Jakou roli hraje v celku vaší osobní identity ženství? Co je jeho podstatným prvkem a jakým způsobem se to potkává s tradičními genderovými rolemi a stereotypy?
Luisa Marie Marešová, studentka režie a germanistiky
Má nejstarší vzpomínka ovlivněná skutečností, že jsem dívka, trvá asi tři vteřiny. Z knih, filmů, poznámek tetiček i jednoduchého pozorování světa okolo sebe jsem ve čtyřech letech porozuměla, že jakožto dívka k sobě budu potřebovat chlapce, kterého si následně vezmu. Z těchto řádků nehovoří romantické nadšení pětileté holčičky s copánky, byl to chladný pragmatismus a já z tohoto faktu nijak nadšená nebyla. Naopak, má situace byla v mých očích poměrně zoufalá. Tehdy jsem byla přesvědčená, že svět (a s ním i veškeré mé možnosti) končí s posledním sloupkem rezavého plotu okolo školky. Ve vzpomínce, kterou mám kdesi hluboko v paměti, skončila právě pohádka o Hurvínkovi, děti usínají na malých matracích, já procházím mezi nimi, prohlížím si je a mezi přítomnými pětiletými chlapečky hledám „nejmenší zlo“. Je třeba říct, že jsem nevnímala své pětileté kamarády jako zlo. Ale ve své jasně definované situaci jsem se jednoduše orientovala podle toho, který z chlapečků se nejméně šťourá v nose a nezabíjí ploštice. Ten vyhrál. Dál jsem to nerozvíjela. Jen jsem v tom potřebovala mít jasno.
Zpětně je to vzpomínka úsměvná, ilustrující zkreslení a zúžení dětského vnímání světa. Přesto v ní ulpívá cosi určujícího. Toto pro mě znamenalo být dívkou, když mi byly čtyři? Pragmatická potřeba relativně solidního manžela a to, že jsme chodili na oddělené záchůdky? Kdybych chtěla, mohla bych svou vzpomínku interpretovat tak, že mou rozvíjející se osobní identitu podprahově určovala implementovaná závislost na mužích… věřím ale tomu, že to tak vlastně není. (Mimo jiné díky vřelé osobnosti mého táty.) Snad se v tom odráží skutečnost, že jsem vnímala, že budu jednou chtít mít rodinu. Musí to ale nutně souviset s tím, že jsem žena? Nemůže stejnou myšlenku mít i chlapec? Jsem si jistá, že ano, stejně tak, jako že některé dívky tuto potřebu sdílet nemusejí.
Jaká je tedy role ženství v otázce mé identity? Udává směr tomu, jaký jsem člověk? Uvědomuji si, že můj gender zásadně ovlivňuje to, jak mou identitu vnímá okolí, což považuji za formující i při vnímání sebe sama. Společnost mi, tak jako jiným ženám (ale i mužům), nabízí i podbízí vzorce, které bych měla aplikovat na svůj život, a které se tak pro mě stávají jak něčím, o co se mohu opřít, tak něčím, proti čemu se vymezit. Obě možnosti považuji za rovnocenně podstatné. Balancování na hraně očekávání dává mému životu dynamiku. Většina stereotypních zálib a vlastností ve výsledku stejně nemá s genderem tolik společného. Ráda peču. Baví mě tvořit něco chutného jen z několika surovin, zkoušet nové recepty, dávat ostatním ochutnat… ale souvisí to s tím, že jsem žena? Rozzářené oči mého třináctiletého bratra ve chvíli, kdy plní ukázkové pistáciové makronky, mě nejednou přesvědčily o tom, že opravdu ne. Byla bych vděčná, kdyby mou identitu formovaly vlastnosti, často přisuzované ženám, jako jsou jemnost, citlivost, starostlivost nebo potřeba pečovat o druhé. Ale netroufám si je už nazývat ultimátně feminní. Mám možnost znát mnoho starostlivých mužů, nejen své generace, jejichž osobnost všechny tyto „feminní“ vlastnosti zahrnuje a není to nijak v rozporu s jejich maskulinitou.
