Poslouchám kvákání žab, metal mě nezajímá
Rozhovor s Františkem Štormem
Grafik, typograf, hudebník, textař, malíř, spisovatel, pedagog – máte mnoho kariér, čím se cítíte nejvíc?
Já vlastně nevím, jestli jsem víc grafik nebo něco jiného. Pustil jsem se do malování, ale jak je vidět, neumím to, jsou to takové nedokončené věci. Nějak mě to ale strašně začalo bavit. Ze všeho nejvíc cítím, že mám svobodu nedělat občas nic a prožívat přítomnost. Teď to mám všechno propojené přes obraz, pohyb a zvuk a zároveň pracuji na nějakých zakázkách, co se týkají designu. Nevím, jestli se tomu dá říkat multimediální umění, ale jestli tomu taková škatulka odpovídá, tak klidně řeknu, že jsem multimediální umělec.
Připravil jsem třeba pro letošní festival Brutal Assault projekci animovaných otáčivých kreseb podbarvených zvuky synťákové parafráze na rakouskou hymnu, jmenovalo se to Endemic Monsters II neboli Gott erhalte Josefov, takže tam byl i Josef II., co se mění ve hmyz, neboť bylo to kafkovské výročí. Bylo to na šest projektorů, různé signály, které se náhodně prolínají, stopy mají různou délku, jsou zasmyčkované a do toho jde muzika z různých koutů. S architekturou v interiéru pevnosti to zafungovalo výborně a lidi do těch projekcí mohli vstupovat, tančit do rytmu a fotit se s pohyblivými kresbami promítnutými na sebe.
Jakou roli hraje hudba ve vašem životě?
Bez hudby se nedá žít, to ví každý. Když se ráno vzbudím, zapnu si analogové synťáky. Místo abych si pustil rádio, poslouchám svoje pomalý groovy, říká se tomu generativní hudba. Není to ještě úplně ono, pořád to vylepšuji, aby to hrálo jakoby náhodně. Já si tu náhodu ještě trochu řídím, a proto do toho vstupuji s kytarou přes looper jakožto se živým nástrojem, kterážto hudba pro mě začíná být zajímavá až v okamžiku, když nemá ten kytarový zvuk.
Tady kolem je spousta zvuků přírody, které mám vlastně radši než hudbu, protože mi dávají víc. Na chalupě mi stačí sednout si na pergolu a ze všech těch rybníků a lesů jsou slyšet zvířata, žáby, vzdálené chrochtání nebo pleskání ryb a skřehotání ptáků a je to takové přirozenější než komponovat.
Byl jste ústřední postavou black metalové skupiny Master’s Hammer. Jak jste se vlastně k hraní v kapele a vůbec k black metalu dostal? A proč se skupina rozpadla?
Kapelu jsem vymyslel a založil s Milanem Fibigerem, což byl spolužák z UMPRUM, který pořád maluje indiány a Tarzany, dělá takové pěkně detailní ilustrace. V osmdesátých letech jsme potřebovali vyjádřit nějaké emoce, pro které nám black metal připadal adekvátní, byla to doba zahnívajícího bolševismu a my cítili odpor vůči všemu, co nás obklopovalo.
Měli jsme spoustu nápadů, a tak jsme se rozhodli, že bychom to pak mohli dát naživo, což se povedlo párkrát kdysi dávno v devadesátkách na okresních akcích a potom to bylo podruhé někdy před šesti lety, kdy jsme obletěli půlku světa. Intenzivně jsme pracovali rok ve zkušebně a rok a půl jezdili s novým i starým materiálem. Aktivní hraní je normální plný úvazek, to se ale nedá vydržet, tak jsem toho nechal. Všichni teď máme vlastní projekty a tvorbu.
Lidé z výtvarného prostředí se obvykle vyjadřovali skrze punk nebo nějakou experimentální hudbu. Myslím, že black metal pro výtvarníky není úplně typický.
