Deset minut zírej
Rozhovor s Petrem Stibralem
Poprvé jsme se se sochařem Petrem Stibralem osobně setkali uprostřed šumavského lesa, kde uváděl své poslední umělecké dílo. Zaparkoval jsem podle návodu na pozvánce u krajnice nedaleko vesnice Holubov a kontroloval, zda jsem dorazil na správné místo. Za chvíli za mnou zastavilo další auto, spustilo se okénko a z něho vystřelila otázka: Jdete taky TAM? Přikývl jsem. A pak jsem na lesní cestě narazil na další návštěvníky. Taky TAM? Ano. A to se ještě párkrát opakovalo. Místo lesní vernisáže nebylo na první pohled nijak výrazné. Asi bych ho přešel, nebýt těch zvláštních hostů – nikdo rozhodně nevypadal jako houbař nebo lesník – a samozřejmě onoho osmimetrového vznášejícího se mraku z větví. Klidně se houpal a pomalu se otáčel uprostřed nekonečného souboru smrkových vertikál. Lidé postávali, obcházeli kolem, někteří si pod tu nezvyklou motanici lehli na záda a dívali se skrz ni do nebe. Deset minut zírej, tak dílo nazval jeho autor. O smyslu lesní vernisáže a landartových akcí krátce promluvila Soňa Krejník, spoluzakladatelka Nadace Benetheo a soutěže Znamení a krajina, jejíž první ročník letos právě Petr Stibral vyhrál. Několik slov o potřebě zastavit se, vzít si čas pro sebe a soustředit se na přítomný okamžik přidal i lomecký farář Josef Prokeš a nakonec také sám umělec.
Následující rozhovor jsme vedli na začátku adventu u Petra Stibrala doma. Bydlí a pracuje v rodinné vile na jižním svahu pod pražským Bohdalcem. Postavil ji umělcův praděda, architekt Jiří Stibral, který byl profesorem a později také ředitelem Uměleckoprůmyslové školy v Praze. Známé jsou jeho stavby jako například secesní palác První české všeobecné zajišťovací banky, dnešní Goethe Institut, nebo novogotický Husův sbor a bohoslovecká kolej v Praze-Dejvicích. V Petrově ateliéru jsme se nejdříve zastavili nad modelem dřevěné nezateplené chatičky, kterou si chce postavit na Šumavě, a debatovali, jak vše provést bez zavětrování. Pak jsme si sedli do velké kuchyně, Petr uvařil čaj a nalil nám ho do šálků. A já pustil nahrávátko:
Pracovní titul vašeho díla zněl původně jinak: Místo pozornosti – nekonečný bod…
Ano. Většinou ale názvy během procesu změním. Dílo sice stále podle původní myšlenky vypovídá především o soustředění na konkrétním místě, ale už se mi dříve osvědčilo, že ho nakonec pojmenuju souslovím, které je i určitým návodem, jak k té věci přistupovat. Tedy: Deset minut zírej!
Přibližte to, prosím.
Když se řekne „zírat“, není to totéž jako „dívat se na něco“ nebo „koukat“. Zírání má v sobě určitou větší otevřenost, není tak zacílené. Je bezprostřední. Nastane, když vás něco zaskočí, když třeba spatříme něco, co vypadává z běžných představ toho, co známe. Něco je tak strašně divné nebo nějak měřítkově či významově posunuté, že to nedokážeme ihned někam zařadit. A jen zíráme, nevěřícně zíráme. A v ten okamžik se v nás otevře prostor, kdy se díváme bez dalšího porovnávání, třídění, zařazování nebo očekávání. Ztratili jsme najednou všechny rozumové pomůcky, selhaly všechny dosavadní koncepty. Na chvíli vypadly všechny konstrukty našeho myšlení a cítění. Nemůžeme se opřít o žádnou starší zkušenost. Čistě zíráme. A jsme.
Byl bych rád, kdyby tak lidé přistupovali i k mému poslednímu dílu. Použil jsem les jako takový ekvivalent vnitřního prostoru, našeho duševního prožívání, a umístil do něj něco nečekaného, něco na první pohled nesmyslného, něco, co nás snad ale zasáhne, když jsme dostatečně pozorní a citliví. Takže když někdo deset minut zírá, když tohle podstoupí, má šanci něco pro sebe objevit.
To jste vlastně popsal podstatu, jak přistupovat k vnímání uměleckého díla obecně.