Napadá mě tedy, že to, v čem se do mé osobní identity opravdově propisuje ženství, a nikoli jen obyčejné lidství, je snad jen zvláštní intuitivní pocit sounáležitosti s ostatními ženami. Vědomí, že některé situace, které znám ze svého života, se archetypálně dějí napříč životy mnoha jiných žen, vytváří pocit důvěry. A během dospívání jsem také zjistila, že jsou chvíle, kdy mi dokáže poradit jen máma. Minimálně chci znát její pohled na věc, abych se pak mohla rozhodnout sama. A nemám na mysli chvíle, kdy jí z obchodu posílám fotky oblečení, protože jsem se konečně odhodlala jít si koupit šaty, ale nejsem schopná vybrat si střih. Ani nic podobného, co by prvoplánově souviselo s bytím ženou. Nejsou to situace, které vznikají kvůli tomu, že jsem žena. Ale které, právě díky tomu, že je žena, máma umí vyřešit.
Klára Krásenská, básnířka a redaktorka
V neděli dopoledne je louka ještě mokrá rosou, nad hladinou potoka nizounký opar, cirkulárka za mnou se pomalu vzdaluje. Je září, měsíc, ve kterém jsem se pod vrstvou matčina břicha natěsno přimykala ke světu, kam už prosvítalo slunce babího léta. Nakonec jsem se narodila. Letos to bude třicet let. Jdu loukou, jdu do lesa jako už tisíckrát, břicho mám prázdné, jdu sama. Budu takhle pár hodin chodit, dokud se neunavím, pak se posadím do prohlubně mezi kořeny stromu a budu se dívat, jak se slunce pozvolna dvojí, jak je všechno náhle průsvitné a prostupné, tiché a vědoucí jako vždycky na nejzazším konci léta. I já jsem prostupnější než jindy, zdají se mi sny, nejsem to já, kdo vstupuje do modlitby – modlitba mě přepadá, žádostivá, vzrušená, toužím po hudbě, kterou nemůžu najít, po vůni, po barvě.
Carl G. Jung vzpomíná, jak ho v začátcích jeho kariéry náhle začaly přepadat stavy, které popisuje jako vnitřní tlak a dezorientovanost. Nemůže se dobrat příčiny přítomné ani minulé, a když se nakonec rozhodne poddat svému nevědomí, vynoří se dětská vzpomínka na hru se stavebnicí a pocit, který nakonec jeho trápení osvětlil: „‚Aha!‘ řekl jsem si, ‚tady je život! Ten malý kluk je ještě tady a disponuje tvořivým životem, který mně chybí.‘“ S ostychem, ale pilně nakonec začal sbírat kameny a denně z nich stavět a stavět, až měl celou ves. Posléze pochopil, že jeho hra je „obřad pro následující myšlenky a práce“, že uvolňuje a usměrňuje jeho myšlení a fantazii. Zůstala jsem jako opařená. Není to tak dávno, co jsem někomu svěřila: „Nemůžu se zbavit dojmu, že jestli si začnu hrát, jestli si v pokoji postavím úkryt z polštářů a dek, jestli se ještě jednou vtělím do Ronji, bude se mnou konec, přijdu o rozum.“ Už nemůžu domů nosit víc kamenů, víc větví, které jsem nemohla nechat ležet, protože byly příliš krásné. Nesmím číst určité věci, protože mě strašlivě rozjitří. Nesmím psát moc dlouho a příliš v sobě rozdmýchávat fantazie, jinak přijdu o rozum, překročím jakousi hranici a cesta zpět nebude možná. Netroufám si posoudit, nakolik jsou takové obavy opodstatněné pro někoho s podlomeným psychickým zdravím. Chci říct něco jiného – zachytit pocit, že stojím na hraně, a že pocit ten se zdá být specifický právě proto, že jsem žena. Možná je to sdílený pocit, že stačí velmi málo – v jakémkoli ohledu –, abych byla nepřijatelná, vyloučená z toho společenského rámce, ve kterém jsem jakž takž našla své místo, abych se tak říkajíc „dostala do řečí“ jako někdo, kdo je „mimo“. V tomto ohledu je ta prostorová metafora vyloučení zevnitř dost trefná. Stačí velmi málo, aby se křehké vazby s tímto světem zpřetrhaly a člověk zůstal sám. Intenzita toho pocitu je někdy závratná. Vypovídá ale ještě o něčem, co časem víc a víc rozpoznávám jako svou identitu, v níž to, že jsem žena, je určující a výrazně pozitivní.
