Vážené čtenářky, vážení čtenáři!
Záměr věnovat se tématu umělé inteligence (AI) vznikl v redakční radě už docela dávno a opakovaně se při našich setkáních vracel na stůl. AI totiž stále více vstupuje do našich životů, práce, vzdělávání i rozhodovacích procesů a ovlivňuje kulturu, školství, politiku i lidskou tvořivost. Člověk nemusí být aktivním uživatelem žádné z forem AI, a přesto se jeho života dotýká a ovlivňuje ho. Pochopitelně proniká také do oblasti náboženství, teologie a duchovního života. Setkání s AI před nás staví nejen otázky po etickém vytváření, implementaci a využívání jednotlivých nástrojů založených na této převratné technologii, ale také otázky spojené s podstatou AI (Co jsme to vlastně vytvořili?) i s tím, jak interpretovat její výstupy či naši interakci s ní. Při rozpravách o možném uchopení fenoménu AI jsme nicméně naráželi především na dvě těžkosti, které náš úmysl oddalovaly. První obtíží je komplexnost a rozsáhlost problematiky AI. Podle jakého klíče se zorientovat a vybírat vhodné autory a texty? Druhou nesnází je překotný vývoj, který tuto oblast neustále proměňuje a vytváří nové otázky. Jak připravit číslo, aniž by zastaralo v době mezi okamžikem rozhodnutí a chvílí, kdy se hotové číslo vydá na cestu z tiskárny ke čtenářům?
Dospěli jsme k závěru, že s charakterem Salve, které je revue pro teologii a duchovní život, se bude dobře snoubit antropologická perspektiva. Všudypřítomnost AI nás po právu vede k přemýšlení o nás samých, o podstatě a charakteristických rysech našeho lidství. AI už není něco, co bychom si mohli prohlížet zpovzdálí. Je to každodenní pomocnice, přítelkyně, asistentka, soupeřka i zrcadlo, v němž můžeme spatřit svůj vlastní obraz. Zvolený úhel pohledu zároveň umožňuje zaměřit se na podstatné stránky tématu a hledat spíše aspekty umožňující nám zacházet s AI jako s užitečným a výkonným nástrojem. Na utváření koncepce a na samotné realizaci čísla se výrazně podíleli přizvaní odborní spolupracovníci Prokop Šilhavý a František Štěch, kteří se oba touto problematikou již delší dobu zabývají.
O čem vlastně mluvíme, když je řeč o AI? Matematici, kteří přišli s tímto spíše marketingovým sloganem v době začínajících sálových počítačů, patrně neměli tušení, kam se vývoj za pár desetiletí posune. Požádali jsme proto o úvodní studii počítačového lingvistu z Matematicko-fyzikální fakulty UK Rudolfa Rosu. Jeho text představuje srozumitelné uvedení do základního fungování jazykových modelů, na nichž je AI založena. Autor v článku upozorňuje, že AI nemá přístup k našemu světu životních zkušeností, ale je pouze produktem textů, které jí o světě poskytujeme. Zásadní dimenze lidské existence proto AI zcela chybí. Rosa doslova konstatuje: „jazykový model žádnou životní zkušenost nemá, nežije s námi v našem světě […]. Pouze si o našem světě čte texty, které o něm píšeme […].“ To je také důvodem, proč jsou jazykové modely „mistry klišé“ a proč mohou také přesně reprodukovat naše předsudky, stereotypy či rozličná zkreslení skutečnosti.
