Lucien Miller

Pro Šigeta Vincenta Ošidu byl buddhismus jeho vnitřním domovem, který se stal zároveň místem, kde mohl přebývat Kristus. Tento japonský dominikánský kněz, který zemřel v roce 2003 ve věku 81 let, byl buddhisticko-křesťanský mystik, jenž toužil být poustevníkem, byl však povolán, aby se stal zakladatelem a ředitelem mezinárodního a mezináboženského centra, jež navštěvovaly tisíce lidí z celého světa, kteří sem přicházeli hledat spiritualitu.

Tato kapitola rozhodně není kompletním a definitivním popisem života a duchovního působení otce Ošidy. Zaměřuje se spíš na období od jeho konverze ke katolicismu až po dobu, kdy založil komunitu Takamori Sóan.¹ Ošidovo vlastní chápání smyslu komunity Takamori, jejích začátků a významu, jejího způsobu fungování a přitažlivosti, je obzvláště osvětlující, protože dává do kontextu jeho vnitřní volání po životě poustevníka v rámci komunity, kde zůstával i nadále oddán svému poslání katolického kněze a dominikána, který zároveň nikdy nepřestal být buddhistou. V jeho očích představovalo Takamori vrchol jeho kněžství v Řádu bratří kazatelů. Z mého pohledu tkví počátky Takamori v mysteriózně příznivých okolnostech spočívajících v kombinaci náhodného setkání a jeho vlastní nemoci. Jeho povolání přitom mělo svůj původ v podobně šťastném protnutí jeho jedinečné osobnosti s příhodnými okolnostmi, historickým kontextem a milostí.

Oklamán Bohem

V roce 1943, několik měsíců před odvodem do japonské armády, prožil Ošida zvláštní setkání s katolickým knězem. Podobně jako ostatní studenti středních a vysokých škol té doby se také on učil o křesťanství, avšak křesťanská víra nebo způsob života ho nijak nezajímaly. Jednoho dne zavítal do katolického kostela v tokijské čtvrti Kódžimači, kde objevil Krista v osobě otce Hermanna Heuverse (1890–1977), německého jezuity, který byl v letech 1937 až 1941 prezidentem tokijské Sophia University.

Ošida si byl okamžitě vědom, že se právě setkal s někým opravdu výjimečným. Heuvers byl skutečně tak široce uznávaný a respektovaný, že když zemřel, zúčastnilo se jeho pohřbu přes 2500 lidí. Vzhledem k tomu, že jeho setkání s tímto katolickým knězem bylo dílem šťastné náhody a udělalo na něj tak silný dojem, cítil Ošida, že „katolicismus“ je něčím, co už nemůže dále ignorovat; nedlouho poté proto požádal o křest. Protože měl být v té době povolán do armády, přijal tuto svátost s vědomím, že může brzy zahynout ve válce. Byl však pevně odhodlán přijmout tuto možnost a počítal s tím, že během bojů se může stát naprosto cokoli.

O mnoho let později během jednoho seššinu, který vedl ve Spojených státech amerických, otec Ošida podotkl, že ke katolictví jej přivedl „Boží žert či lest“, protože předpokládal, že všichni katolíci musí být jako tento německý jezuita. Výraz „Boží žert“ byl odkazem na slova proroka Jeremiáše, který byl ztlučen a uvězněn za to, že chtěl své židovské druhy potrestat za jejich nevěrnost a modloslužebnictví, přičemž volal:

Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést.

Zdolal jsi mě a přemohl.

Po celé dny jsem jen pro smích,

každý se mi vysmívá. (Jer 20,7).

V Ošidově případě to byl on, kdo se smál; onen vtip byl na jeho účet. Bůh jej svedl a on se nechal svést a uvěřil, že všichni katolíci jsou jako otec Heu­vers. Nicméně díky otci Heuversovi jej toto zklamání na jeho duchovní cestě nezastavilo.