Ano, ale deset minut v galerii někdy vůbec nestačí. Často to probírám se studenty. Člověk by měl takový obraz či sochu na sebe nejdříve nechat jen působit. A to není tak snadné, to je třeba se naučit. Měl by se dívat bez nějakých libostí nebo nelibostí. Neměl by hned soudit, zda to je dobré, špatné, takové nebo makové. Měl by si zakázat zkoumat, kam věc zařadit, zda to jsou osmdesátá, či šedesátá léta, anebo to vzniklo včera. Jestli dílo pochází z Evropy, nebo Ameriky. Zda obraz maloval muž, nebo žena. Všechny tyhle kategorie by měl na chvíli odsunout stranou a zkusit se dívat bez jakýchkoli pomocných informací. Ani popisku by neměl hned číst. Je třeba získat určitý cvik, vydržet být v tichu a soustředění jen na tu jedinou věc, co je přede mnou. A ono se vždy něco stane.
Někdo kvůli podobnému bystření a otevírání smyslů a zklidnění ducha chodí do přírody na procházky. Je přece tak podmanivé a osvobodivé jít pořád dál a dál podél moře nebo se zastavit a sednout si na molu a koukat se nekonečně dlouho do pohupujících se vln. Nebo když vylezete na horu a koukáte dolů do krajiny pod sebou. A jen zíráte, když použiju vaše slovo z názvu díla.
Zážitky a zkušenosti z vnímání přírody, uměleckého díla nebo třeba i meditace – jsem praktikující buddhista – vůbec neodděluju. Jsou to spojité nádoby.
Vnitřní prostor naší mysli je také určitý druh prostoru. Je to prostor mentální a dějí se tam různé psychické jevy. Někdo s tím zachází vědoměji, někdo méně vědomě. I část vnějšího světa, tedy to, co nás obklopuje, co vnímáme, je prostor, kam dosáhne naše mysl. Jde mi o klidné a vědomější spočívání v obojím. Vnější svět se může stát obrazem toho vnitřního. Snažím se ten vnitřní a vnější svět propojovat.
Právě takový les se může stát metaforou našeho vnitřního stavu. Alespoň já to tak prožívám. Nacházím v něm body, které jsou energeticky silné. Bez nějaké nadbytečné ezoteriky, prostě někde se cítíme nějak a někde jinde zase nic necítíme. V tom mém lese u Holubova, který jsem prochodil křížem krážem, už mám taková silná místa zmapovaná. A vymýšlím pro ně někdy i objekty. Také toto aktuální dílo už jsem měl spolu s místem dlouho vytipované.
A takovým objektem chcete tedy místo zvýraznit, zesílit?
Ano, chci ho zesílit. Chci ukázat, co už tam potenciálně je. A přidat něco navrch. Rád bych, aby se divák zastavil a na chvíli se soustředil. Zíral.
Důležitý je u vašeho díla i pohyb, celá ta dynamika, když zafouká vítr nebo někdo objekt roztočí.
Pohyb je zásadní. Když se objekt větrem rozpohybuje, když s ním houpou stromy, které se ohýbají, je vše ještě podivnější. Ještě víc se ten můj energetický mrak osamostatňuje, vyděluje ze svého okolí. Najednou je to zase něco dost jiného, divočejšího, zdá se mi. Vybral jsem proto i svah, kde to fouká hodně…
Studoval jste na Akademii výtvarných umění u Jindřicha Zeithammla, a když si vybavím práce jeho a jeho žáků, jsou to skoro samé dokonalé, esteticky krásné tvary a barvy. Vy pracujete dost jinak. Používáte materiály, které někde zbyly, které někde najdete, ať už jsou to staré uschlé větve v lese, ve městě zase otlučená prkna, palety, desky. Vaše díla zkrátka nejsou naleštěná nebo jinak ve formálním slova smyslu dokonale vybroušená. Co vás spojuje, je ale možná ona touha po objektu, který sám od sebe silně působí…
Dokonalost mám rád, ale postupem času jsem zjistil, že ji nemusím cpát všude, že mi primárně nejde o to, aby mé umění bylo na první pohled krásné. Držím se jednoho Rodinova výroku, že umění musí být hlavně pravdivé. Až úzkostlivě se snažím, abych byl vnitřně pravdivý. Ale trvalo mi dlouho, než jsem se k sobě a nějaké své cestě přes různé náplavy a okliky dostal. Než jsem cítil, že se opravdu přibližuju k sobě. A zjistil se, že se vůbec nemusím bát materiálů, které se zdají být na první pohled neestetické. Důležité je pro mě podrobit výběr hlavnímu záměru, o čem to dílo má být. Takže třeba můj Pomník zahrádkářské kolonii, který stojí tady nedaleko, je právě z nalezených prken, které obyvatelé příměstských chudinských Slatin u tohoto druhu staveb používali, protože jednoduše neměli na nová. Koupené OSB nebo MDF desky by zkrátka neodpovídaly celému tomu kontextu a smyslu. Jsem samozřejmě rád, když jsou mé sochy nakonec taky krásné a zaujmou diváka, ale to musí vzniknout jaksi samo od sebe, jako vedlejší efekt pravdivosti, autenticity a vnitřního smyslu díla.