Je to vědomí jistého druhu tvůrčí duchovní síly zcela nezávislé na typické realizaci nějaké sady genderových atributů (mateřství, partnerský vztah, exponovaná péče v různých oblastech atd.) – nezáleží na tom, jestli jsou přítomné, nebo ne. Ta síla za určitých podmínek roste – o samotě, v krajině, v tichu, v modlitbě – a projevuje se tím, že se věci jeví ještě zcela jiné, než jsou v běžném stavu, že mezi nimi lze uvidět nové vztahy a že na ně lze odpovídat (v mém případě) zvláštní řečí (v mém případě poezií). Je to velmi milostná a jaksi surová síla, přesto tvoří a vede neohroženě do prostoru, kde panuje jen „uvnitř“, nehrozí vyloučení, ztráta zaměstnání, podnájmu, dobré pověsti, je to záblesk jednoty v různosti.
Ne, nedovedu podat důkaz, že je to síla takového druhu, který není přístupný muži, to nelze. Jestli se mě ale někdo ptá na mé ženství, toto instinktivně vnímám jako jeho jádro.
Anežka Hesová, novinářka
Jsem žena a nemám o tom nejmenších pochybností. Mám efko v občance, ženské jméno, ženské tělo, ženský hlas, nosím náušnice a lakuji si nehty, oblékám se jako žena a mluvím o sobě v ženském rodě. Čím víc se ale prvky mojí ženskosti vzdalují od tělesných aspektů, čím méně jsou viditelné, slyšitelné a hmatatelné, tím těžší je pro mě zachytit je do slov, identifikovat a obhájit.
Snad ještě trochu zřetelné jsou na společenské úrovni. Tam se moje ženství projevuje například tím, že se zdráhám mluvit příliš vulgárně, nechám si od mužů otevřít dveře nebo pomoci s těžkým zavazadlem a respektuji (ač nerada), že na mě čekají s nabídkou tykání. Hůř pak snáším to, že jako žena mám v naší společnosti nárok na nižší mzdu a vyšší riziko bodyshamingu nebo jiných druhů ponižování ve veřejném prostoru. Na druhou stranu oceňuji, že mi většina mužské populace dopřává tradiční „dámskou přednost“ a někteří mi galantně nedovolí zaplatit třeba útratu v kavárně.
Potom je tu ale oblast psychologická, nebo dokonce duchovní a tam už si s ženskou identitou vůbec nevím rady. Jak moc ženské jsou moje povahové vlastnosti? Jak jiné by bylo moje prožívání a chování, kdybych byla mužem? Jsem vztahovačná, protože jsem ženou, nebo zkrátka proto, že jsem vztahovačná? Souvisí moje empatie, kreativita, cit pro krásu a tendence harmonizovat vztahy s tím, že jsem žena? To se neodvažuji tvrdit.
A už vůbec si netroufám tvrdit, že se moje ženství specificky propisuje do oblasti prožívání víry, hledání smyslu, vztahování se k nadpřirozenu. Nedokážu říct bez laciných zkratek, co (a jestli vůbec něco) by mohlo být ženského na mé spiritualitě či modlitbě. Tady jsem asi spíš než ženou zkrátka člověkem.
To ale neznamená, že bych své ženství nějak znevažovala nebo se ho snažila potlačovat. Ani ho nevnímám jako zátěž; nemyslím si, že by to ženy měly v životě těžší než muži, a kromě jedné specifické oblasti se necítím jako žena nijak diskriminovaná. Tou oblastí je služba v katolické církvi. Nosím totiž v srdci pro někoho možná absurdní a kontroverzní, pro mě zcela přirozenou touhu stát se knězem. To právě ženy nemohou. Když jsem se k tomu tématu vyjádřila veřejně, sklidila jsem za to drobnou kritiku a velkou vlnu podpory. Progresivní katolíci mě od té doby povzbuzují, abych o kněžskou službu usilovala „navzdory“ svému ženství. Křesťansky zaměřený podcast mě dokonce zařadil do seriálu s názvem Ženství jako překážka. Mně ale ženství nepřekáží. Překážkou je možná systém, ve kterém kněžskou službu nesmějí vykonávat ženy, ale ne moje ženství. Já rozhodně nechci nic ze svého ženství překonávat, odkládat nebo trpět. To, že jsem ženou, je moje identita a ničemu v mém životě se to nepříčí.