Během americké okupace Japonska (1945–1952) studoval Ošida na katedře filozofie na Tokijské univerzitě. Studium završil v roce 1951 s bakalářským titulem z indické filozofie. Když byl ještě student, vrátil se k otci Heuversovi, aby mu řekl, že prozkoumal různé řeholní komunity, ale že se dosud nerozhodl o svém budoucím směřování. Napadlo ho, že by mohl navštívit dominikánský klášter ve městě Sendai, severně od Tokia. Dospěl k přesvědčení, že dominikáni velmi otevřeně nahlížejí věci spíše z Boží perspektivy než z lidského úhlu pohledu, a tak uvažoval, zda by právě mezi nimi nemohla být jeho budoucnost.

Odpověď, kterou mu jeho duchovní vůdce poskytl, Ošida ani v nejmenším nečekal. Věděl od ostatních i ze své vlastní zkušenosti, že otec Heuvers byl převelice opatrný, když měl radit druhým, jak se mají rozhodnout. Zpravidla říkal něco jako „Ještě s tím počkej,“ přičemž nabádal k trpělivosti a rozvaze. Jeho odpověď Ošidovi však byla jasná a přímá: „Je zřejmé, že jsi povolán. Máš poslání. O tom nemůže být pochyb.“

Ošida byl v šoku, když to slyšel, a zpočátku to odmítal přijmout, protože mu to znělo jako finální karmický verdikt vynesený soudem.

Otec Heuvers následně Ošidu varoval, když mu řekl, že jeho řeholní povolání pro něho nebude nijak snadné. „Pravda je taková, že máš příliš velkou lásku k lidem, než abys mohl žít obyčejným řeholním životem,“ řekl mu. „A ještě pravdivější je, že onen cíl, který sis stanovil, je příliš náročný na to, aby ses mohl oženit a mít rodinu.“

„Jeho slova rozhodla o mém dalším životě,“ řekl Ošida. Ačkoli to tehdy ještě nevěděl, byl předurčen k tomu, aby se vydal po životní cestě, která byla naprosto odlišná od běžného řeholního života dominikánských bratří.

Tonutí a madoi – kořeny komunity

Během studií se Ošidovi přihodilo ještě něco jiného, co zásadně proměnilo jeho samotného a nakonec i okruh hledajících, kteří se kolem něho shromáždili. Jednoho dne se při plavání v rozbouřených vodách na pláži Arahama v prefektuře Mijagi málem utopil. Čirou náhodou se tam objevil americký voják sloužící v okupačních ozbrojených silách, který ho zachránil. Ošidova ústa byla tak pevně sevřená, že voják musel použít železnou tyč, aby je rozevřel a mohl mu poskytnout umělé dýchání. Ošida měl v živé paměti, jak blízko se ocitl smrti a pak se znovu narodil, přičemž svůj prožitek, kdy začal znovu dýchat, přirovnal k tomu, jako by se „vůbec poprvé v životě nadechl“.

Tím dnem byl 12. srpen 1948. Ošidovi bylo dvacet šest let. Nesmazatelné fyzické a psychické stopy, které na něm zanechala zkušenost blízké smrti, ho provázely až do konce života. A jaké to byly stopy?

Během války armádní lékaři zjistili, že má tuberkulózu. Rozhodli, že by měl být hospitalizován, ale on léčbu odmítl. Pokud je mi známo, nikdy nevysvětlil proč. Určitě cítil velkou sounáležitost se svými spolubojovníky. Jednou poznamenal, že „ve válce je to vždycky ten nejlepší, kdo jde“, čímž měl na mysli, že jde na smrt. Nesnášel privilegia. Jeho ideálem byl Ježíš. Chtěl být chudý a žít mezi chudými, s rukama v kapsách a pohvizdováním, být v jednotě s těmi, kdo nemají kam jít, jak sám říkával. Zde vidím možný zárodek jeho dominikánského povolání a důvod, proč ho tolik přitahoval dominikánský slib dobrovolné evangelijní chudoby, kterým se řídil ve svém životě v Takamori Sóan v Japonských Alpách.