Ale znovu: teď, jak o tom mluvím, to vypadá lehce, jako jasná věc, ale než jsem se k tomu propracoval, než jsem našel svoji základní pozici, za kterou si opravdu stojím, trvalo mi to víc jak deset let po AVU. Bojuju s tím, že mě baví hrozně moc věcí – třeba i modelování, kresba, mám rozmalované i nějaké obrazy –, ale hrozí mi, že se v tom utopím a rozplynu. Ale v těch guerillových aktivistických projektech, ať už v lese, nebo ve městě, cítím nejvíc, že to ke mně patří beze zbytku.
Ve své poslední práci jste navázal na několik děl, která jste realizoval před patnácti dvaceti lety. Souborně jste je později představil na výstavě Lesní práce. Jak jste se k nim tehdy dostal? Co byly ty první impulzy dělat sochy z větví stromů, navíc schované někde v lese?
Od mala jsem byl hodně v přírodě. Chodil jsem do skautského oddílu, který mě dost formoval. Každý víkend a pak celé léto jsem byl prakticky venku. Les se tak pro mě stal úplně přirozeným prostředím. Absolvoval jsem sochařskou školu v Hořicích a potom se dostal do Prahy na Akademii. Tam jsem najednou celé dny trávil jen v ateliéru. Byl jsem zavřený v místnosti a makal, bylo to intenzivní. Všechny práce vznikaly pro nějaký potenciální galerijní prostor. V určitém okamžiku mě napadlo se z toho ateliéru vztáhnout zpátky k tomu svému prostředí tam venku v lese. Už si ani nepamatuju ten první impulz, když jsem o prázdninách udělal v lese první motanice. Takové kruhy to byly.
Takže ta díla nevznikla z nějakého obdivu k americkým landartovým umělcům?
Americké umění šedesátých a sedmdesátých let jsem měl samozřejmě moc rád, ale ty mé věci nevznikly jako nějak koncepčně poučené. Vznikly z osobní vnitřní potřeby a životní zkušenosti. Jak jsem byl zase hodně venku, napadalo mě ještě nějak víc si sám pro sebe vymezit určitá místa. Místa, která jsem si už předtím pro sebe objevil, která jsem měl rád. Takže jsem tam začal něco motat z větví, které ležely kolem. Vedle mého pracovního vytížení na AVU se postupem času právě mé lesní práce stále víc rozvíjely.
A nevadilo vám, že ty práce nevystavujete někde v galerii?
Nevyhledával jsem nějakou publicitu ani jsem nepřemýšlel o tom, že by umění mělo být nějak extra pro veřejnost. Umění pro mě byla vnitřní potřeba, až obsesivně jsem se zabýval tím, zdá má nějakou vnitřní opravdovost, jak jsme se toho už dotkli. A jestli se to někde vystaví, jestli to někdo uvidí, nebo ne, na tom mi nezáleželo. Až časem jsem začal přemýšlet o nějakém kontextu umění, že to třeba někoho může i pozitivně ovlivnit.
Teď jste nás spolu s organizátory soutěže do lesa už přímo pozval…
Mám takovou povahu Jekylla a Hyda. Na jednu stranu bych chtěl, aby mé věci někdo viděl, a na druhou stranu bych je nejradši schoval. Pořád osciluju mezi těmito polaritami. Dřív jsem bloudil po Šumavě se žebříkem, šel několik kilometrů nahoru do hvozdů a tam na nějaké skále něco udělal. Tam to opravdu nikdo nikdy nemohl vidět. Ale pak mi to zase bylo líto, že to nikdo neuvidí. No, teď to byl takový kompromis, v lese mimo turistické destinace, ale u cesty, tedy relativně dostupné místo.
