„Králická výzva“
Petr Beneš CSsR
Každé léto se setkáváme na týden se skupinou asi pětadvaceti lidí, někteří se mnou letos byli už po dvacáté, jiní postupně přibývali. Trávíme pět dní zamýšlením se nad nějakým teologickým tématem, modlitbami a hlavně odpočinkem, výlety, společným posezením. Už dávno jsem to přestal nazývat exercicie nebo duchovní cvičení, spíše je to jakýsi ozdravný pobyt. Lidé potřebují ticho, ale potřebují také být spolu. To přeceňování mlčení a kontemplace mi už dlouho vadí. Člověk je stvořen i k přemýšlení, formulování myšlenek, k jejich sdílení. Víra má obsah. Podobně jako rozlišování a rozhodnutí. Osvědčilo se mi, když chvíle ticha a meditace vetkáme do dne plného i jiných aktivit. Samozřejmě jsem si vědom, že sama poptávka po kontemplativních cvičeních ukazuje, že je tu nějaká velká potřeba pauzy, ticha, odevzdání. Nesmí to ale znamenat, že na tyto ne-činnosti zúžíme tzv. duchovní život. Nelze jej zúžit ani na praxi dobrých činů. Člověk není stvořen k bezprostřednosti. Kultura je jeho prostředím, jeho způsobem života. I proto není možné křesťanství bez teologické reflexe.
Teologie nezestárla, stárnou jen způsoby, jak je dělána. Teologie není pro křesťana zbytná. Není jen dalším prvkem jeho duchovního života, vedle liturgické praxe, modlitby a skutků. Je způsobem chápání víry. Nebo: je modem praktikování víry. A nemám na mysli jen „aplikovanou“ teologii, resp. křesťanskou etiku. Potřebná je teologická teorie. Potřebné je teoretické chápání víry. Jenže jak?
Lidé, kteří se mnou každé léto jezdí, jsou různého věku. Pravda, mladší postupně ubývají, ale rozpětí 45–95 je přesto dost velké. Jsou to lidé různého vzdělání, zaměření, umělci, vědci, úředníci, učitelé, právníci, lékaři, pastorační pracovníci. Mají i různá křesťanská východiska: lidé praktikující od dětství, konvertité, lidé přímo zapojení do pastorace, např. v médiích. Modlí se také různě, zvládneme růženec i půlhodinové ticho. Společný nám všem je při vší té různosti jakýsi kritický přístup k dění v české církvi, nikoli ale nějak urputný. Shodneme se na otevřeném křesťanství, všichni jsme měli velmi rádi papeže Františka. I politicky se většinou shodneme, ač zdaleka ne všichni jsou z Prahy – je nám vlastní liberální proevropské a prozápadní myšlení s důrazem na lidská práva, svobodu a solidaritu. Není problém, abychom se společně modlili za Ukrajinu, Gazu i izraelská rukojmí. Respektuje se mezi námi zelená politika, i když v tomto směru nejsou všichni tak radikální jako já. Vlastně by se dalo říct, že odrážíme přesně to, co je pokládáno za největší kapitál církve: společné sdílení různých lidí spojených vírou a zodpovědných za život ve světě. Myslím, že by tedy mohlo být zajímavé se v souvislosti s tématem tohoto čísla Salve zmínit o tom, jak se toto společenství věřících lidí staví k problémům současného teologického myšlení. Volně pojatým tématem našeho letošního setkání na Králíkách byl totiž vztah křesťana k situaci současného světa. Nešlo nám přitom o konkrétní problémy: válka, chudoba, migrace, extremismus, ale spíše o nový pohled na reflexi vlastní víry.
Původně jsem chtěl za základ přednášek a podklad k dalšímu společnému promýšlení vzít Loffeldův bestseller Když Bůh nikomu nechybí. Ukázalo se ale, že přes skvělou diagnózu současné situace a bystré soudy dosavadního pojetí pastorální teologie zde právě chybí propracovaná teologie, a že tedy tato kniha může být spíše jedním z důvodů, proč se danému tématu věnovat, nikoli jeho rozpracováním. Brzy jsem zjistil, že přes veškeré nebezpečí megalomanství, eklekticismu, přeceňování a zajetí ve vlastní perspektivě budu muset jít s kůží na trh a spíše nabídnout, jak se snažím o teologii uvažovat já sám.