My jsme ale některé věci měli fakt i punkové, to si docela dobře vybavuji. A proč black metal? Asi kvůli jeho radikálnosti. Je to jedna z extrémních forem vyjádření a mě baví být v umění radikální a extrémní. Taky je s tím spojený specifický druh designu a vlastně celá ta scéna je velmi vizuální.
Řadu let jste se pohyboval i v akademickém prostředí. Jak se na to koukalo vaše okolí, že hrajete v black metalové kapele, dokonce té nejznámější?
Akademické prostředí je ze své podstaty svobodné. Toho jsem si na UMPRUM vždycky vážil, a kromě toho tam byli ještě jinačí exoti, než jsem byl já. To na tom bylo právě hezké, že to nebyla nějaká snobská sféra, i když je pravda, že někteří kolegové byli samozřejmě nesnesitelní. Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by na mne kvůli hraní v Master’s Hammer někdo koukal skrz prsty, spíš právě naopak – vzpomínám si, že po revoluci se mému profesorovi líbily moje nášivky na džísce kvůli jejich typografii.
Bubeník Fenriz ze skupiny Darkthrone prohlásil, že deska Rituál od Master’s Hammer bylo vlastně první norské black metalové album. Vaši tvorbu obdivoval i duchovní otec black metalu a zakladatel Mayhem Euronymous, jak jste se seznámili? Vím, že jste si psal s ním a také s jeho spoluhráčem a posléze i vrahem Vargem Vikernesem. Máte o tom na jednom albu i písničku.
Dozvěděli se o nás přes distribuci kazet, což byla v té době DIY (do-it-yourself, udělej si sám) undergroundová distribuce nahrávek. Ještě mám doma hromadu kazet a letáčků. Já jsem si tehdy koupil dvojče kazeťák a kopírovali jsme kazety, které jsme pak rozesílali. Ty dopisy mi utkvěly v hlavě, fakt jsem je jednou našel v šuplíku, ležely tam vedle sebe. Euronymous v té době založil svůj label Deathlike Silence a nabízel, že nám natočí album. Bohužel z toho sešlo, protože ho mezitím zavraždil ten psychopat Vikernes. Mně to bylo líto, tak jsem o tom napsal písničku.
V loňském roce jste vydali všechny vaše demosnímky na vinylech a v mžiku se vyprodaly. Vypadá to, že kult Master’s Hammer je pořád živý, i když už vůbec nekoncertujete.
Ano, je to bizár. Vydala to německá firma DarknessShallRise, náklad byl hrozně rychle pryč. Já jsem si ještě zpětně uvědomil, že tahle hudba nás dostala na nejkrásnější místa na světě. Třeba do Kostariky, kde jsme viděli některé pralesy a vodopády. Strávili jsme taky dva vzácné dny v New Yorku, který mi utkvěl v paměti jako gigantický skleněný les plný světelných efektů a originálních lidí. Pak Baltimore, fantastický město, kde žil Edgar Alan Poe nebo režisér John Waters. V Rakousku jsme byli v horách na nějakém novopohanském festivalu, kde tančily holky polité filmařskou krví, do noci se tam bubnovalo kolem ohně a přes den jsme zase koukali na ty roubené chaloupky, na svahu se pásly krávy a Tyroláci jódlovali. Čili je zvláštní, že čím hnusnější hudbu hraji, tím hezčí jsou ty okolnosti.
Black metal má i svoji specifickou spiritualitu. Zabýval jste se někdy satanismem nebo pohanstvím v duchovní rovině?
Mně z toho zajímal jenom přesah do umění, výtvarné asociace, které se pak odrážejí v hudbě, atmosféra okultismu, dekadence, zkoumání temných zákoutí lidské duše.
