Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
„Být ženou v Česku není jednoduché. Ale mohlo by,“ hlásá slogan v úvodu knihy V pasti pohlaví (Host 2023), kterou napsala novinářka Silvie Lauder. Při její četbě jsem přemýšlela, zda s tím souhlasím – zda tomu věřím, zda to samé platí o bytí ženou v prostředí katolické církve, ale také jak se skutečnosti, jež jsou v jednotlivých kapitolách dobře popsány v rámci sekulární české společnosti, dále rozvíjejí a proměňují v náboženském kontextu. Právě tyto úvahy stály u zrodu čísla, které nyní držíte v rukou, a některé z nich se promítly i do textů, jež vám v něm nabízíme.
Naším cílem je na příkladu ženství ukázat, že rozlišení mezi genderem1 (tj. souborem vlastností, chování a rolí, které jsou přisuzovány mužům a ženám v rámci určité kultury a předávány jednotlivcům prostřednictvím socializace) a pohlavím (tj. souborem biologických znaků, které na rovině chromozomů, hormonů a orgánů odlišují muže, ženy a intersexuální osoby) je relevantní rovněž v kontextu křesťanství, neboť odpovídá jeho dějinnému charakteru a nárokům vtělení Božího Syna. Pokusili jsme se pojmenovat některé prvky, jež po staletí výrazně utvářely obraz ženy v rámci křesťanské tradice a církevní nauky. Ačkoli byly považovány za podstatně spjaté s ženskou přirozeností nebo s evangelijním poselstvím, díky současným společenským proměnám se nyní ukazuje jejich historicko-kulturní podmíněnost. Dekonstruktivistický pohyb od zužujících stereotypů a limitujících struktur zde nechápeme jako výraz samoúčelného vymezování se vůči minulosti, popření kýžených vodítek či jistot nebo volání po neutralitě či chaosu. Chceme podpořit emancipaci žen i mužů a poukázat na nespravedlnost a deformaci, které patriarchální uspořádání a jeho pozůstatky působí všem. Věříme, že právě tak je možné nově objevit inspirativní potenciál evangelia a umožnit svěží teologické promýšlení různých otázek spojených s lidskou identitou a působením církve v tomto světě. Důraz na lidství jako takové stojí v centru křesťanství, protože ho v Ježíši Kristu bere bytostně za své sám Bůh, čímž překračuje všechny myslitelné kategorie. Realita vtělení nedovoluje zastavit se u konvenčních antropologických představ nebo identitárních kulturních válek, ale nutí otevřít prostor pro jedinečnou a svobodnou existenci každého člověka, muže i ženy, pro autentické setkání s Bohem a tvůrčí rozvoj osoby ve vztazích s druhými lidmi.
Není to poprvé, co se v Salve zabýváme otázkou postavení žen. V roce 2005 vyšlo číslo s názvem „ženy v církvi“, představující příběhy několika vlivných ženských postav napříč církevními dějinami.2 Lidé, kteří za ním stáli, to ve své době považovali za důležitý, ne-li odvážný počin, jiní už tehdy byli dál. Kolik se toho za dvacet let změnilo jak v obecném českém diskurzu, tak ve způsobu, jakým o těchto otázkách uvažujeme uvnitř redakční rady, dobře ilustruje editorial onoho čísla. Tehdejší šéfredaktor Dominik Duka charakterizuje začátek 3. tisíciletí jako dobu, kdy role muže ustupuje do pozadí, mnoho mužů vyměnilo flintu za máminu sukni a nosí se mužský pláč či rozmazlenost. Hledá spojitost mezi klesající převahou žen na katolických bohoslužbách a nestabilitou zasvěceného či rodinného života. Konstatuje, že „žena vždy představovala či představuje konzervativní a stabilizující prvek. Svoji roli matky a manželky spojovala bytostně se svým posláním.“ V rozpacích přemýšlím, zda kvůli rychlému rozvoji antropologických oborů a měnícímu se milieu budou i moje úvahy zanedlouho působit stejně absurdně. Nebo je příčinou toho, že se takové výroky časem jeví nejen jako překonané, ale i bizarní, spíše skutečnost, že jsou formulovány jako obligatorní, hodnotící a nadčasové? Cílem tohoto čísla není předložit novou – lepší teologii ženství vytvářející nároky na způsob života žen v současnosti, ale s vědomím částečnosti a podmíněnosti našeho aktuálního náhledu se pokusit pojmenovat prvky, které se zdají být pro plný rozvoj svobodného a různorodého lidství žen i mužů spíše přítěží než pomocí.
Součástí čísla 1/2005 je sice stručný historický přehled fenoménu jáhenek, ale otázka svěcení žen vzhledem k rovnému uplatnění mužů a žen v církvi je v editorialu jednoduše vyřešena poukazem na to, že kněžství všech představených žen se realizuje v jejich životních postojích, které mají velký dopad na fungování církve směrem dovnitř i navenek. „To je jeden z hlavních důvodů, proč nevěnuje žádný autor pozornost otázce kněžského svěcení žen.“ Ani v tomto čísle se otázkou svěcení žen přímo nezabýváme, avšak důvod je zcela opačný – rozhodli jsme se toto vícevrstevnaté a pro mnohé palčivé téma vyčlenit pro samostatné číslo, zatímco aktuální číslo koncipujeme mj. jako jeho obecnější a nezbytný předstupeň.