Pokud jde o tradiční genderové role, osobně se jim příliš nevymykám, takže nemám až tak potřebu se proti nim vymezovat. Mám ráda děti, baví mě vařit a starat se o dům a zahradu, což bývá považováno za ženskou doménu. Cítím ale velkou potřebu být v těchto rolích svobodně a dobrovolně. Dokud nosím sukni proto, že se mi líbí, je všechno v pořádku. Kdyby mi ale někdo přikazoval nosit sukni kvůli tomu, že jsem žena, vnímala bych to jako vynucený stereotyp a možná bych si naschvál vzala kalhoty. Genderové role podle mě zahrnují určité většinové tendence, ze kterých je možné, a dokonce hezké někdy vybočovat. Muži, kteří tančí nebo pracují jako pečovatelé, často sklízejí velký obdiv okolí. Stejně obdivuhodně na mě působí ženy, které se z typických ženských pozic odváží vykročit například do politiky nebo vojenství. Dokud nám tradiční genderové role umožňují tuhle svobodu, nevnímám je jako něco ohrožujícího, ale jako součást kultury, ve které žiju ráda.
Alexandra Jacobea, evangelická farářka
Když jsem si kladla otázku, co je pro mě podstatným prvkem ženství, zeptala jsem se v létě dospívajících žen ze svého domovského společenství. Dostalo se mi nečekané odpovědi: černý humor. Po prvotním překvapení jsem dotázaným dala za pravdu – smysl pro černý humor je spojujícím prvkem řádky žen, kterých si vážím, ačkoli jinak jsou velmi rozdílné. Sama u sebe však tento dar bohužel nenacházím, bylo tedy jasné, že při hledání vlastní odpovědi na otázky redakce budu muset pátrat jinde.
Zkouším to od těch genderových stereotypů a genderově podmíněných rolí – zdánlivě se s nimi moc nepotkávám. Ráda řídím auta, užívám si různost strojů, manuální i automatické převodovky, auta menší i vícemístná. Krom toho ráda štípu dříví, mám ráda nakouřené whisky, kávu bez mléka, mužské kolektivy. Párkrát do roka si vychutnám cigarillo. Především se však profesně věnuji povolání, jež pro některé části církve Kristovy bylo nebo do dneška je doménou mužů – jsem farářka. Zároveň je třeba dodat, že v lecčem na mě naopak genderové stereotypy sedí. Podélné parkování mě dovede potrápit, kromě černé ráda oblékám i růžovou, dojímám se u romantických komedií a cestuji-li vlakem v noci, sedám si do dámského kupé či oddílu a jsem za existenci takového místa hodně vděčná. Takhle by šlo pokračovat asi ještě dlouho, hádám, že na každé vybočení ze stereotypů bych našla něco, co jim naopak odpovídá.
Co jsou prvky mého ženství, ptám se tedy znovu a znovu. Jsem žena středního věku, důležitou součástí mého ženství tedy už řadu let je a snad ještě pár let bude menstruační cyklus. Trvalo mi, než jsem se s ním smířila, přijala proměny, kterými během něj procházím, i to, jak umí zamíchat s nejrůznějšími plány. I díky němu se však učím vnímat vlastní tělo, jeho signály a také to, jak tělo někdy vyvažuje a brzdí nerozumnost „hlavy“, zhusta orientované na výkon, výsledky, aktivitu, neutuchající činnost. Velká věc to pro mě je, ten ženský cyklus.