Já považuji umění za rovnocenné duchovní činnosti. Jsou lidé, kteří se zabývají aktivně nějakou vírou, a to já třeba nejsem. Neumím meditovat, ale když kreslím, tak mě třeba ten obrázek trvá několik hodin a já se na to musím absolutně soustředit a nedělat vedle toho nic jiného. To považuji za formu meditace. Podobně jako člověk aktivně věřící, který opravdu každý den chodí do kostela, tak se taky takhle soustředí.
Pro lidi, kteří celý týden tvrdě pracují, by měla ta hodina v neděli v kostele být vítaným spočinutím, má to jenom pozitivní účinky na mysl.
Jaké je vaše duchovní zázemí? Jezdil jste hodně do Indie, ale pokud vím, jste pokřtěný katolík.
Jsem pokřtěný v dětství a nechal jsem se biřmovat před nějakými šesti lety – no nikdy není pozdě. Ptal jsem se faráře, jestli můžu být František / František a bylo mi řečeno, že úplně klidně. Takže mám dva patrony, kromě Františka z Assisi je to ještě František Xaverský. Toho jsem na vlastní oči viděl, on je patronem Indie a leží ve Staré Goe v jednom kostele, kam jsem jezdil. Vystavují ho každých deset let a chodí za ním zástupy lidí, dokonce i hinduisti.
Ve vaší výtvarné tvorbě se odráží vliv počínající moderny, dekadence, symbolismu, Josefa Váchala nebo Jaroslava Panušky, jehož obraz jste vlastně i zhudebnili.
„Jak by vypadaly katolické hřbitovy, kdyby Římané místo křižování věšeli.“ Jo, to jsme hráli naživo a mělo to velký úspěch, to je výborná skladba. Ten refrén je vlastně celý název toho obrazu.
Jsou to krásné věci, Váchal i Panuška. Zajímá mě celé tohle období, třeba i Nor Theodor Kittelsen, který je oproti Váchalovi zajímavý zase trochu jinak. A potom třeba José Guadalupe Posada, což je vynikající mexický grafik, ale toho tady nikdo nezná. Kdysi dávno byla v Praze výstava mexického dřevorytu, to je taky velký kult, ti kostlivci v širokých kloboucích…
Hororová nebo strašidelná témata se objevují ve vaší výtvarné tvorbě i v textech pro Master’s Hammer, byť je to vždy s určitou nadsázkou. Jak je pro vás toto téma důležité?
Já v hororu zas tak úplně nejedu, mám raději třeba science fiction. Ilustroval jsem Draculu a kompletního Lovecrafta, ale to jsou takové už vintage horory, kterých se nikdo nebojí. Ilustruji nejraději věci, které nemají s hororem nic společného, třeba básně Suzanne Renaud, deníky H. D. Thoreaua nebo mého kamaráda Vítka Kremličku. A prý mám pro nakladatelství Argo dělat Frankensteina…
Horor pracuje s nadsázkou, vždycky je to parodie. Já mám rád filmy o zombies, viděl jsem snad všechny, úplně nejlepší jsou jihokorejské v originálním znění a bez titulků.
Jste také tvůrcem vizuálu pro pivovar Chříč. Povězte nám o tom trochu víc.
Dělal jsem teď pro ně specielní mariášové karty, a to přesto, že karty nehraji, nemám s nimi dobrou zkušenost, museli mě hodně přemlouvat.
Ten pivovar je fantastický tím, že zaměstnává duševně hendikepované lidi. Protože pro ně pořád dělám různé etikety plné vymyšlených bytostí, jednou mě napadlo, že bych mohl portrétovat dvanáct tamních pozoruhodných lidí, kteří mají chorobný přesah mimo realitu. Ostatně umělci to tak často mají taky. Zajímalo mě, jak moc se naše světy propojují, anebo naopak nepropojují. Zjistil jsem, že propojují.