Následná studie teologů Jiřího A. Dosoudila a Františka Štěcha přináší systematické uvedení do toho, jak katolická církev pojímá technologické změny dnešní doby, a ukazuje, že církev AI nevnímá jako fenomén, před nímž je třeba utéct, nýbrž jako tzv. znamení času. Jejich text zasazuje současnou církevní reflexi problematiky AI do širší tradice církevního uvažování o technice, médiích a digitalizaci. Připomíná například, že moderní technologie byly již dříve chápány jako „prostor dialogu“, ale také jako prostředí křehké identity, manipulace a fragmentace. Současný přístup magisteria k AI je přirozeným pokračováním dlouhodobého zájmu církve o lidskou důstojnost, pravdivost komunikace a rozvoj společnosti. Je totiž „zřejmé, že rychlý vývoj AI nebude zpomalovat […]. To znamená, že i její reflexe ze strany církve a její teologie musí zůstat dynamická, vnímavá a připravená reagovat na nové otázky.“
Nejen římskokatolická církev vnímá AI a s ní související potřebu digitální gramotnosti jako výzvu pro teologii a kulturu. Velmi podobně se na věc dívají teologové a představitelé dalších křesťanských církví. Gérnot Meier tematizuje digitální kompetence jako nezbytnou součást teologického vzdělávání s důrazem na pastoraci. Digitální gramotnost považuje doslova za „strategickou oblast praktické teologie“. Digitální kultura podle něj rozhodujícím způsobem ovlivňuje též utváření myšlení a způsob mezilidských vztahů. Meier však upozorňuje, že v případě digitální gramotnosti nejde pouze o technickou dovednost, ale i o komplexní kultivaci kritického úsudku, pozornosti a schopnosti rozlišovat, což jsou kompetence hluboce spojené s duchovní tradicí. Meier vysvětluje, že „nezůstat v ráji“ znamená nepodlehnout iluzi, že digitální technologie vyřeší naše problémy za nás. Digitální kompetence se tak jednoznačně stává i kompetencí etickou a pastorační.
Tematické pole dále doplňuje Marius Dorobantu, jehož text otevírá otázku, která se objevuje stále častěji: Jsou AI a křesťanství spojenci, nebo protivníci? A co nám tato nová technologie říká o člověku, jeho svobodě, představivosti a transcendenci? Text se vyhýbá snadným odpovědím a místo toho zve své čtenáře k hlubšímu promýšlení tématu. Kromě reflexe již nyní dostupné AI se tento příspěvek nevyhýbá ani hypotézám stran tzv. obecné umělé inteligence (AGI), a představuje tak do jisté míry i cvičení v teologické imaginaci. Co by to znamenalo, kdyby AI nabyla vědomí, a stala se tak pro křesťany jejich bližním nového druhu? V tomto světle tedy nepřekvapí, že autor považuje současný vývoj na poli nových technologií za velmi „úrodnou půdou pro teologickou reflexi“.
Pomyslný oddechový čas mezi poměrně náročnými texty by mohl představovat rozhovor s technologickým redaktorem Deníku N Petrem Koubským, kdyby ovšem nebyl také plný informací a závažných výzev. Čtenář se v něm setká s hlasem, který kombinuje dlouholeté zkušenosti novináře píšícího o technologiích s vycizelovanou citlivostí pro dynamiku veřejné debaty. Koubský v rozhovoru s Prokopem Šilhavým mimo jiné připomíná, že velká nadšení i velké obavy z technologického pokroku obvykle přeceňují rychlost změny – ale pravdivě vystihují, jak hluboké tyto změny bývají. Nestačí tedy strkat hlavu do písku. Potřebujeme spíše kultivovat naši schopnost přemýšlet, rozlišovat a přijímat odpovědnost za svět, který spoluvytváříme.
Příjímání odpovědnosti za svět s sebou nese značné etické nároky. Této oblasti se věnuje text Larissy Bolte a Aimee van Wynsberghe, odbornic na etiku AI z univerzity v Bonnu. Autorky čtenáře uvádějí do oblasti tzv. udržitelné AI. Zdůrazňují, že dnes už nestačí řešit pouze chování velkých jazykových modelů – je třeba se ptát také na to, jak vznikají, jakou infrastrukturu vyžadují a jaké sociální struktury reprodukují. Otázkou není jen „co AI dělá“, ale také jakým způsobem je vyvíjena, kdo z ní profituje a jakou ekologickou stopu zanechává. Technologie nejsou neutrální – odrážejí zcela určité a konkrétní mocenské vztahy i antropologické předpoklady. Třetí vlna etiky AI, kterou autorky čtenářům představují, vyžaduje komplexní „strukturální obrat“ v etice technologií.
AI bývá také často skloňována v souvislosti s prostředím sociálních sítí, kterému dominují tzv. prediktivní algoritmy. Text Gábora Ambruse nazvaný „Svobodná vůle versus predikce: Případ umělé inteligence a řecké tragédie“ rozvíjí téma, které stojí v samém jádru současné debaty o AI – otázku lidské svobody. Ambrus přesvědčivě ukazuje, že algoritmická predikce nenahlodává pouze naše rozhodování, ale zasahuje hluboko do našeho sebechápání. Predikce se totiž netýká jen budoucnosti, nýbrž přímo ovlivňuje také to, jak uvažujeme o současnosti. Podle Ambruse algoritmy subtilně mění horizont toho, co považujeme za možné či nemožné. Výstižně tak formuluje určitý antropologický paradox současnosti spočívající v tom, že čím jsou předpovědi prediktivních algoritmů přesnější, tím menší se zdá prostor pro realizaci lidské svobody. Zajímavým aspektem Ambrusovy studie je užití motivů z řecké tragédie – zejména motivu poznání budoucnosti a neschopnosti ji změnit. Ambrus tak vnáší do čísla otázku lidské svobody, jež je v době prediktivních modelů AI ohrožena nikoli přímým násilím, ale jemnou manipulací, která potlačuje vlastní uvažování uživatelů ve prospěch cílů, jež tvůrci a majitelé vkládají do prediktivních algoritmů.