Myslím znovu na ta dámská kupé v nočních vlacích. Mám štěstí, ze všech problematických situací jsem zatím vyvázla bez hlubších šrámů na těle nebo na duši. Ale někdy to bylo docela o fous. Jedním z podstatných prvků mého ženství je tedy i vědomí vlastní omezenosti/křehkosti/slabosti. Bývá pro mě obtížné čelit situacím, kdy vůči mně muži vystupují z pozice síly. Dnes už dobře vím, že rukama je nepřeperu. Stejně jako bych nejspíš nezvládla zvednout a podpírat urostlého mužského, který si vymknul kotník, nebo vylovit tonoucího z řeky. Odtud pramení moje touha být citlivá k těm, kdo jsou v našem světě nějak oslabení, ohrožení, i když jsou třeba docela jiní než já. S tím souvisí i potřeba osvojovat si co možná respektující přístup k těm, kdo jsou kolem mě, a zvedání hlasu, obrazné i doslovné, když mám pocit, že je někdo válcován, umlčován, přehlížen, krácen na právech, protože není tím, kdo má nejvíc síly a/nebo moci. K mému ženství tedy patří kus empatie i plamenné rozhořčení. A samozřejmě i slepé skvrny, uvědomuji si.
Jsem ženou ráda. Jsem však moc ráda, že mohu být ženou v době, kdy smím volit, nosit kalhoty a také být farářkou. Když myslím na to, kde svoje ženství vědomě buduji a rozvíjím, dochází mi, že v tom hrají jistou roli i vztahy k dalším ženám, zejména těm mladším. Přála bych si, aby mohly být ženami také rády. A přála bych si i to, aby jako ženy měly ještě o kousek rovnější příležitosti.
Petra Švecová, překladatelka a dramaturgyně Dominikánské 8
Pokřtěná jsem byla až v dospělosti, konkrétně v roce 2007. Jako konvertitka jsem tehdy otázky spojené s ženstvím v církvi zakoušela silně. Překvapilo mě, že pro mnohé katolíky představovalo ženství či mužství ostrou dělicí čáru – často i v běžné komunikaci. Primární nebylo, kdo a jaká jsem, ale že jsem žena. Nedůvěru jsem cítila nejen od kněží a řeholníků, ale i od mužů-laiků, častěji než v prostředí nevěřícím. Jako by existovala neviditelná bariéra, na kterou jsem si musela zvykat.
Domnívám se, že to souvisí se způsobem, jakým se ženství v církvi prezentuje. Postupně jsem si uvědomovala, že představa „ideální ženy“ v promluvách kněží a zbožných textech není v souladu s mým prožíváním a lidstvím. Zdravější by mi připadalo nemuset „ženství“ neustále řešit. Stále silně převažuje důraz na péči a emocionalitu, s nimiž jsou v české církvi ženy spojovány. Je to tak předimenzované, až to přestává být věrohodné. Ženy se v kázáních objevují buď jako mladé dívky toužící po lásce, nebo jako matky krev a mlíko s houfem dětí. Poté mizí; počítá se s nimi nanejvýš při úklidu kostela, modlitbě růžence a péči o květiny. Jako by racionalita a reflexe byly vyhrazeny pouze mužům.
Dodnes mě překvapuje, jak snadno se s tím smiřují i vzdělané katoličky. Možná jsou zahlcené každodenností, možná to považují za samozřejmé. V kostele jako by ženy odkládaly sebe sama a přijímaly kolektivní identitu oddaných manželek, matek a babiček. Ty, které se do škatulek nevejdou, nacházejí v církvi místo jen obtížně. Otázka ženské identity se proto dotýká jednoho ze základních dilemat žen a je v církvi ještě bolestivější než ve společnosti obecně. Ženství se často ztotožňuje s idealizovaným mateřstvím, přetaveným do absolutního pečovatelství. Jenže to nefunguje. Pokud se z jedné kvality stane výhradní měřítko hodnoty, začne chybět celistvost – jiné části osobnosti zůstávají potlačené, a ženy tak přicházejí o plnost svého lidství. Těžkostí je ale víc. Riziko, o kterém se u nás moc nemluví, se týká falešného ženského ega. To si přivlastní kvalitu mateřství a udělá z ní hlavní nástroj pro sebeprosazení – v církvi funguje mateřství jako způsob, jak získat uznání. Být vnímaná jako ideální matka s dokonalou rodinou je pro mnohé ženy naprosto zásadní. Dostávají se tak do pasti: sekulární společnost je jako matky neuznává dost a pro církevní společenství je mateřství jejich jediná hodnota. Jak mezi tím proplout, nenechat se pohltit a najít si vlastní životní cestu?