Knih použitelných pro poučené a zainteresované laiky moc není. Mnozí jsou sice schopni číst v cizích jazycích, chybí jim ale alespoň nějaká základní orientace, jakou literaturu či autory volit. Dlouhodobě byly u nás oblíbené spíše knihy o duchovním životě s přesahem do prakticky pojaté dogmatiky, např. stále vydávaný Cantalamessův úvod do duchovního života Život pod vládou Kristovou. Tyto knihy ale nenaučí teologickému uvažování. Teologie, jak se pěstovala, a pohříchu pěstuje na teologických fakultách, je dost ezotericky uzavřená, navíc až na výjimky dostatečně nereflektuje rozvoj teologického myšlení, zejména na Západě. Je smutné, že tak podnětné knihy, jako je Motalova Radikální teologie, dnes uvádějí do našeho prostředí autory publikující často před padesáti či více lety, a přesto je to s povděkem vnímáno jako přínos našemu soudobému teologickému myšlení.
Klasické dogmatické traktáty jsou už svým rozdělením, pořadím a bezproblémovou následností pro lidi, kteří přímo nechtějí získat úřední potvrzení o teologickém vzdělání, k ničemu. Jednak nejsou zvyklí způsobu jejich argumentace, a cítí se tak při čtení „vně“ (celá složitost neotomismu vlastně spočívá pouze v osvojení si metody, sloužící právě jen sebeporozumění tomuto systému, k poznání situace člověka ve světě a před Bohem nepřidává téměř nic). To, že ti, kdo jsou „uvnitř“, v onom systému fungují a že to může být zajímavé, napínavé, a dokonce potvrzující zvolenou formu života, nic nemění na tom, že je to vlastně jistý druh hessovské „hry se skleněnými perlami“.
Občas se v českém prostředí objeví kniha, která jako zjevení alespoň nasvítí, jak podnětná může být i pro laika teologická práce. V poslední době je to třeba Moltmannův Ukřižovaný Bůh, a zejména práce Simone Weilové, které ale bez návyku na určité myšlení a bez znalosti evropské tradice mohou být dost náročné. Mezi lidmi z naší skupiny je oblíbený Tomáš Halík, a nejen pro konkrétní praxí prověřené a podložené názory, ale především pro svou snahu dívat se na teologii jinak, odlišně uvažovat o vztahu víry a života, církve a světa. V jednotlivých teologických disciplínách je situace samozřejmě různá, tradičně podnětný je patristický výzkum, včetně jakýchsi impulzů k duchovnímu životu, zejména ve skvěle komentovaných překladech raných církevních otců.
Obvyklým způsobem, jak „dělat“ moderní teologii a vyhnout se kruciálnímu problému nového teologického paradigmatu, je věnovat se dílčím aktuálním problémům: feminismu, genderu, ekologii, sociálnímu vyloučení, úzkosti apod. Kvůli tlaku církevní hierarchie – ve srovnání se západní Evropou enormnímu –, který svobodný a poučený výzkum těchto témat téměř znemožňuje – a to bohužel často i na univerzitě, která přece není církevním učilištěm –, není prací na tato témata příliš; a hlavně zabývat se „aktuálním“ tématem ještě neznamená dělat soudobou teologii. Vycházely sice syntetické práce z teologie, které nějak zapracovaly pojmy a myšlenky soudobé filosofie, ale pracovaly a pracují s nimi zcela starým způsobem; osvojily si možná obsahy, ale ne způsob myšlení. V teologii u nás prostě zcela chybí otvírající syntetické práce, jako jsou třeba ve filosofii texty Petříčkovy (Co je nového ve filosofii, Úvod do současné filosofie, Filosofie en noir či Myšlení obrazem) – ty jsou sice náročné, nepředpokládají ale nutně podrobnější znalost filosofických pojmů a tradic, ale spíše chuť a odvahu přemýšlet. Samozřejmě by se mohlo říci, že filosofie zasahuje více lidí než teologie. Nedělám si ale iluze, že Petříčkovy práce, natož literaturu, na kterou odkazují, bude číst více lidí, než je počet vzdělaných otevřených lidí v církvích. Církve patří i při výrazném poklesu členů stále ještě k organizacím volně sdružujícím nemalý počet lidí s velkým rozsahem vlivu ve společnosti. A na straně umělců, filosofů, humanitních vědců je nemálo lidí i mimo církve, kteří by se jistě přinejmenším nevyhnuli setkávání na hranicích teologie, filosofie, kultury, politiky. Koneckonců i projekty jako Salve či Dominikánská 8 jsou toho důkazem.
Vystaven tedy takovémuto zásadnímu nedostatku potřebné literatury vhodné pro skupinu angažovaných a poučených křesťanů, pokusil jsem se program našeho letošního setkání připravit trochu neskromně sám. Serresova výzva, že kdo stále jen čte, nikdy nic nenapíše, mi v tom byla úlevou. Nešlo mi o vyčerpávající přednášky, ale spíše o nasvícení možných směrů přemýšlení. Nechci zde detailně popisovat, čím vším jsme se tu přínosněji, tu rozpačitěji zabývali, uvedu jen několik postřehů, které účastníci setkání přijali jako důležité a projevili zájem dále o nich přemýšlet. Možná, že tento praktický výstup z práce zajímavého společenství věřících pomůže alespoň trochu v uvažování o možnostech relevantní soudobé teologie.