Později, když se téměř utopil, se jeho tuberkulóza zhoršila a navíc začal trpět plicní gangrénou. Tím začal jeho celoživotní boj s respiračními a plicními nemocemi. „Mým zenovým mistrem a mým guru byla má nemoc“ – tak se jednou vyjádřil.² Ve vzpomínkách „The Good News from Sinanosakai“, které Ošida zaznamenal v roce 1965, odhalil, že jeho „učitelka, paní nemoc“ představovala neutuchající osten vražený do jeho boku, který mu stále připomínal, že on smí žít, zatímco jiní pacienti s TBC nikoli:

Teď už vím, že moje plicní choroba je nevyléčitelná a chci se vyznat, že si po celý svůj život ponesu v sobě dluh, který mám vůči pacientům s tuberkulózou. Před sedmnácti lety [1948] jsem vážně onemocněl. Byla to doba, kdy se jen obtížně sháněly léky. Přežil jsem jenom díky tomu, že vzhledem ke zvláštnímu postavení, které jsem měl [jakožto bývalý voják], se mi podařilo získat léky, k nimž obyčejní pacienti neměli přístup. Nikdy nezapomenu na mladého muže, který vedle mne ležel v nemocnici, byl to nějaký rybář. Umíral, protože nemohl dostat streptomycin… Byl operován a během zákroku zemřel. [V té době se v Japonsku tuberkulóza léčila chirurgickým odstraněním postižené plíce.] Nikdy nezapomenu, jak se mnou několik dní před smrtí sdílel své nejniternější pocity a myšlenky.³

Poté, co v roce 1948 málem utonul, strávil otec Ošida následující dva roky s určitými přestávkami zotavováním v univerzitní nemocnici Tohoku v Sendai, hlavním městě prefektury Mijagi a posléze v Národním sanatoriu prefektury Mijagi v Sendai. Toto období léčby bylo prvním z celé řady hospitalizací a rekonvalescencí v léčebných centrech a tuberkulózních sanatoriích, které měly v dalších letech následovat.

Během léčby v sendaiském sanatoriu Ošida nezapomínal na neochvějné přesvědčení otce Heuverse, že je povolán k řeholnímu životu. Aby své povolání rozvíjel, navštěvoval mše v katolických kostelech v oblasti města Sendai a v sendaiském konventu Řádu bratří kazatelů, který založili kanadští dominikáni. Každou neděli posílala americká armáda džíp, který katolíky na mše svážel. Ošida odvoz využíval, třebaže vůči americkým vojákům, kteří byli jeho někdejšími nepřáteli, cítil určitou nevraživost.

Ze sendaiského sanatoria byl Ošida propuštěn v roce 1950. Poté, co v roce 1951 složil na Tokijské univerzitě závěrečné zkoušky, vstoupil formálně mezi dominikány, započal v sendaiském konventu svůj noviciát a složil zde také své první, časné sliby. Ovlivněn novicmistrem otcem Bernardem Tartem pak v roce 1955 složil své věčné sliby.

Během let strávených v sendaiském konventu (1951–1958) Ošida i nadále trpěl recidivami své plicní nemoci a čas od času musel pobývat v nemocnicích a sanatoriích. V roce 1952 došlo k vážnému zhoršení jeho stavu, kvůli němuž byl po celý rok 1953 hospitalizován.

Při setkání s dalšími pacienty s TBC, s nimiž přicházel do kontaktu v nemocnici a sanatoriu v Sendai, cítil Ošida hluboké pohnutí a vytvořil si s nimi silné pouto vzájemné pospolitosti a sounáležitosti. Třebaže se nikdo z těchto lidí nepodílel na založení a dalším rozvoji komunity Takamori Sóan, která vznikla až v roce 1964 (tedy o mnoho let později), Ošida věřil, že jeho vize Takamori měla svůj počátek v hlubokém prožitku madoi (円居) – „živého kruhu přátelství“ lidí v Sendai.⁴ Tvořili jej pacienti, s nimiž se během jejich hospitalizace sblížil. Semínka živého stromu Takamori, který se začal viditelně rozvíjet v polovině 60. let, začala tedy na sendaiské půdě klíčit již v raných poválečných letech.

