Jak se křesťanství dostalo do Japonska
Konec 15. století Španělsko a Portugalsko si smlouvami rozdělily sféry zámořského vlivu. Papež zároveň oběma zemím svěřil patronát nad misijní činností v nově objevených územích. Evangelizace byla úzce propojena s portugalskou a španělskou státní politikou.
1543 Do Japonska připlouvají první portugalští obchodníci.
1549–1551 František Xaverský připlouvá roku 1549 jako první křesťanský misionář do Kagošimy na ostrově Kjúšú. Doprovázejí ho jezuité Cosme de Torres a Juan Fernández a tři japonští křesťané. Jedním z nich byl Jadžiró, s nímž se Xaverský setkal v Malace. Následně byl pokřtěn v jezuitské koleji v Goy a stal se prvním známým pokřtěným Japoncem.
Xaverský se pokusil získat podporu císařského dvora v Kjótu, ale zjistil, že císař nemá v zemi zmítané občanskými válkami skutečnou politickou moc. Roku 1551 proto Japonsko opustil a zaměřil se na plánovanou misii v Číně. Přesto si z Japonska odnesl mimořádně příznivý dojem. Japonce označil za nejvzdělanější a nejmravnější národ, s jakým se dosud setkal, a toto přesvědčení významně ovlivnilo další směřování jezuitské misie.
Po odjezdu Xaverského převzal vedení misijních aktivit v Japonsku Cosme de Torres. Hlavní centra misie se nacházela na Kjúšú a v okolí Kjóta, misionáři se zde zaměřovali především na vyšší společenské vrstvy.
1563–1582 Roku 1563 se Ómura Sumitada stal prvním pokřtěným daimjóem, tedy feudálním pánem. Následovali jej další: Takajama Ukon, Ótomo Sórin a Arima Harunobu. Právě Justus Takajama Ukon byl papežem Františkem v roce 2017 jako první Japonec samostatně blahořečen.
Na územích některých křesťanských daimjóů docházelo k hromadným konverzím jejich vazalů a poddaných. Motivace vládců byly rozmanité: vedle osobního přijetí víry hrály roli politické zájmy a snaha získat přístup k výnosnému portugalskému obchodu. V některých panstvích byly konverze vynucovány, buddhističtí mniši vyháněni a chrámy zabavovány ve prospěch křesťanských misionářů. Základnou portugalského obchodu a katolické misie se stalo Nagasaki, které Ómura Sumitada roku 1580 předal jezuitům jako léno.
Počet křesťanů rychle rostl. Na počátku 17. století jich podle běžně přijímaných odhadů žilo v Japonsku přibližně 300 tisíc. Existují i významně vyšší dobové odhady, ty jsou ale mezi historiky sporné. Zůstává nejasné, kolik věřících, kteří vzešli z těchto masových konverzí, při přijetí křtu skutečně rozumělo základům křesťanského náboženství.
Významnou postavou jezuitské misie byl Alessandro Valignano, který prosazoval zásadu accommodatio, tedy přizpůsobení misie japonské kultuře. Misionáři se měli učit japonsky, poznávat místní zvyklosti a přizpůsobit jim způsob vystupování i každodenní život. Valignano také podporoval zakládání škol, seminářů a výchovu domácího duchovenstva. Jeho pojetí akomodace však mělo své hranice: respekt k japonské kultuře neměl znamenat opuštění přesvědčení o výlučné pravdivosti křesťanské víry.
1585 Papež Řehoř XIII. vydal dekret, v němž japonskou misii svěřil výhradně Tovaryšstvu Ježíšovu. To vyvolalo nevoli španělských misionářů z řádů františkánů, dominikánů a augustiniánů, kteří se opakovaně pokoušeli zahájit misijní činnost v Japonsku s využitím Manily na Filipínách jako své základny.
1587 Tojotomi Hidejoši úspěšně postupoval ve své snaze sjednotit Japonsko. Po vítězném tažení na Kjúšú vydal rozkaz k vypovězení zahraničních misionářů. Nagasaki převedl pod přímou vládní kontrolu. Edikt však nebyl důsledně vymáhán a jezuité pokračovali v činnosti, třebaže méně veřejně.
1593 Filipínský guvernér vyslal do Japonska skupinu s františkánským mnichem Pedrem Baptistou jako vyslancem. Ti se setkali s Hidejošim a během svého pobytu v Japonsku získali povolení postavit v Kjótu klášter. Zatímco Baptista vyjednával, aktivně se věnoval misijní činnosti s tvrzením, že rozkaz k vyhoštění byl namířen proti Tovaryšstvu Ježíšovu, a proto se františkánského řádu netýká. V důsledku toho začala konfrontace mezi Tovaryšstvem Ježíšovým, které bylo pod patronátem portugalského panovníka, a františkány a dalšími žebravými řády, které byly pod patronátem španělského panovníka.