Součástí čísla je také příspěvek Kateřiny Hlaváčové, jež zkoumá „démonologii AI“ v kontextu křesťanské eschatologie. Je to trochu provokativní připomenutí toho, že obavy a mýty vytvářející se kolem AI nejsou jen projevem neinformovanosti, ale často hlubších duchovních úzkostí, které technologie jen zviditelňují. Autorka přemýšlí o strachu ze ztráty kontroly i o různých eschatologických představách spojovaných s umělou inteligencí a připomíná, že technologie mohou zesilovat existenciální napětí, které je v člověku vždy nějak přítomné. Tím se mohou stát „katalyzátorem pro znovuvytvoření tradičních obav ze zla“, což je téma v křesťanské tradici dobře známé.
Pestrou paletu pohledů na AI a digitální technologie uzavírá text teoložky Gemmy Serrano obracející naši pozornost k zasvěcenému životu, tedy k prostoru, který bývá spojován s tichem, soustředěností a jistým odstupem od nových technologií. Nicméně i zde rapidní rozvoj nových technologií v čele s AI svým způsobem rezonuje. Serrano jemně, citlivě a s intuicí ukazuje, že AI nepředstavuje pouze změnu na úrovni kultury, ale také výzvu k nové formě či novým způsobům duchovního rozlišování. Nové prostředí vytvářené masivním využíváním různých digitálních technologií může být i novým prostředím pro hledání Božího hlasu, ale také prostředím, které jej zastírá. Autorka má za to, že současný digitální svět je prostorem nových „klauzur“, přičemž otázkou zůstává, jak rozpoznat ty, které jsou osvobozující, a ty, jež nás svazují. Lze říci, že technologický vývoj posledních let rozšířil lidmi obydlený prostor o tzv. digitální prostředí či kyberprostor, což představuje výzvu k „přehodnocení toho, co znamená náboženské obývání tohoto prostředí“, tedy výzvu k hledání spirituality digitální přítomnosti.
Jako určitý kontrast k našemu tématu a připomenutí, jak je důležité neztratit se ve virtuálním světě algoritmů a umělé inteligence, můžeme vnímat obrazový doprovod, který přibližuje vybrané objekty sochaře Petra Stibrala. Především jeho poetické „lesní práce“, včetně té poslední z letošního podzimu s názvem Deset minut zírej, napomáhají k zastavení, soustředění, uvědomění si vlastní tělesnosti a zesilují prožitek konkrétní, fyzické reality. Rozhovor s umělcem, který přibližuje jeho přístup k tvorbě, připravil Norbert Schmidt.
Při pohledu na celé číslo se ukazuje, že umělá inteligence není pouze technickou inovací, ale také kulturní, duchovní a etickou výzvou. Nevstupuje do světa jako neutrální nástroj, nýbrž vyrůstá z našich dat, digitálních otisků našich vztahů, představ a rozhodnutí. Neexistuje tedy mimo lidský svět. Je „mezi námi“ a vlastně i „z nás“. Proto je potřeba vést dialog nejen o tom, co AI umí či k čemu se nejlépe hodí, ale také o tom, k jakému obrazu člověka přispívá, jaké hodnoty v našem prostředí posiluje, jaké kompetence od nás vyžaduje a zda pomáhá k růstu našeho lidství. AI se zdá být též výzvou k novému hledání moudrosti, odpovědnosti a duchovní hloubky. Věříme, že toto číslo přispěje v domácím kontextu k hlubšímu porozumění tomu, jak AI proměňuje naši dobu, poskytne prostor k zastavení a promyšlení vlastního vztahu k technologiím, které stále více formují naše životy, i k tomu, jakou roli v této proměně může sehrát křesťanská víra a kultura.
František Štěch a Benedikt Mohelník OP