Jako potřebné a pozornosti hodné se nám tedy mj. ukázalo:
Začít teologické přemýšlení od stvoření, nikoli pádu, číst první kapitoly Bible jako výzvu ke spolupráci všech lidí na uchování stvoření; rozmanitost kultur a náboženství vyvozovat z Božího záměru, chápat je tedy jako cestu k podstatné jednotě v Kristu, nikoli jen jako úpadek původní „dokonalé“ jednoty.
Vzít vážně existenci různých tradic v samotném Písmu a rané církvi a přijmout, že nejde o to, sjednotit je, ale rozvíjet.
Ekumenismus ve vlastním smyslu tedy není problémem, ale faktem; ve světě, kde je tolik potřebné svědectví o Boží lásce zjevené v Ježíši Kristu, nelze jakkoli omezovat spolupráci křesťanů; věrouka tu má sloužit jednotě a vysvětlit ji, ne omezovat. Je absolutně nutné v duchu zmíněné teologie stvoření a univerzálního vykoupení spolupracovat rovněž napříč náboženstvími, včetně teologického výzkumu; zcela podstatné bude pro reflexi možností víry teologicky zpracovat zkušenost víry lidí v extrémních situacích, zejména migrantů. A je nezbytně třeba jít ještě dál – ke společnému domu celého stvoření. Právě ekologie nám může pomoci objevit jiný přístup ke světu.
Ten nesmí být založen na binárních protikladech: náš–cizí, ortodoxní–neortodoxní; příkladem může být irelevantnost protikladu škodlivý–užitečný při popisu nějakého biotopu, protože ten lze chápat jen komplexně, v síti vzájemných vztahů a diferencí; podobný popis světa a zkušenosti víry by měla zprostředkovat i teologie; podíváme-li se např. na otázku svěcení žen jen z hlediska věrnosti či nevěrnosti tradici nebo souladu či nesouladu s církevním právem, budeme se dostávat pouze do sporů a aporií, zatímco podíváme-li se na ni z hlediska potřeby společenství kdekoli na světě scházet se, modlit se, lámat chléb, otvírat Boží slovo, bude naše perspektiva zcela odlišná.
Je třeba naléhavě vysvětlovat a zprostředkovávat terapeutický rozměr víry: víra má být účinná, má těšit, hojit; primát spásy duší (viz závěrečný kánon CIC) bychom se neměli bát vyjadřovat ani termínem „štěstí člověka, lidí, bytostí“. Zároveň je nezbytně nutné, aby teologie ani způsobem své práce nepodporovala výlučnost, exkluzivitu křesťanství. Jedinečnost života Ježíše Krista a univerzalita jeho působení musejí být neustále spojeny, což je pro teologii velký úkol. Výrazně to ovlivní i sebepojetí církve; zdá se nám, že nejlépe může její působení vyjádřit obraz soli země, zbavený nutnosti přivést všechny lidi dovnitř církve, které se (s výhradou, že Bůh může způsobit i nečekaný vývoj) při poctivé diagnóze vývoje posledních staletí jeví jako nereálné, zřejmě i Bohem nezamýšlené (není podle nás možné, aby Bůh a jeho vůle tak „selhali“, odvolávání se na svobodu člověka je zde často teologickou obezličkou; podobně to platí snad i pro počet kandidátů služebného kněžství).
Budeme muset uznat, že pojmeme-li společnost jako jakousi síť s mnoha průniky a ohnisky, musíme vzít v úvahu daleko rozmanitější pronikání věřících a nevěřících, církve a světa; už teď se stává, že ti, s nimiž se v tradičně „silných“ katolických tématech (např. potraty, eutanazie) třeba s výhradami shodneme, se s křesťanstvím zcela míjejí v přinejmenším stejně tak autenticky křesťanských hodnotách a postojích, jako jsou úcta k migrantům, respekt ke stvoření, přírodě, klimatu, lidská práva a liberální demokracie; naopak mnozí z těch, kdo v „tradičních“ tématech mají jiné postoje, jsou svým způsobem myšlení, tvorby, svou politickou angažovaností křesťanům, církvím, mnohem bližší. Tyto průřezové vazby a roviny musí teologie rozlišovat, popisovat a kultivovat.
