Návštěva v Takamori
Úvod do četby čísla
Když jsem na začátku ledna 2024 v tradičním japonském hotelu v podhůří Japonských Alp pozdě večer bezmyšlenkovitě procházel Wikipedií a ze zvědavosti listoval heslem „Catholic Church in Japan“, narazil jsem v jeho závěru na jméno Šigeto Ošida OP (1922–2003). Jako člen redakční rady časopisu vycházejícího z dominikánské tradice jsem se začetl do příslušné webové stránky a zjistil, že se právě nacházím jen několik desítek kilometrů od místa, kde měl tento pozoruhodný dominikán nejprve svou poustevnu a posléze komunitu. Fascinace zcela jiným typem dominikánského kněze, než na jakého může člověk běžně narazit, i jeho pozoruhodnou životní cestou mě během následujících týdnů a měsíců vedla k hledání dalších zdrojů o něm a k myšlence na číslo Salve věnované japonskému křesťanství. Vzhledem k přirozenému prolínání buddhismu a křesťanství v jeho osobě i vzhledem k jeho magnetické přitažlivosti bylo jasné, že Ošida bude klíčovou postavou celého čísla. Avšak až když překladatelka jeho textů v tomto čísle odjela na studijní pobyt na kjótskou univerzitu Ricumeikan, bylo možné dostat se k jeho původním textům a začít na plánovaném čísle pracovat. I přes dostupnost Ošidových textů v Kjótské městské knihovně zde zůstávalo mnoho nezodpovězených otázek. Tou primární bylo: Co se stalo s jeho komunitou v Takamori Sóan po Ošidově smrti v roce 2003? Na anglojazyčném internetu přes veškerou snahu nebylo možné najít o jejím dalším vývoji žádné stopy.
***
V červenci 2026 – při mé druhé návštěvě Japonska – jsme se proto vydali vlakem do stanice Šinanosakai nedaleko města Fudžimi. Vůbec zjistit polohu Takamori Sóan byl nadlidský úkol, vyhledat polohu komunity v latince bylo nemožné, šlo to jen pomocí japonských znaků. Poklidným a takřka liduprázdným předměstím jsme se na základě informace o místě komunity, zanesené v Google mapách, vydali vzhůru. Cestou jsme procházeli kolem opuštěného buddhistického chrámu bohyně milosrdenství Kannon. Až doma jsem zjistil, že právě v tomto chrámě Ošida pobýval, než se mu podařilo získat pozemek pro vlastní společenství.
Vzhledem ke svým silným pochybnostem o životaschopnosti komunit založených na jedné výrazné osobnosti a s ohledem na patřičný životní cynismus jsem předpokládal, že po třiadvaceti letech od Ošidovy smrti najdeme na místě jen několik rozbořených chatrčí zarostlých kopřivami, které poskytnou alespoň působivý fotografický doprovod k číslu.
Když jsme sešli ze silnice a vydali se směrem k udávanému místu komunity, rozkládal se nejprve po pravé ruce les a po levé rozpadlý dům. Po pár metrech však cesta zahýbala více doprava a lehce se svažovala směrem ke skupině domů v japonském stylu. Jen co jsme se k nim přiblížili, vyšla nám vstříc mladá Japonka se zahradní lopatkou v ruce.
„Hledáme křesťanskou komunitu Takamori Sóan.“
„Počkejte chvíli tady.“
Žena odešla a zanedlouho se objevil postarší Japonec ve špinavých ohrnutých bílých kalhotách, otrhaném šedivém triku, kšiltovce a pantoflích. Byl to, jak jsme brzy zjistili, dominikán Hirošige Watanabe. Zeptal se, jak dlouho chceme zůstat. Ujistil jsem ho, že jsme vůbec nevěděli, zda komunita stále existuje, a že jsme sem přijeli jen na otočku.
„Škoda, bylo by dobré, abyste tady zůstali alespoň týden,“ nabízel nám Watanabe. Posléze nás posadil na tatami v domku, který sestával vlastně jen z jedné malé místnosti sloužící jako přijímací prostor pro návštěvy. Otevřenými dveřmi jsem si všiml propanbutanové lahve, pomocí níž Ošida svolával komunitu k práci, jak to popisuje jedna ze vzpomínek v tomto čísle.