Texty tohoto čísla je možné volně rozdělit do tří skupin:
První skupina zachycuje různé polohy současné debaty na téma genderu a pohlaví v teologické perspektivě. Kateřina Bali nabízí vymezení základních pojmů pro konstruktivní dialog teologické reflexe a genderových studií a umožňuje zorientovat se v hlavních motivech feministické teologie osvobození. Zuzana R. Matisovská analyzuje, jak o ženách pojednává církevní magisterium v období od II. vatikánského koncilu po současnost a jak z pozice autority ovlivňuje diskurz uvnitř církve. Gabriela Langhammerová kriticky představuje autorku Abigail Favale, která se svou knihou Zrození genderu: křesťanská teorie (Kalich 2024) a dalšími texty staví do čela antigenderového hnutí a jejíž přístup je v křesťanském prostředí mnohdy prezentován jako alternativa k progresivnímu mainstreamu, od něhož se Favale odklonila. Opačnou změnou smýšlení prošla novinářka týdeníku Respekt Silvie Lauder, s níž jsme mluvili o procesu stávání se feministkou s ohledem na její osobní zkušenost emancipace a zároveň se zřetelem k současným proměnám české společnosti.
Ve druhé skupině najdete sondy nasvěcující z různých uhlů křesťanskou tradici vztahu k ženám a objasňující kontexty, které hrají nemalou roli také v současném diskurzu. Helena Panczová popisuje na příkladu vybraných antických autorů, jak na pozadí mizogynní řecké společnosti vznikají alegorické interpretace obrazů žen v biblických textech. Některé starověké představy o genderových rolích tak na dlouhou dobu zapustily kořeny v křesťanském myšlení. Karolína Štauberová sleduje proměny obrazu Panny Marie jako privilegovaného modelu ženství v církevních dějinách a zkoumá, jak se v pěti hlavních mariánských typologiích odrážejí určité dobové proudy, a jak se naopak tyto teologické ideály stávají filtrem, přes který je ženství nahlíženo. Petr Beneš komentuje povídku Baruška, která předznamenává následující věhlasná díla Boženy Němcové, v nichž se autorka snaží na prvním místě probudit v ženách vědomí problémovosti jejich situace v obrozující se české společnosti 19. století. Jako ten nejfatálnější moment jakéhokoli útlaku zdůrazňuje internalizaci stereotypů. Psychoterapeutka Ráchel Bícová upozorňuje na základě své praxe na fenomén spiritualizace ženského těla, který v náboženském kontextu nasedá na jeho všeobecně rozšířené sexualizované vnímání. Duchovní rámec je tak zbaven potenciálu být pro lidskou osobu zdrojem vnitřní integrity a smysluplného života a mění pohled na fyzickou stránku v morální past.
Právě zkušenost fyzické slabosti a ohrožení opakovaně tematizují také ženy různých generací, životních stavů a profesí ve svých osobně laděných anketních odpovědích. Zajímalo nás, jakou roli hraje v celku jejich osobní identity skutečnost, že jsou ženami, jak by samy popsaly podstatu ženství a jak se ve svém životě potýkají s genderovými stereotypy. Jejich konkrétní osobní svědectví tvoří třetí skupinu textů tohoto čísla.
Naše téma doplňuje a napříč celým číslem zhmotňuje v kontrastu křehkých vystřihovánek, hutných maleb a fotografií nekonvenčních performancí a instalací slovenská výtvarnice Dorota Sadovská.
V rámci redakčních úvah nebylo dlouho zřejmé, jak číslo pojmenovat. Název feminismus by odkazoval na bohatou, ale určitým způsobem zastaralou filozofickou a teologickou debatu, kterou jsme neměli ambici na sto padesáti stránkách časopisu shrnout. Termín gender v sobě spojuje rozšířenou apriorní antipatii s přetrvávající neznalostí významu, což je pro jakýkoli produkt zcela kontraproduktivní kombinace. Označení ženský rod zní českému uchu enigmaticky a působilo by spíše zmatení. Hebrejský výraz iša, který jsme nejdřív chtěli hravě uvést s hvězdičkou, jsme později zavrhli pro jeho patriarchální rámec a latinské slovo femina evokuje spíše menstruační pomůcky nebo lifestylový magazín. I tento malý exkurz ať je anekdotickým dokladem toho, jak se jazyk může snadno stát bariérou, pastí, nástrojem moci, ale také prostorem kreativity a vycházení vzájemně si vstříc.
Nejsem si jistá, zda být ženou, potažmo člověkem, může být někdy opravdu jednoduché, ale myslím, že opouštění genderových stereotypů a překonávání patriarchálního uspořádání jednoznačně přispívá k tomu, aby muži i ženy mohli být lidmi plně.
Zuzana R. Matisovská
POZNÁMKY:
- V českém jazyce se používá také termín sociální nebo kulturní pohlaví, zatímco ve slovenštině se rozlišuje rod (angl. gender) a pohlaví (angl. sex). ↩︎
- Rozhodně nechceme rozlišovat témata na ženská a ta ostatní, ale tématu postavení žen se zvláštním způsobem dotýkají také další čísla: 3–4/2002 … jako muže a ženu je stvořil, 1/2003 XAIPE MAPIA, 2/2007 prostituce, 1/2013 sv. Kateřina Sienská, 1–2/2018 Amoris laetitia a 3/2023 lgbtq+. ↩︎