Souvisí to totiž s tím, že toužím, aby má díla uviděl i galeriemi a uměním nepolíbený, nedeformovaný divák. Zajímá mě ta nečekanost, když třeba objekt objeví nějaký houbař, myslivec nebo lesník. Nebo rodina na procházce v lese. Zajímá mě ta konfrontace bez jakékoli přípravy a předporozumění. To opravdové zírání, jak jsem už říkal. Párkrát jsem to totiž zažil, když mě místní nachytali, jak v lese něco dělám. Ptali se, co to je. Já na to, že dělám sochu. A oni vehementně oponovali, že tohle rozhodně není socha, to nám nenakukáte, to jste se zbláznil. Sochy totiž přece vypadají úplně jinak! A pak se z toho rozvinul většinou moc pěkný rozhovor.
Rozumím. Když svou práci inzerujete, sezvete lidi na lesní vernisáž, tak tento efekt překvapení trochu mizí.
Ano, je to dilema…
Z toho lesního setkání jsem si odnesl silný zážitek i trochu jiného, ale přesto podobného druhu. Tolik lidí někde v lese kvůli ohromné, neuvěřitelné motanici z větví! Bylo to něco výjimečného. Pro někoho možná až absurdního. Člověk se musel rozhodnout, zda se té situaci otevře, nebo ji odmítne, třeba ji i tak trochu přetrpí. Nabídl jste mi každopádně moment, který jsem ještě nezažil. A myslím, že v porovnání s tolika jinými událostmi, vernisážemi, návštěvami na toto lesní setkání nadosmrti nezapomenu.
Tak to jsem rád.
Co vám ta poslední lesní práce přinesla osobně?
To, že jsem tak velké dílo mohl díky Nadaci Benetheo realizovat, mi hodně pomohlo i obecně. Deset minut zírej je, myslím, o dost jiná věc než ty starší lesní práce. Daleko jemnější a prostorovější. Ty dostředivé oscilační křivky mi navíc otevřely nový horizont uvažování. U mě se vždy všechno řetězí, a i nyní mě už v tom lese napadaly další perspektivy, další možnosti, další projekty.
Povídáme si u vás v ateliéru na Bohdalci. Hned tady za rohem na jedné rušné křižovatce stojí váš Památník pro zahrádkářskou kolonii, jak jste už zmínil. Díky vaší soše se mi jedno z pražských míst nemíst zapsalo do mé mentální mapy naší metropole. Jak přistupujete ke svým městským intervencím?
Podobně jako v tom lese. Jde o komunikaci se mnou a prostředím. Mé guerillové objekty vznikají často z pocitu, že na určitém místě něco chybí, třeba socha, která by místo rozzářila, významově posunula. Nebo že něco chci říct, něčemu chci pomoct. Mé práce ve městě, na rozdíl od těch v lese, mají i určitý aktivistický rozměr. Dost mě například mrzí, jak určitý druh developmentu danou lokalitu nerozvíjí, jen naopak bezohledně vytěžuje, devastuje, že nevznikají prostředí, která by byla obohacením pro všechny. Že zanikají zelené plochy, že nevzniká architektura v silném slova smyslu, ale jen nějaká zástavba s co nejvíce metry čtverečními na prodej. Tak jsem se k tomuto problému chtěl vztáhnout i sochařsky. Zahrádkářská kolonie Slatiny leží kousíček od nás a také tam hrozí, že na místě klidného veřejného území vznikne třicetitisícové neprůjezdné a neprůchozí město bez jakékoli smysluplné infrastruktury.
Přímočaře aktivistický je i váš pomník konzumerismu, který jste před rokem vystavil v Hradci Králové na Velkém náměstí před galerií.
To je mé ohlédnutí za devadesátkami, kdy jsme se nechali pohltit vším tím neustálým spotřebováním. Zahlcujeme se věcmi, tu bezbřehost a bezcílnost, s níž pořád dál a dál pokračujeme v tomto materialistickém koloběhu vyrábění, dovážení, zásobování, skladování, kupování a vyhazování, vnímám jako určitý druh slepoty. A právě k tomu jsem se chtěl svou sochou vyjádřit.
Děkuju za rozhovor! A doufám, že platí, že nám někdy uděláte do Nejsv. Salvátora něco jako ohromný adventní věnec.
To není problém. Moc rád!
Rozhovor připravil Norbert Schmidt.