Když jsme otci Watanabemu vylíčili náš záměr přeložit Ošidovy texty, slíbil nám, že nás provede po pozemcích komunity. Ukázal nám kapli, která – zcela nezměněná – vypadala přesně jako na starých fotkách z knih o Ošidovi. Jako oltář zde slouží tlusté prkno, na černé zadní stěně visí jednoduchý kříž, vpravo je prostý dřevěný svatostánek a prostor doplňují svíčky, několik položených Biblí a nádoba, v níž se dá rozdělat oheň. Kousek před hlavní budovou komunity pak ležel Ošidův hrob. Jako důležité místo vyzdvihl otec Watanabe větší místnost určenou k meditativní modlitbě. Ta je – jak nám sdělil – nejdůležitější pro život obyvatel Takamori Sóan i pro ty, kdo sem přicházejí konat duchovní obnovy. Podobně důležitý byl vždy i pramen vody Koizumi, u nějž komunita křtí a za jehož zachování bojoval Ošida spolu s místními proti developerským projektům. Jejich vítězství však bylo jen částečné. Dnes je na cestě k prameni nutné podejít úzkým podchodem pod nově vybudovanou dálnicí.
Otec Watanabe nebyl zrovna nejupovídanější. Vynechával dokonce i japonské zdvořilostní fráze, vkládané obvykle do běžných sdělení. Pokud jsme dobře pochopili jeho příběh, on sám nebyl za života Šigeta Ošidy členem komunity, ale dozvěděl se o ní během svých studií v semináři. Watanabe se stal nejprve diecézním knězem, posléze vstoupil k dominikánům a komunitu dostal na starost po svých věčných slibech v roce 2012. Dozvěděli jsme se, že komunita má v současnosti dva stálé členy, dva další, kteří v komunitě nebydlí, ale pravidelně se účastní jejího života, a volný okruh příznivců, kteří se přidávají na kratší či delší období. Dominikán nám také ukázal rýžová pole, z nichž komunita žije.
Po obchůzce jsme byli opět usazeni v domě pro návštěvy a čekali jsme, až skončí čas meditace a duchovní obnovy, která probíhala v den naší návštěvy a jíž se účastnili tři lidé. Bylo nám přislíbeno, že se nás pak ujme sestra Maria Kawasumi, která v komunitě žije už padesát let a byla nejbližší spolupracovnicí otce Ošidy. Po krátké chvíli přišla čtyřiaosmdesátiletá maličká shrbená řeholnice, s klackem místo hole.
Vřelý rozhovor s ní trval dlouho. Watanabe nám už dříve řekl, že si máme připravit nějaké otázky. Jako někdo, kdo očekával zarostlé trosky, jsem na něco takového pochopitelně nebyl vůbec připravený. Nakonec jsme se sestry Kawasumi zeptali, co z Ošidova odkazu – téměř čtvrtstoletí po jeho smrti – vnímá jako nejvíce aktuální pro dnešní dobu. Sestra Kawasumi zmínila určitý Ošidův pesimismus ohledně vlivu technologií na člověka, podle ní se však jeho prognózy, vnímané jako příliš temné, potvrdily. Ptal jsem se na to, kde hledat naději. Kawasumi mluvila o přírodě a nezávislosti na penězích a sama ukazovala na svoji košili, kterou má prý už padesát let. Nic nového v komunitě nekupují, vše si pěstují nebo upravují. S jedinou výjimkou, jíž je koření, bez nějž by jídlo nebylo dobré. Mluvila o soběstačnosti a fyzické práci, která se stává synonymem modlitby. O tom, že komunita může fungovat také díky tomu, že do ní docházejí lidé z vesnice i z daleka a přikládají ruce ke společnému dílu. Ona a otec Watanabe zůstávají v Takamori po devět měsíců v roce, kdy obhospodařují rýžová pole. Nejchladnější zimní měsíce, kdy v Takamori všechno zamrzá, tráví ve vesnici v příbytku přátel. Tuto informaci nám kladla na srdce pro případ, že bychom se chtěli vrátit a strávit v komunitě pár týdnů.
***
Zážitek z Takamori byl ve své překvapivosti mimořádný. Přesto zůstává otázka – proč zrovna Ošida? Proč mu věnovat půlku čísla Salve, časopisu vydávaného na druhém konci planety? Nabízím několik bodů, proč mi přijde inspirativní.
Ošida vzal vážně to, kým je, nesnažil se přemazat svou domovskou japonskou tradici křesťanskou kulturou, ale usilovně a vědomě hledal odvážné cesty syntézy dvou rozdílných identit. Uchoval si v tom nebývalou svobodu beze strachu z toho, „co tomu kdo řekne“. Kontrasty západního a východního myšlení či buddhistické a křesťanské tradice nám přitom nejsou něčím neznámým. Jako občané sekularizované společnosti ovlivňované digitálními technologiemi žijeme v křesťanské tradici, jejíž reálné myšlenkové kořeny, struktury či liturgické praxe nezřídka vycházejí z potřeb kultury 19. století. Být schopni odvážné syntézy a svobodného znovupromýšlení vztahu lidí současné společnosti a kultury s historickou křesťanskou tradicí je výzvou i pro nás.