Napnul jsem dvanáct pláten, naložil olejové barvy a stojan a vypravil se na pár dní do práce: seděli jsme před pivovarem v prosluněné zahradě a já je všechny postupně namaloval. Pěkně oldschool realistický portrétek. Všichni se ptali: „A dostanu taky obrázek?“ No samozřejmě! Vyšel potom soubor pohlednic a pak jsme podle toho vytiskli etikety – každý měl svoje pivo a svoji etiketu se jménem. Výstava portrétů se konala nejdřív v Praze v Ponrepu a pak slavnostně v pivovaru během festivalu. Na obě akce portrétovaní přišli a měli jsme spolu velkou radost, která trvá dodnes.
Já vždycky když piju chříčské pivo, kterého se dotýkají tihle divní lidi, mám takový zvláštní pocit, hodně to pro mě znamená. Zakázka srdce.
Byli ochotní nechat se malovat a vydrželi to?
Já jsem se toho trošku bál. Zaprvé, že to odmítnou z toho důvodu, že třeba vědí, že jsou postižení, tak aby to nevzali jako zesměšňování. Ale nápad se jim zalíbil. Tady tenhle Honza byl tajemný, ale třeba František říkal: Já mám rád takový ty hezký barvy, moře, a tak jsem mu namaloval pestrobarevnou košili a palmy v pozadí. Oni totiž vyfasovali všichni stejné brejle a stejná šedivá trika z toho ústavu. Pan Václav krmil prasata, ale pamatuje si všechny české panovníky od 10. století, všechny datumy a všechny sochy na Karlově mostě. Ale že holt prostě nic neuměl, tak jenom krmil prasata. Bohunka se zase ráda fintí. Tady je Leošek, ten říkal, že má rád oranžovou a kytičky. Tohle je takový zamyšlený skladník, ten tahal sudy a jezdí s pivovarským auťákem. Tahle se jmenuje Bára, a že má ráda růžičky, tak jsem jí udělal růžičkový šatičky.
Mě na tom baví, že se grafický design dá dělat ještě i jinak než konvenčně. Jsou to strategie, které fungují naprosto jednoznačně bez podbízivosti, protože ty karikatury nejsou úplně naschvál. Ony v sobě mají i nějakou tragikomiku. Třeba tady na obálce balíčku karet bude tenhle, který má nikoli eso v rukávě, ale obyčejnou desítku. V tom je taková podivnost. Udělali jsme i Gándhího, ale to byl mezinárodní průser, za to se stydím…
Zmínil jste cesty do Indie. Vzniklo z nich mnoho kreseb, maleb a cestovních knih. Jak na vás působí tamější prostředí, vizuálně i duchovně? Co v Indii hledáte?
Pro pořádek musím uvést, že už tam nejezdím. Vadí mi vyvražďovaní původních kmenů na Nikobarských ostrovech, což schválil premiér Naréndra Módí – říkají tomu tuším „development plan“. Dalším důvodem je jeho kamarádění s Putinem.
V Indii jsem hledal a taky nalezl spoustu inspirace, napsal jsem o tom dvě knížky a mám to za sebou, postupně to všechno šťastně zapomínám ve prospěch jiných světů.
Indii mi ukázal ponejprv Viktor Faktor z Reguly Pragensis, to bylo v roce 2000. Tehdy tam ještě byly nezničené pláže a gandža skoro zadarmo, přestárlí hippies, co tam skejsli od 60. let, opravdický ráj na zemi.
Nejlíp mi ale bylo s bráhmany v horách, v těch jejich svatyních za svitu svíček při čaji a kouření čilumu.
Kdy jste se začal zajímat o písmo? A to dokonce tak, že ho navrhujete?
Písmo jsem začal tvořit, když nebylo – začátkem 90. let se na počítačích dostaly jenom zcela nekvalitní fonty, tak jsem si je musel vyrobit. Vyrábím si ostatně i nábytek.
Pro grafickou úpravu revue Salve použil před víc než dvaceti lety typograf Otakar Karlas písma John Sans a Baskerville Ten OT z vaší písmolijny.