Zkusím to jinak: jsem bílá heterosexuální cis žena. Součástí mé identity je, že jsem se narodila s ženským pohlavím – mám vagínu, dělohu, vaječníky. Tělesnost zakouším v ženské podobě: patří k ní menstruace, sexualita, porodila jsem a vychovávám děti, počítám s vnoučaty, prožívám nemoci i stárnutí. Mateřská role je pro mé pohlaví stereotypní, ale zároveň ke mně bytostně patří. Snažím se hledat způsoby, jak se nenechat pohltit představami – vlastními i cizími – o tom, jak by věci měly být a jak rodinný provoz propojit s dalšími rozměry života. Ženství je pro mě cesta k plnosti lidství, a také k další životní fázi. Zdá se mi, že stárnutí má i své výhody. Doufám, že vyšší věk otevírá možnost, jak skrze ženství (i mužství) dospět k životní zralosti. V tomto období klesá význam rozdílů mezi pohlavími, protože už je mnoho nevratně odžito. To je šance vykročit k tomu, co nás spojuje – k přátelství s Bohem i lidmi kolem nás. Snad si to příliš neidealizuji.
Hana Svanovská, publicistka
Ve chvíli, kdy se chystám odpovědět na tyto otázky, se zároveň od jídelního stolu v kuchyni úkosem dívám na obrázek, který mám připevněný na stěně. Je na něm sv. Starosta, tak, jak ji zpodobnila staroříšská výtvarnice Juliana Jirousová. Paní Jirousová oděla ukřižovanou dívku do svatebního šatu modrobílých odstínů, nechybí atributy jako bílé květiny nebo anděl s ustaraným výrazem klečící na spodním cípu Starostina slavnostního oděvu. Atribut hlavní a poněkud bizarní, kterým světice proslula, totiž plnovous, však celek díla nijak nenarušuje; skoro se zdá, jako by jemným dívčím rysům její tváře propůjčoval náznak rozhodnosti, vnitřní síly, ale i zvláštní empatie.
Já osobně jsem se s otázkami po vlastní ženské identitě nebyla schopna srovnat zhruba pětačtyřicet let svého života. Vzhledem k menšinové vztahové orientaci se mi ženství stalo něčím, o co jsem zakopávala, co neustále někde překáželo a co mě zastavovalo a brzdilo, možná právě proto, že jsem vnímala očekávání, která (zejména v prostředí katolické církve, kde jsem se léta pohybovala i pracovně) nedokážu naplnit. Teprve v posledních několika letech jsem pochopila, že tuto identitu mohu autenticky a plnokrevně žít také (nebo dokonce) i já; a to ve vší prostotě a jednoduchosti, která mi byla dána při narození. Ženská podoba mé identity totiž není definována ani mateřstvím, ani manželstvím či partnerstvím s osobou stejného pohlaví, nýbrž výhradně snahou o naplnění těch atributů a darů, které já sama cítím a využívám jako nosné vzhledem k mému okolí i k osobnímu (nejen) duchovnímu růstu.
Podstatné prvky toho, abych se dobře cítila ve vlastním ženském těle, jsem už nějaký ten týden zpátky začala budovat na detailech, které mi pomáhají dosáhnout vnitřní integrity s okolím, aniž bych musela plnit nějaká vnější zadání. Je třeba vycházet z reálných daností, které sice nemohu změnit, ale mohu je někam posunout; cvičím, protože je lepší, když moji přirozeně danou vyšší tělesnou hmotnost tvoří spíše svaly než tuky; oblékám se do oblíbených barevných kombinací, protože nezastavitelný postup středního věku neznamená rezignaci na pestrost nových možností a cest; snažím se jíst zdravě, protože miluji dobré jídlo a špatně snáším okolnostmi vynucené redukční diety. Zní to banálně? To je mi úplně jedno.