Ošida šel svou vlastní cestou. Dominikánský řád vyžaduje život v komunitě bratří či sester. Ošida se ale vydává sám na japonský venkov, nejdřív žije jako poustevník a posléze zakládá komunitu otevřenou všem. Komunitu nezařaditelnou do systémů a škatulek, a přesto takovou, že se do ní v roce 1981 sjíždějí lidé z celého světa, aby debatovali o tématech smíření, či kde v 90. letech konají svou duchovní obnovu biskupové celé Asie. Na tomto místě je zároveň třeba vyzdvihnout inspirativní odvahu, kterou neprojevil pouze sám Ošida, ale i jeho dominikánští představení, kteří mu i přes své pochybnosti o jeho cestě umožnili ji uskutečnit, bez kaceřování, vyhánění, vyhrožování, bez snahy jej předělat. To je něco, co v naší církvi příliš neumíme.
Dále je Ošida protikladem k dobře znějícímu, ale přitom lacinému a povrchnímu duchovnímu životu, jenž pouze opakuje vznosné fráze. Ošidův život byl formován tvrdou prací na rýžovém poli, vytrvalou meditativní modlitbou i aktivní iniciativou ve prospěch smíření, ochrany místních obyvatel i přírody před developery. Ostatně všechny budovy komunity postavil vlastníma rukama. Z jeho textů je zřejmé, jak moc byl jeho život zakotven v realitě a jak se odmítal stát nájemným učitelem meditace, nabízejícím snadné návody plné vznosných slov a „zaručených technik“, ať už pro zenovou meditaci, či vztah člověka s Bohem.
V neposlední řadě i návštěva komunity v Takamori svědčila o skromnosti a prostotě. Hrob Šigeta Ošidy je jen místem vysekané trávy, kde je na kusu něčeho, co připomíná černou trubku způli zapuštěnou do země, napsán pouze letopočet jeho úmrtí. Ani otec Watanabe, ani sestra Kawasumi nevypadali, že by pěstovali nějaký Ošidův kult. Ani toto číslo Salve nemíní být podkladem pro jeho hagiografii. Ostatně nad některými místy jeho textů jsme sami tázavě zvedali obočí: není Ošida až příliš iracionální? Není až moc pesimistický vůči moderní civilizaci a technologiím? Nerozuměl by si vlastně s těmi, kdo se chtějí vrátit do idealizovaných minulých dob? Ani my jsme však nechtěli Ošidu předělávat k obrazu svému a přizpůsobit ho našemu vidění světa. To, co nás totiž jediné může posouvat dál – jak jako jednotlivce, tak jako společnost a církev –, je odvaha vystavit se jinakosti, se vší vstřícností i kritičností.
Navzdory těmto otázkám i relativnímu stáří Ošidových textů, které zde předkládáme, se nám jeví, že jeho odvaha, svoboda, hledání jádra duchovního života člověka i další důrazy, jež kladl, jsou pro nás aktuální a inspirativní i dnes.
***
Japonsko v našem kulturním prostoru vyvolávalo pravidelné vlny zájmu již od konce 19. století, byl jím fascinován např. okruh tzv. české moderny. Není bez zajímavosti, že autorem nejobsáhlejší knihy o Japonsku, dostupné v Rakousko-Uhersku, publikace Japonsko a jeho lid z roku 1913, byl cestovatel a zároveň katolický kněz Alois Svojsík, nejstarší bratr zakladatele českého skautingu Antonína Benjamina Svojsíka. Nebo že jedním z prvních sběratelů japonského umění u nás byl kněz a básník Sigismund Bouška. V evropském prostoru se pozornost upřená na tuto ostrovní zemi datuje ještě o několik desetiletí dříve. Fascinace Japonskem se přelila do inspiračních vlivů ve výtvarném umění i literatuře.
I v posledních dekádách se Japonsko těší velkému zájmu: ať už pro své technologie, umění a design, nebo popkulturní fenomény, jako jsou postavičky pokémonů, komiksy manga či kreslené seriály anime. Z tzv. vysoké kultury lze jmenovat filmy Hajaa Mijazakiho či knihy Haruki Murakamiho. Nejrůznější známky jinakosti japonské kultury jsou zkrátka přitažlivé již po celá desetiletí. V tomto čísle Salve jsme se však rozhodli z celé škály pozoruhodných fenoménů spjatých s touto zemí sledovat jen japonské křesťanství.