Otec Ošida udržoval s tímto intimním okruhem spřízněných duší trvalé spojení. Hluboce ho dojímal onen prostý a zcela neokázalý způsob, jakým nemocní žili pospolu, když se zotavovali z tuberkulózy. Od prvního setkání si uchoval hlubokou úctu k tomuto prostému, nekomplikovanému životu, který nás učí, jak sám řekl, „být sami k sobě prostí a upřímní, abychom mohli být otevření vůči Bohu“.⁵

Další Boží lsti – otec Bernard Tarte, mystik

Jak už jsme zmínili, Ošida byl ve skutečnosti oklamán hned třikrát. Bezprostředně po setkání s Ježíšem, ztělesněným v osobě otce Heuverse, katolického misionáře, zatoužil po tom, být pokřtěn. Po křtu ovšem ke svému velkému zděšení zjistil, že většina katolíků se tomuto misionáři ani trochu nepodobá. Svědectví kněžské služby otce Heuverse ho následně inspirovalo k přijetí kněžského svěcení, aby zjistil, že většina kněží ani zdaleka nedosahuje úrovně jeho charismatického mentora.

A pak do jeho života vstoupil mystik, otec Bernard Tarte. Byl to právě on, kdo v Ošidovi podnítil touhu hlouběji se ponořit do světa dominikánské spirituality. Otec Tarte byl u japonských dominikánů v letech 1947 až 1955 provinčním vikářem. Během posledních let (1956–1958), která bratr Ošida strávil v sendaiském převorství, se stal jeho duchovním vůdcem. Ještě jednou si Bůh s Ošidou zalaškoval, když ho ponechal v domnění, že všichni dominikáni musejí být mystici a že příslušnost k dominikánskému řádu představuje způsob, jak bude moci prožít svůj život ve společnosti mystiků. Během svého noviciátu a seminárních let z tohoto snu bohužel procitl a uvědomil si, že většina bratří nemá s mystikou vůbec nic společného. Tak jako žádný katolík a žádný kněz nebyl jako otec Heuvers, stejně tak žádný dominikán nebyl jako otec Tarte.

Ať už to bylo jakkoli, navzdory tomu všemu byl Ošida uchvácen.

Tarte byl v první řadě nekonvenční učitel a jeho názory byly osvěžujícím způsobem originální. Jednoho rána na začátku výuky nabádal tento kněz své bratry, aby se odvrátili od své nevraživé neústupnosti a závislosti na liteře zákona a zaměřili se na následování ducha zákona. Vysvětlil jim:

Když dodržujete pravidla, jste v bezpečí, jste chráněni. Ale to je všechno. Neměli byste kritizovat ty, kdo pravidla nedodržují. Někdy jsou chvíle, kdy je potřeba pravidla porušit. To jsou okamžiky, kdy je potřeba milovat. Protože láska je nade všechno.⁶

Otec Tarte žil ve svém vlastním světě, který byl odlišný od světa ostatních bratří, ať už se modlil, jedl, nebo telefonoval.

Jedné noci, během přísného silentia, které se dodržuje po celou noc, se stalo něco, co žádný z bratří nebyl schopen vysvětlit. Slyšeli, jak se noční tmou nese charakteristický zpěv, který při svých námluvách vydává proslulá japonská cetie trojhlasá, přezdívaná japonský slavík, jež za denního světla po celém Japonsku ohlašuje příchod jara: „Hú hou-ki-kjó!“ „Hú hou-ki-kjó!“ „Hú hou-ki-kjó!“

Nejenže nebyl den; nebylo ani jaro. Ošida a další bratři otevírali okna a vycházeli na balkony, aby si poslechli tento zázrak přírody. Nakonec Ošida rozeznal přízračnou postavu procházející se po zahradě. Byl to otec Tarte, který s pomocí ptačí píšťalky vyluzoval onu vtíravou melodii.

„Toto je svět kotohogi“ (言祝ぎ), pomyslel si Ošida a použil japonský šintoistický výraz, který označuje „oslavu či chvalořečení něčeho posvátného“. Tento svět se Ošidovi právě teď otevřel a stal se téměř hmatatelným. Nyní už se v klášteře cítil dobře. Jak poznamenal Čisato Kitagawa: „Skoro až dětinská radost a jedinečná osobitost otce Tarta, naprosto nezatížená úzkostí každodenního života, musely Ošidovi otevřít zcela novou perspektivu a možnost požehnaného života.“⁷

Každý den během noviciátu se v konventu odehrávaly podobné okamžiky a události. Byl to právě jedinečný otec Tarte, který Ošidu naučil chápat smysl opravdového pokání. „Musíš se vysmívat sám sobě a vzhlížet ke své hvězdě, ke kříži,“ řekl mu. Ošida si to vykládal tak, že pokání nás má vyvést z našeho vědomí, mimo jevovou stránku věcí. Toto odpoutání či transformaci zažil přímo u otce Tarta. Jednoho dne vešel do kaple a uviděl otce Tarta, jak se tam o samotě modlí. Aby svého novicmistra při modlitbě nerušil, obrátil se a chystal se potichu odejít.