à propos, co jsou to vlastně ony „tradiční genderové role a stereotypy“? Nezůstaly z nich v reálu vlastně jen řinčící zbraně na obou stranách kulturních válek, které za pár let zreziví a budou tak jako tak nepoužitelné? Při pohledu na obrázek Juliany Jirousové se mi totiž zdá, že právě díky atypickému strništi na tvářích vrůstá její sv. Starosta, a to nikoli pouze fyzicky, do uvěřitelnosti podoby Kristovy. Jako by nám, kteří jsme se z jakéhokoli důvodu ocitli mimo mainstream „tradičně“ vymezených genderových rolí, chtěla sdělit: Nebojte se!
Frédérique Poulet, systematická teoložka
Odpovím nejdříve z antropologického a sociálního hlediska, a poté z hlediska církevního.
Předně, narodila jsem se do velké rodiny jako jediná dcera, následovaná pouze chlapci. To utváří identitu odlišnosti – někdy žádanou, jindy trpěnou, někdy zdrojem radosti, jindy zdrojem roztrpčení a hněvu. Měla jsem štěstí, že jsem ráda četla a bavilo mě učit se, díky čemuž jsem se mohla rozvíjet, protože moji rodiče – oba s vysokoškolským vzděláním – nikdy nedělali rozdíly co do úsilí o intelektuální růst. Měli jsme k dispozici spoustu vzdělávacích her, mnoho encyklopedií a knih. Z tohoto pohledu jsem tedy rozdíl vůbec nepociťovala. Větší problémy nastávaly u sportovních nebo volnočasových aktivit. Síla a výdrž nebyly stejné, a to ve mně nakonec vytvořilo docela samotářskou povahu (jsem zvyklá být sama v kolektivu) a ochotnou k pomoci (často jsem byla takovou „druhou mámou“). To nepochybně utvářelo mou vztahovou identitu.
Na sociální úrovni nevidím apriori žádné zvláštnosti, kromě toho, že jsem se velmi rychle naučila být v obranném postoji a „dávat si pozor“ – ten neustálý strach na ulici, v metru atd. Člověk musí být stále ve střehu, a to nutně ovlivňuje identitu. Být žena znamená být v nebezpečí.
Nejvíce se rozdíl projevuje nepochybně na církevní rovině. Rozrůzněnost je zde velmi silná a představuje především konfrontaci se zákazy – ženám je zapovězena řada rolí, postavení a svátostí. Navíc jsou na ženy kladeny mnohem větší nároky, chtějí-li dosáhnout nějakého místa – musí vždy více pracovat, dokazovat své schopnosti, aby si nakonec zajistily roli, která zůstává vždy druhořadou, a to i v akademické sféře. Je tu také obtížnost vyrovnat se se specifickými požadavky kladenými kvůli ženské identitě, nikoli kvůli kompetencím – když se totiž někde „chce, aby tam byla žena“. Z mé strany to vždy vede k odmítnutí. Pokud se do něčeho zapojím, je to kvůli mým odborným kompetencím v dané oblasti, ne kvůli pohlaví.
To jsem chtěla říct k realitě mé identity. Interakce této identity s genderovými stereotypy se mi těžko posuzuje. Neřadím se ani k těm, kdo si na poměry stěžují, ani k těm, kdo je tiše přijímají. Práce a kompetence mi připadají jako nejlepší trumfy a umožňují mi překonávat stereotypy v převážně mužském prostředí.
Martina Špinková, malířka a ilustrátorka
Přiměli jste mě zamyslet se nad něčím, co sice kolem sebe občas zaslechnu, ale vlastně to pro mě osobně nikdy nebylo tématem. Asi jsem už dost stará na to, abych mohla říct, že jsem ve svém životě o sobě dumala lecjak, ale o tom, že jsem holka a co to pro mne znamená, vlastně nikdy. Tak to zkusím teď.