1596–1597 Roku 1596 ztroskotala u provincie Tosa na ostrově Šikoku španělská loď San Felipe plující z Manily do Mexika a její náklad byl zabaven. Incident se stal součástí již existujícího napětí kolem působení španělských františkánů a mohl prohloubit Hidejošiho podezření vůči zahraničním misionářům. Dne 5. února 1597 bylo na kopci Nišizaka v Nagasaki ukřižováno a kopími usmrceno šest františkánů (včetně Pedra Baptisty), tři japonští jezuité a sedmnáct japonských laiků. Událost je známa jako mučednictví šestadvaceti svatých z Nagasaki.
1603 Tokugawa Iejasu založil roku 1603 šógunát v Edu. Křesťanství bylo zpočátku tolerováno a misie prožívala poslední období rozvoje. Postupně však rostly obavy z vazeb křesťanů na zahraniční mocnosti, z politické nezávislosti křesťanských daimjóů a z narušení společenského a náboženského řádu. Nizozemský a anglický obchod navíc umožňoval šógunátu udržovat kontakty s Evropou bez současného působení katolických misionářů.
1614 Šógunát vydal celostátní zákaz křesťanství. Misionáři a představitelé křesťanských komunit byli vypovězeni, kostely a kláštery zničeny a veřejné praktikování křesťanské víry zakázáno. Část misionářů se ukryla nebo se pokoušela do Japonska tajně vracet, většina však byla postupně dopadena a popravena.
1614–1644 Nastává vrchol pronásledování, které si vyžádalo tisíce obětí. Šógunát vybudoval systém kontroly obyvatelstva založený na udavačství, kolektivní odpovědnosti domácností a povinné registraci u buddhistických chrámů. Při každoročních zkouškách označovaných jako fumi-e museli lidé šlapat po obrazech Krista nebo Panny Marie, a tím prokázat, že nejsou křesťany. Tato opatření se postupně stala nástrojem obecné kontroly společnosti.
Po porážce šimabarského povstání (1637–1638), které šógunát interpretoval jako křesťanskou vzpouru, byly represe i kontrola mezinárodních obchodních vztahů dále zpřísněny. Roku 1639 bylo zakázáno připlouvání portugalských lodí. Pronásledování křesťanů se stalo součástí systému přísně regulovaných zahraničních vztahů (sakoku).
V roce 1644 je popraven jezuita Mancio Koniši: poslední známý vysvěcený katolický kněz působící v Japonsku.
Navzdory represím křesťanství v Japonsku nezaniklo. Věřící si vytvářeli tajná bratrstva a po více než dvě století předávali modlitby i náboženské tradice ústně z generace na generaci. Opakované policejní zásahy (kuzure) sice vedly k rozsáhlému zatýkání, přesto se skryté komunity udržely až do poloviny 19. století.
1853–1861 Japonsko se postupně znovu otevírá zahraničnímu obchodu. Katoličtí misionáři se mohou vrátit, ale nejdříve smějí působit pouze mezi cizinci. Zákaz křesťanství pro Japonce nadále platí. Roku 1859 přicházejí první protestantští misionáři a roku 1861 zahajuje v Hakodate svou činnost ruský pravoslavný kněz Nikolaj Kasatkin, později známý jako svatý Nikolaj Japonský.
1865 V Nagasaki se po více než dvou stoletích tajného života setkali členové skrytých křesťanských komunit s francouzským misionářem Bernardem Petitjeanem. Mijazaki tuto událost označuje jako „vzkříšení křesťanů“, papež Pius IX. to později označí za zázrak. Jejich veřejné přihlášení ke katolicismu však vyvolá ještě poslední vlnu represí.
1867–1873 Během takzvaného čtvrtého urakamského pronásledování byly více než tři tisíce křesťanů deportovány do různých částí Japonska a stovky z nich zemřely. Represivní politika vyvolala protesty západních mocností.
1873 Vláda Meidži zrušila zákaz křesťanství a deportovaní věřící se mohli vrátit domů. Část skrytých komunit se připojila ke katolické církvi, jiné si ponechaly náboženskou tradici vytvořenou během staletí ilegality.
1889 Ústava Meidži zakotvila svobodu náboženského vyznání, pokud nebyla na újmu míru a pořádku a nebyla v rozporu s povinnostmi poddaných.
Kalendárium bylo připraveno na základě textu Kentaro Miyazaki: „Roman Catholic Mission in Pre-Modern Japan“. IN: Mark Mullins (ed.): Handbook of Christianity in Japan. Brill 2003, s. 1–18.
K tématu lze také doporučit následující studii: Ludvík Armbruster – Jan Regner: „Víra a rituál. Zkušenost japonských skrytých křesťanů“. IN: Salve 30, 2020, č. 2, s. 59–69.