„Je tu jen Bůh a ty!“ zahřímal na něj otec Tarte. „Proč na mě bereš ohledy?“

Ošida měl pocit, jako by do něj udeřil blesk, který jej přivedl k ohromujícímu uvědomění vlastního ega, které si je vědomo sebe sama.

Jednou časně z rána během přísného silentia zaslechli všichni hlasitou hudbu vycházející z pokoje otce Tarta. Ošida strčil hlavu do dveří a uslyšel skladbu „Day O!“ (Banana Boat Song) od Harryho Belafonta, kterou novicmistr přehrával na nejvyšší hlasitost na svém gramofonu.

Ošida byl z toho ostrého kontrastu mezi požadovaným tichem a zakázaným zvukem naprosto zmaten. Pak si všiml, že otec Tarte, o němž bylo známo, že mu ranní vstávání dělá značné potíže, si vůbec nebyl vědom ani ohlušující hudby, ani Ošidovy přítomnosti. Měl „onen dlouhý pohled“,⁸ řekl Ošida, pohled vyjadřující pochopení celistvosti, který vždycky odrážel jeho uvědomování si toho, že každá lidská bytost představuje naprosté tajemství. Otec Tarte si v tu chvíli nebyl schopen uvědomit vůbec nic jiného. Když Ošida spatřil „onen dlouhý pohled“, rozplakal se.

Otec Tarte si byl vědom, že Ošidova zkušenost blízkosti smrti na něj měla nesmírný dopad. Díky ní získal vědomí posmrtného života a pochopil, že vše je v Božích rukou. „To, co zakoušíš, teologie nazývá sapientia – moudrost,“ řekl mu otec Tarte. O mnoho let později v jednom rozhovoru popsal Ošida své vnitřní vědomí Boží přítomnosti:

Když slyším ptačí zpěv, vnímám posmrtný život; slyším nejhlubší hlas Boha, nesmíšený s mým vlastním hlasem ani s hlasem společnosti. Dítě Šigeto, dospělý i starý muž jsou přítomni zde, neoddělitelně s Bohem spojeni, někdy dotčeni jeho přítomností. Boží dech je tu vždy.⁹

Vysvěcení a kněžství

Inspirován mystickou spiritualitou otce Tarta se Ošida rozhodl vytrvat ve svém studiu u dominikánů a zůstat věrný svému řeholnímu povolání. Než však v roce 1955 složil v sendaiském konventu věčné sliby, zeptal se při eucharistii Ježíše, zda by se měl opravdu natrvalo zavázat ke službě v Řádu bratří kazatelů. Hluboce jej ovlivnila jeho zkušenost s malou prostou komunitou madoi, jejíž součástí se stal během svého pobytu v tuberkulózním sanatoriu v Sendai. Prostota a obyčejnost tohoto živého přátelského kruhu nemocných mu připadala velice přirozená. Uvědomil si, že pro něho samotného „byla tato prostota ‚sine qua non‘, tedy nezbytnou podmínkou úplné otevřenosti vůči Bohu“.¹⁰ Přestože intuitivně pochopil osobní pravdu – že uvnitř dominikánského řádu nemůže zůstat skutečně skromný a pokorný –, neměl dosud žádnou představu o alternativní cestě.