Vím, že existují různě palčivé otázky nerovnosti žen, u nás například v akademické sféře a podnikání, které mohou přemýšlení o ženství ovlivňovat. Tam ale já celý život nakukuju jen přes zídku, tak znám jen to, co ke mně přes ni dolehne. Vím také, že je málo žen v politice. Tomu snad rozumím víc, protože občas jsem přemýšlela, jestli ji nějak nechci víc ovlivňovat. Ale tam zas ten plot přeskočit nechci, protože dobře vím, že většinou potřebuji vidět poměrně rychle výsledky své práce a hlavně stojím o svobodu. A ani jedno tam tak, jak bych chtěla, není: nevydržela bych tu zdlouhavost a měla bych pocit, že ztrácím čas. Hlavně nejsem ochotna obětovat osobní svobodu. Obdivuji ty, kteří to dobře dělají a slouží nám všem, holky i kluci, mohli by dělat tolik lepšího! Domnívám se ale, že v tomto případě nedostatek žen často není kvůli diskriminaci, ale i kvůli nechuti žen dělat něco tak neefektivního, například s vážnou tváří poslouchat plno nesmyslů zřejmých osmiletému dítěti. Ještě mám zkušenost z práce. Asi deset let jsem jako ředitelka vedla asi šedesát zaměstnanců, většinu tvořily ženy. Nedovedu si představit, jak bych dělala nějakou platovou a jinou diskriminaci mezi nimi a muži. Vždycky jsem je brala jako jednotlivé osobnosti a dívala se na jejich práci a spolupráci, ne na to, jestli jsou holka, nebo kluk.
Vrátím se od lesa k vašim otázkám. Pro mě osobně je důležité, že jsem člověk, a tak se dívám i na své blízké, rodinu, přátele, spolupracovníky. V tomto smyslu je pro mě důležitá výše zmíněná svoboda (má i mého okolí), inspirace, vtip, tvořivost. Také ticho, naděje, víra, samota, stesk, křehkost. Z těch jsem, myslím, nějak poskládaná, to jsou asi ty podstatné prvky mého bytí na světě. Že jsem paní? Vím to, ale nevím, proč a jak bych to mezi důležité věci zařadila. Možná, že na tenhle můj pohled má vliv i to, že jsem malíř, nevím.
Jsem samozřejmě žena svého muže, jsem menší než on a nemám fousy a tak, ale ani v tomto vztahu jsem o tom vlastně nikdy nepřemýšlela. Snad jen že se mám, že mohu rodit a kojit děti, to je kouzlo, které ve své propastnosti a syrovosti nemá v životě obdobu a za které jsem vděčná. Jinak můj muž víc pláče a je něžnější, já jsem byla drsnější na děti, on raději přemýšlí a já raději pracuju rukama, pivo nikdy nezkusil, já občas jo. Myslím, že v manželství je skvělé především to, jak spolu hledáme a uskutečňujeme, abychom byli těmi, kterými jsme. A jsem dost přesvědčená, že i kdybych byla vdaná se ženou, a ne s mužem, bylo by to pro mne stejné. Zase by to byl vztah, díky němuž mohou oba společně hledat, jak být dobrým člověkem, dobrými lidmi, tedy takovými, jaké si nás Hospodin vymyslel. To byl trochu můstek k těm stereotypům. Kdybyste přišli k nám domů, asi řeknete, že je máme. Štěpán vyrobil většinu nábytku, já vařím, on chodil do práce a já jsem byla doma s dětmi. Jenže. Můj životní sen byl a je být doma, nikam nemuset, soustředit se na to, co umím a chci dělat. Vždycky jsem říkala, že studuju vysokou uměleckou školu proto, abych mohla nechodit do práce a nebýt (tehdy, za komunismu) stíhaná za příživnictví. A myslela jsem to vážně a doma pak byla šťastná a jsem dosud. Nemusím dělat skoro nic, co mne netěší nebo co mi nejde. Nejraději vařím, peču, uklízím, vyrábím, zpívám, píšu, maluju, tancuju. Tohle všechno jde dělat i s dětmi a vnoučaty a nejlépe doma, kde jsem nejradši. A nejradši v tichu a sama. Jde přitom nechat si hlavou vanout nápady, obrazy, texty. Hlavně si přitom jde povídat s Hospodinem nebo s těmi, které už mám u něj. Skrze tyto věci snad mohu realizovat svoji identitu, pokud tedy rozumím, co se tím míní. A myslím, že celý můj zbývající život mi nebude stačit k tomu, abych se toho nabažila.