O Otovi vám velmi rád povím. Po jedné jeho habilitační přednášce jsem se potichu svěřil našemu společnému kamarádovi Jaromíru Typltovi, že ten Ota mi připadá jako farář, načež Jaromír propukl v typický smích, řka, že to samé on tvrdí už od té doby, co se znají. Ota je kombinací nejlepší typografické kultury s osobním vystupováním a hrou na klasickou kytaru. Muž těžce zkoušený osudem a s mimořádnou vnitřní kázní, schopný zasednout se stejnou chutí k práci i k pivu. Bez jeho rady bych nikdy nezačal s rekonstrukcí našeho Baskervillu, Jannonu, ale hlavně Preissigovy Antikvy – výjimečného písma, které znají i v zámoří. Ota mi umožnil vidět a použít originály Preissigových návrhů, které nám pomohly toto dílo dotáhnout do digitální dokonalosti.
Ota hrál na kytaru na vernisáži mojí první výstavy v Liberci v roce 1998, to byla samá typografie. Letos jsem se do Liberce vrátil s projektem Libero, kde už ale žádná typografie nebyla.
Black metal, hra na elektrickou kytaru, kresby z cest po celém světě, reklama pro pivovar, ilustrace ke knihám, návrhy písma… Jak se vám tohle zpětně všechno propojuje?
Děkuji za takto formulovanou otázku, na to se dá odpovědět naprosto cokoli a já tak učiním: Nedávno jsem se rozhodl uklidit si v ateliéru tak, že jsem konstrukci z latí poskládanou v přístěnku završil namalovanými obrazy a zjistil, že to už není kam dávat. Usedl jsem zkormoucen a tu mě napadlo, že už se budu zabývat jen kreslenou a ručně animovanou audiovizuální projekcí a sound designem (což je pěkný eufemismus pro skladatele, co nezná noty). Další instalaci budu mít v Praze v galerii Avoid letos v prosinci a potrvá až do ledna.
Díky za rozhovor!
Rozhovor připravil Tomáš Tetiva.
Legenda k obrazovému doprovodu – ukázky z díla Františka Štorma:
Obálka a s. 1 – „Pijte pivo z Chříče, sleduje vás Nietzsche“ – grafika pro pivovar Chříč, 2023
s. 2, 3 – Heraldické studie z 90. let
s. 5 – práce pro Karlštejnskou kapitulu, 2022
s. 6 – překreslená stará knihařská ozdoba
s. 11 – Anděl motorkářů, linoryt, 2022
s. 12 – Řád hlubin, linoryt, 2023
s. 33, 34 – Etiketa pro pivovar Chříč, 2024
s. 63, 64, 82 – Bram Stoker: Dracula, ilustrace pro Argo, 2018
s. 95–102 – Motorkářský deník, kresba a akvarel, 2020
s. 118, 119, 120, 151, 152 – Howard Phillips Lovecraft: Houby z Yuggothu, ilustrace, tužka na papíře, Volvox Globator, Praha 2019
s. 166 – Klávesák, z cyklu Maldorör Disco, olej na plátně, 70 x 100 cm, 2023
s. 167 – Tanečník, z cyklu Maldorör Disco, olej na plátně, 70 x 100 cm, 2023
s. 168 – Pozounisté, z cyklu Maldorör Disco, olej na plátně, 70 x 100 cm, 2023
s. 177 – Nefritový králík, ke stejnojmenné písni projektu Airbrusher, olej na plátně 110 x 110 cm, 2022
s. 178 – Koncert pro bochnatky, z cyklu Maldorör Disco, olej na plátně 180 x 180 cm, 2024
s. 199, 200 – z cyklu Vanitas, akryl na plátně 110 x 110 cm, 2020
s. 218–219 – typografické studie 2020–2024
s. 220–221 – práce pro sedleckou farnost, 2020–2023
s. 222–223 – práce pro Karlštejnskou kapitulu, 2022
s. 224 – studie gotické textury, 2022