Stejnou otázku si kladl i další japonský bratr a jeho přítel, který mu vyprávěl o rozhovoru s jejich společným jezuitským duchovním vůdcem, otcem Heuversem. Otec Heuvers řekl Ošidovu příteli, že tyto otázky o vedení prostého a skromného duchovního života jsou pro někoho, kdo se nachází na této úrovni vývoje, příliš pokročilé. Ošida se tedy spokojil s radou, kterou od otce Heuverse dostal jeho přítel, a přestal si s tím dělat starosti – tedy alespoň prozatím. „Ježíš mi na mou otázku neodpověděl,“ připustil Ošida sarkasticky.¹¹

Jeho nezodpovězená otázka spolu s jeho kontemplativním mistrem – jeho nemocí – mu ukazovaly cestu. „Tak nebo tak,“ řekl v jednom rozhovoru, „stále jsem byl přesvědčen, že nemohu zemřít a zanechat církev jakožto baštu buržoazie! Mým ideálem bylo kněžství, i kdybych mohl sloužit mši jen jedinkrát v životě.“¹²

V roce 1958 vstoupil Ošida do dominikánského teologického semináře v kanadské Ottawě. Tam se naučil francouzsky, což byl jazyk studijního střediska Dominicum studium. Dílo svatého Tomáše Akvinského se četlo v latině, ale výuka probíhala ve francouzštině. Třebaže byl Ošida vynikající student, stále měl pocit, že dominikánský řeholní způsob života je pro něho nepřirozený; byl v příliš velkém rozporu s asijskou stezkou moudrosti, kterou znal. Protože mu však Ježíš stále neodpověděl na jeho otázku ani nerozptýlil jeho obavy, pokračoval ve studiu a dál se trápil ve své nejistotě.

Ošidův otec se hlásil k buddhismu podle japonské zenové školy Sótó, a Šigeto tak vyrůstal s hlubokou láskou k meditační praxi zazen. On a jeho otec spolu praktikovali zazen od doby, kdy začal chodit do základní školy. Vzpomínal, že kdykoli se během rozhovoru zmínil o zazenu, jeho otec říkával: „Pojďme si sednout.“¹³ Právě díky praxi zazenu se mu podařilo přečkat léta v semináři a podržet si svoje povolání. Představený kanadské provincie dominikánů věřil, že Ošidovým osobním povoláním je přenést způsob života evropských či kanadských dominikánů do Japonska, ale Ošida si myslel něco jiného. Řekl svému představenému, že on sám by možná byl schopen takový život v Japonsku vést, avšak nikdy by nemohl žádat totéž po generaci mladých Japonců.¹⁴

Před svým vysvěcením, které proběhlo 8. dubna 1961, se Ošida „zavázal Bohu“: „Po svém vysvěcení už nikdy nebudu lhát, ani sobě, ani tobě.“¹⁵ Myslím, že měl pocit, že lže, když svému okolí zamlčuje, jak moc se cítí být zahlcen dusivým vlivem evropské kultury na katolicismus. Od nynějška už bude v tomto ohledu upřímný, jako když požádal svého představeného o svolení opustit duchovenskou službu ve farnosti a být na volné noze, aby se jakožto japonský dominikánský kněz pokusil následovat pro sebe Boží vůli. Byl přesvědčen, že musí existovat japonský – a nepochybně i buddhistický – způsob, jak být katolíkem. Když tedy přišel čas kněžského svěcení a někdo chtěl při té příležitosti darovat Ošidovi peníze na nový kalich, nemohl prostě snést pomyšlení na to, že by si nechal zhotovit kovový kalich a následně ho dal pozlatit nebo postříbřit, jak to vyžadovalo tehdejší církevní právo. „Cokoli pokoveného by pro japonskou duši bylo symbolem falešnosti,“ prohlásil. „Pro mě by to znamenalo smísení světské a náboženské spirituality.“ Kromě toho věděl, že většina světového zlata pochází z Jihoafrické republiky, kde v té době panoval apartheid. Místo toho si nechal vytvořit kalich v japonském stylu, vyrobený z práškového kamene a vypálený při teplotě 1300 stupňů. Tento kalich plně vyhovoval jeho vnitřní potřebě jednoduchosti a prostoty. „Naštěstí,“ řekl Ošida, „ho o několik let později požehnal papežský nuncius pro Japonsko“.¹⁶

Brzy po vysvěcení se Ošidova tuberkulóza opět zhoršila, takže musel být znovu hospitalizován, tentokrát v montrealské nemocnici Hôpital Maisonneuve a poté v zotavovacím centru na břehu jezera Lac Édouard. Během své rekonvalescence začal zažívat záhadná setkání s cizími lidmi. Jednoho dne se například setkal s „tajemným dřevorubcem“. Jindy zase obdržel malý balíček se svíčkou z včelího vosku, kterou mu poslala jedna mystička z Německa žijící životem naprosté oddanosti Boží lásce.