Bohdalec, 1. prosince 2025
Znamení a krajina
Výtvarnou soutěž Znamení a krajina pořádá od roku 2025 Nadace Benetheo. Je zaměřená na realizaci site-specific umělecké intervence v české krajině. Soutěž je vyhlašována každý rok a je otevřena jednotlivcům i kolektivům autorů, zahrnujícím alespoň jednoho zkušeného zástupce z oblasti umění, architektury či designu. Složení odborné komise: Denisa Václavová (kurátorka, vysokoškolská pedagožka), Soňa Krejník (architektka, spoluzakladatelka Nadace Benetheo), David Korecký (kurátor, ředitel Nadace pro současné umění Praha), Norbert Schmidt (architekt, vedoucí Centra teologie a umění Praha). Přihlášky do příštího ročníku budou otevřeny na jaře 2026. Více na: https://www.benetheo.cz/znameni-a-krajina.
První ročník vyhrál se svým dílem Deset minut zírej Petr Stibral. Komise ocenila zejména příslib imaginativního potenciálu, které dílo nabízí: „Koncentrovaná, poetická práce. Silná v citlivé jednoduchosti a zároveň monumentální. Místo zázraku, zpozornění a soustředění, místo, které klade otázky, víří myšlenky a pocity.“ Od 12. do 31. října 2025 bylo možné spatřit kinetickou plastiku v lese Na Borech (CHKO Blanský les na Šumavě) poblíž obce Holubov nedaleko Českého Krumlova.
Legenda k obrazovému doprovodu:
s. 1–3: Chroští, svázané větve ve vzduchu, 2,5 × 1 × 1 m, les poblíž Českého Krumlova 2009. Foto: Petr Stibral.
s. 5: Kruhy, větve a lana, 5 × 1 m, kinetická instalace na Šumavě, 2000. Foto: Petr Stibral.
s. 6: Kruh, větve a ocelová lana, 7 × 1 m, Kinetická instalace, Blanský les, 2002. Foto: Petr Stibral.
s. 12, 27–30: Kruhy, větve a lana, 11 × 5 m instalace v lese poblíž Českého Krumlova, 2011. Foto: Petr Stibral.
s. 50–52, 62: Terče, větve a lana, 180 × 30 cm, Instalace v Blanskám lese, 2011. Foto: Petr Stibral.
s. 80–82: Pod železničníma mostama, odlitky z betonu, zrcadlo, koupelnové světlo na baterii, vypínač, instalace sloužila jako zázemí pro kolemjdoucí v industriální zóně mezi Nuslemi a Michlí v Praze, 2014. Foto: Petr Stibral.
s. 94: Pomník šachistovi Karlu Balcarovi, beton, Olšanské náměstí, 2022. Foto: Petr Stibral.
s. 115, 116, 132: Pomník konzumerismu, beton, sádra, 3 × 2,5 × 1,6 m, Hradec Králové, 2024. Foto: Petr Stibral.
s. 149–152: Pomník zahrádkářské kolonii Slatiny, nalezená prkna, 7 × 4× 3,5 m, Bohdalec, 2023. Foto: Petr Stibral.
s. 167–169: Deset minut zírej, větve a lana, 8 × 5 × 5 m, instalace v Blanském lese, 2025. Foto: Petr Stibral.
s. 170, 171: Deset minut zírej. Foto: Barbora Mráčková.
s. 172: Petr Stibral. Foto: Barbora Mráčková.
s. 181–189: Deset minut zírej. Foto: Barbora Mráčková.
s. 190 a obálka: model pro Deset minut zírej. Foto: Petr Stibral.
Petr Stibral (* 1977) absolvoval roku 1996 Střední průmyslovou školu kamenickou a sochařskou v Hořicích, v letech 1997–2004 studoval na pražské Akademii výtvarných umění (sochařská škola prof. J. Zeithammla, grafická škola doc. V. Kokolii). V soutěži Grafika roku 2003 získal Cenu společnosti CZ – Diatech a. s., v roce 2009 byl vybrán mezi finalisty Ceny 333 Národní galerie v Praze a Skupiny ČEZ. Roku 2011 zrealizoval několik objektových intervencí do městského prostředí (např. Tajnej projekt, Nuselská ul. v Praze) a v Komunikačním prostoru Školská 28 audiovizuální instalaci Lesní práce. V následujících letech připravil samostatné výstavy pro Galerii Dům v Broumově a GVU v Náchodě, společně s O. Bouškou vystavoval v pražské Galerii GAMU.