Je naprosto nezbytné, aby teologové i u nás rozpracovali ve spolupráci s historiky a církevními historiky ožehavou otázku inklinace mnoha věřících lidí k autoritářským režimům; je třeba prezentovat a odůvodňovat nemožnost spolupráce autentického křesťanství s nacionalismem, rasismem, sexismem. Je třeba i ve světle evangelia znovu revidovat pohled na rodinu, která se stává tématem kulturních válek; rodinu je třeba podporovat, a nikde se tak v dějinách nedělo – i při mnoha chybách – více než na křesťanském Západě, ale nikoli ji ztotožňovat s křesťanským společenstvím, které naopak člověka vyvazuje z každé navázanosti a staví ho před úkol přijetí výzvy k zodpovědné osobní svobodě. Vztah regionálního a univerzálního, komunity a státu patří také do teologického bádání, zvláště když i on je jedním z jevů vztahu jedinečnosti a univerzálnosti v Ježíši Kristu.
Bylo nám jasné, že jsou to složité otázky; jako hlavní se ale ukázalo učit se jinak myslet. Právě to bychom od soudobé teologie očekávali. Nemusí přitom vězet ve starých tradicích, ale ani je odmítat. Jako nosný obraz pro soudobou teologii se nám ukázal obraz hospodáře, který vybírá staré i nové podle toho, jak to slouží v přítomné situaci. Teologie k tomu jistě potřebuje také revizi svých pojmů a dogmat. I ta jsou jen obrazem, dobovým vyjádřením zásadních pravd křesťanství. Je třeba formulovat je tak, aby vyjadřovala stále aktuální možnost setkání člověka se zjevenou Boží láskou. Je třeba odvahy, když budeme například eucharistii vysvětlovat s pomocí filosofie a teologie performance, která snad více odpovídá způsobu přemýšlení současného člověka, než skrze úctyhodný koncept transsubstanciace, který nepředpokládá jen znalost aristotelské a tomistické filosofie, ale především pojetí světa, kde je jasně odděleno nebe a země, život a smrt, časné a věčné, přičemž hodnota časného je dána jeho schopností ukazovat k věčnosti, pomíjivost života a blízkost smrti doslova volá po zhodnocení uplývání přijetím stálosti. Je nutné, a to jsme si vzali jen jako příklad, odvážit se takových teologických obrazů (obraz je podle nás v teologii důležitější než pojem), které by realitu a účinnost Ježíšovy přítomnosti mohly podobně intenzivně zprostředkovat i dnes. Teologie musí pravdu nejen hledat, popisovat, ale i generovat.
Všechno naše uvažování po celý týden provázel papež František. I když byl mnohými pokládán ve srovnání s papežem Benediktem za ne-teologa, ukázalo se nám, že byl naopak výrazným teologem, který ale většinově přestal používat jazyk předchozí teologie, protože se i při všech omezeních daných věkem a výchovou pokoušel rozumět dnešní době a jako prorok jasně zažíval, že Bůh je zde přítomný.
Asi nejvíce nás při čtení jeho encykliky Laudato si’ zaujalo, s jakou pozorností se věnoval zdánlivým detailům, např. tomu, aby ve městech byly budovány vyhlídky, či spojení mezi periférií a centrem (Laudato si’, 151). To nejsou úsměvné či jen okrajové motivy, to jsou obrazy Františkovy teologie. Navázal tím na dlouhou tradici teologie Božího města i moderní použití metafory velkoměsta jako pozitivního prostoru pro teologii u Harveye Coxe. Hlavně ale jedním obrazem nastavil celý směr žádoucího vývoje teologie.
Těch několik dnů v horách bylo mimořádně intenzivních. Otázky, které jsme otvírali, se dotýkaly i konkrétní životní situace účastníků setkání. Reflexe víry se stala způsobem poctivé reflexe života. Přijímání svátostí a modlitby za svět byly tímto způsobem přemýšlení o víře a církvi posíleny. Opravdu nešlo o nějakou snobskou, od života oddělenou elitní „bublinu“.
Přál bych si, aby i u nás vznikala poctivá, tvořivá, nadkonfesní teologie psaná jazykem, který je srozumitelný, ale nezjednodušuje, je poučený moderní literaturou a filosofií, a přesto je s nimi netotožný, teologie, která neujišťuje naléhavou apologií, ale vyjevuje trvající událost Boží intervence ve světě a je schopna ze světa vycházet a svět oslovovat.
Myslím, že patronem soudobých teologů by na můj skromný návrh měl být prohlášen Jorge Mario Bergoglio.
Text byl lektorován.
Petr Augustin Beneš CSsR (* 1965) je kněz a redemptorista, původním vzděláním literární historik a pedagog. Své kněžské působení zahájil na Svaté Hoře u Příbrami, poté byl duchovním ve Vídni, v<současnosti je farním vikářem v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech. Věnuje se také vedení duchovních cvičení. V nedávné době vydal knihy Vzhůru srdce (Portál) a Kázání na hoře (s Petrem Vaďurou, Vyšehrad).
Kontakt: p.petr.benes@gmail.com