To, v čem pro nás může být zajímavé, v sobě konkretizuje již představená osobnost dominikána Šigeta Ošidy: dialog křesťanství s buddhismem a s ním spojená otázka dvojí náboženské identity, podoba křesťanství v tak odlišné kultuře a v neposlední řadě také inspirativní a provokující jinakost.
Do tohoto setkání s jinakostí uvádí hned první text čísla: rozmluva s Šigetem Ošidou (řádovým jménem Vincentem), která je obsažena v knize rozhovorů, jež s osobnostmi dominikánského řádu vedla Lucette Verboven a jejíž český překlad připravuje nakladatelství Krystal OP. Po ní najdete v čísle tři původní Ošidovy texty. Nejprve text s příznačným názvem „Duchovní praxe a směřování každodenního života“. Jde o kapitolu z knihy Tói manazaši (Dlouhý pohled) vydané v roce 1983. Následují čtyři jeho básně ze sbírky Bílý jelen, doplněné kaligrafiemi, a blok uzavírá Ošidův krátký esej s názvem „Oheň v člověku“ z roku 1985. Je třeba dodat, že ačkoli je Ošidova osobnost ve světě zájemců o dialog mezi buddhismem a křesťanstvím poměrně známá a několik publikací o něm vyšlo například ve Španělsku či v USA, překlady jeho primárních textů do světových jazyků dosud chybějí. Držíte tak v ruce v tomto směru unikátní materiál.
Ústřední postavu tohoto čísla a život komunity v Takamori Sóan představují také vzpomínky těch, kteří do Japonska přijížděli, aby se účastnili jejího života. Jedním z nich je Lucien Miller, sinolog, trvalý jáhen, a především autor knihy Jesus in the Hands of Buddha: The Life and Legacy of Shigeto Vincent Oshida, OP (Ježíš v rukou Buddhy: Život a odkaz Šigeta Vincenta Ošidy OP). Z ní jsme přeložili Ošidův rozsáhlý životopis, který najdete jako bonus k tomuto číslu, společně s některými dalšími vzpomínkami, na našem webu revuesalve.cz. Není bez zajímavosti, že předmluvu k této knize napsal bývalý magistr dominikánského řádu, kardinál Timothy Radcliffe OP. Také ji si, jako jednu ze vzpomínek, můžete přečíst v tomto čísle.
Abychom dodali ke konkrétní postavě širší rámec, zařadili jsme do čísla text o spiritualitě v současném Japonsku. Ten rozporuje zjednodušující tezi o masové sekularizaci v této zemi a popisuje její proměny. Andrea Molle zároveň představuje formující síly japonské náboženské tradice, tedy šintoismus a buddhismus, v jejich současné podobě.
Zvláště přitažlivou kapitolou dějin křesťanství v Japonsku je tradice tzv. skrytých křesťanů (kakure kirišitan), kteří přečkali několik set let trvající zákaz křesťanství v zemi. Tímto fenoménem jsme se ve stručnosti zabývali již v čísle Salve věnovaném neděli (2/2020), kde o něm psali jezuité Jan Regner a Ludvík Armbruster. Nyní přinášíme překlad rozsáhlejší studie popisující celý fenomén do větší hloubky. Zároveň na našem webu najdete kalendárium křesťanských misií do Japonska.
Tváře japonského křesťanství, zvláště v kontextu literatury, přináší do tohoto čísla český japanolog Marcel Koníček. Jeho studie připomíná díla i v Česku známých významných autorů japonské literatury, jakými jsou Šúsaku Endó či Kenzaburó Óe, a doplňuje další kamínek do mozaiky vývoje křesťanství v Japonsku, tentokrát v jeho moderní historii. Původním českým vkladem je také esej Darji Kawasumi o spiritualitě japonského čajového obřadu.
Českou fascinaci Japonskem, jeho současným uměním, architekturou a krajinou, dokládají i fotografie Michala Škody, které doprovázejí toto číslo. Škoda, jenž jako kurátor donedávna vedl Galerii současného umění a architektury v českobudějovickém Domě umění, sám výtvarný umělec, sochař, kreslíř, autor knih a prostorových instalací, letos na přelomu jara a léta absolvoval rezidenční pobyt na japonském ostrově Tešima. Ten spolu s Naošimou a Inudžimou tvoří souostroví, které je plné galerií, muzeí a prostorů ticha. Vedle fotografií nám Michal Škoda poskytl i několik svých kreseb, které na Tešimě vznikly.
Ať už jste fanoušky japonské kultury, nebo se zajímáte o vztah křesťanství a buddhismu, duchovní život a meditaci, či vás zajímají osobnosti dominikánské tradice, doufáme, že vám číslo Salve o japonském křesťanství přinese mnohou inspiraci.
Tomáš Sixta