se tam musí mihnout jen andělské světlo. A na zemi odhozený kámen… To, co jsem během dvou dnů nakonec zrealizoval, mi zabralo několik měsíců přemýšlení, pokusů a omylů.
Zapomněli jsme na nějaký tvůj projekt?
Projekt M. M jako matrace nebo mraky. Prostě ležíš na zemi a díváš se do oblohy a pozoruješ mraky. Mám to moc rád. A tuhle zkušenost toho měkkého, neuchopitelného, vícevrstevnatého, neostrého jsem chtěl převést i na stěnu. Chtěl jsem ten pocit vytržení ze světa, který nás obklopuje, zhmotnit. A pak i to tušení, že za mrakem jsou další sféry, hvězdy, mlhoviny. Jiný řád… a pak taky ta druhá, opozitní stránka vnímání horizontály, kdy se pomalu noříš do snů a klidu. U tohoto projektu došlo taky k paradoxnímu zjištění. Když mi jednou zakázali objekty věšet na stěnu, dal jsem je na truc na zem. A ono jim to vůbec neublížilo, tak se tomu teď nebráním, a když je možnost, jsou instalovány i v této „nejnižší“ rovině.
Když jsem teď za tebou dorazil do ateliéru, požádal jsi mě, abych ti pomohl pověsit na stěnu nové dílo, u kterého právě dotuhnul laminát. Ještě je možná nehotové… Je to roztěkaný mladší bratříček našeho Rozpínání z D8?
Říkám tomu Illusion.
Fascinuje mě, jak té plastice, když visí na zdi, úplně chybí měřítko. Mohla by to být kosmická mlhovina, nebo zase nějaká řasa, mikroorganismus, prachový chomáč, který pozoruješ pod mikroskopem…
Ve své podstatě je tam od všeho, co popisuješ, kousek. Snažím se tu spíše sáhnout víc za mraky i mikrokosmos. Jít ještě dál za zrození hvězd. Ale asi je to jedna z těch věcí, které nemůžeš slovy zaškatulkovat. Tím tomu zbytečně ubližuješ. A ano, je to úplně nejnovější dílo, jestli je už hotové, nevím. Vypadá, že ano, ale pomalu ve mně zraje nutkání do toho ještě sáhnout, už tedy jen maximálně barvou. Ale třeba to nebude nutné. Taky si myslím, že vše nemusí být úplně dořešené. Nechám to zrát, není přece kam spěchat.
Rozhovor připravili a intervence u Nejsvětějšího Salvátora a v Dominikánské 8 doprovázeli Klára Jirsová a Norbert Schmidt.
Legenda k obrazovému doprovodu:
s. 1–5, 7, 8, 12–14, 160: Soustředění, intervence v akademickém kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze, postní doba 2023, foto: Petr Neubert
s. 34–36, 46–48: Rozpínání, intervence do barokního refektáře pražských dominikánů, platforma Dominikánská 8, březen 2023 – červen 2024, foto: Petr Neubert a Jan Kovářík
s. 68, 83, 84: Anděl, Opatství Venio – klášter benediktinek na Bílé Hoře v Praze, trvalá instalace 2024, foto: Jan Kovářík
s. 101: UF-7, 2016, acrystal, 71 × 33 × 24 cm, foto: Jan Kovářík
s. 102: M-5, 2016, laminát, 190 × 140 × 60 cm, foto: Jan Kovářík
s. 122: OF-03, 2021, laminát, barva, lak, výška 230 cm, foto: Jan Kovářík
s. 144 a obálka: Illusion (knotting), 2025, laminát, barva, výška 195 cm, foto: Jan Kovářík
s. 151, 152: Illusion (?), 2025, laminát, výška 230 cm, foto: Jan Kovářík
Jan Kovářík (* 1980) je český sochař. Studia absolvoval u Jindřicha Zeithammla na pražské AVU. V roce 2020 realizoval Pomník Marie Terezie v Praze 6, čímž vstoupil do povědomí i širší veřejnosti. Ze samostatných výstav poslední doby jsou důležité například: Exploze do nekonečna, Regionální muzeum v Teplicích, 2024; Deforma 08, (A)VOID Floating Gallery Praha, 2022; Zneklidněná substance, Galerie Morzin, Vrchlabí, 2022; CAST OFF, Galerie 50°47’55.9”N 14°57’22.6”E, Andělská Hora u Chrastavy, 2021; COLORBOND, GHMP – Trojský zámek, Praha, 2020. V roce 2025 uspořádal výstavy Sub-stantia? v Ostravě a Permutace částic forem mycelia v Čáslavi. Další informace najdete na www.jankovarik.art.