S těmito událostmi se dostavil pocit „společných vibrací“, vzájemného propojení založeného na sdílené atmosféře a pocitech. Na tomto základě se v mysli otce Ošidy začala rýsovat určitá vize, horizont nového církevního společenství.¹⁷

Plevel a semínka komunity

Ošida se v roce 1962 vrátil do Japonska a šest měsíců se věnoval farní práci v oblasti Tokia.¹⁸ V prvním roce po svém návratu ovšem znovu onemocněl tuberkulózou a byl přijat v Mezinárodní nemocnici sv. Marie. Později byl převezen do nemocnice Sakuramači ve městě Musaši Koganei asi dvacet mil od Tokia, kde podstoupil operaci průdušek, při níž mu byla také odstraněna část pravé plíce. Na zotavení byl poslán do sanatoria Koike, které se nacházelo v blízkosti vesnice Takamori v okrese Fudžimi v prefektuře Nagano.¹⁹ Právě tam, v horách nad vesnicí Takamori, založil v roce 1964 poustevnu Takamori.

Ve svém projevu předneseném na Mezinárodním misijním kongresu uvedl, že právě během jeho pobytu v sanatoriu Koike „vznikla v rytmu každodenního života malá komunita“.²⁰ Začal tak nový způsob života, další kruh madoi tvořený nemocnými, jakýsi oddenek podobných kruhů rekonvalescentů madoi, které se utvořily v Sendai a Mijagi. Stejně jako předchozí dva ani tento kruh nebyl určen k tomu, aby přetrval, třebaže by si to jeho členové přáli. Postupem času začal Ošida s pacienty, které v nemocnici ­Koike poznal, hovořit o „komunitním životě“.²¹ Tito druzi v utrpení se k němu chtěli připojit v hledání nového způsobu života.²²

Zpočátku nevěděl, co na to říct. V životě už viděl experimentální komunity, které selhaly. Měl pocit, že pokusit se dát dohromady nesoběstačné osoby by mohlo vést jedině ke katastrofě, neboť chápal onu křehkost těch, kdo žili v neustálé nejistotě, protože nevěděli, zda se jim jejich nemoc nevrátí. Zároveň však cítil, že ve své touze po lidské náklonnosti tito postižení a trpící lidé usilovali o naplnění utopického snu o světě plném bratrské lásky a pospolitosti. V jejich naivní vizi se ovšem skrývalo nebezpečí spočívající v ignorování prostého faktu, že lidské bytosti zkrátka nejsou dokonalé. Byl přesvědčen, že komunita nemocných a potřebných jedinců, kteří si notně idealizovali své přátelské vztahy a soudržnost, by ve skutečnosti vedla jen k deformaci zúčastněných. Komunita vytvořená z takových lidí by nebyla životaschopná.

Moje odpověď na jejich touhy byla velmi tvrdá. Museli se úplně vzdát svého dosavadního způsobu života a žít jako řeholníci, pracovat rukama a pěstovat si svou vlastní potravu. Museli žít rodinným životem, jak je to u lidí obvyklé, a zapustit své kořeny hluboko ve společnosti. Takový způsob života je daleko reálnější než bláhová snaha o vytváření komunit.²³

Po propuštění z nemocnice Koganei ve Fudžimi se zotavoval v sanatoriu Fudžimi. Poté žil zhruba rok asketickým životem v chudobě, zcela sám, jako poustevník, přičemž se zdržoval na dvou místech ve vesnici v sousedství městečka Fudžimi. Čas od času pobýval v opuštěném chrámu v Takamori zasvěceném bohyni milosrdenství Kannon, kde nemusel platit nájem. Šlo však ve skutečnosti pouze o malou chatrč.

Někteří místní lidé říkali, že v chrámu Kannon straší, a začali se na něj dívat s údivem. Říkali mu „kněz z kaple“, ale překvapovalo je, že si nepostaví vlastní kostel nebo nezačne provozovat školku pro děti, když je to křesťanský kněz. Postupně se ale jejich pochybnosti rozptýlily a začali ho vnímat jako člověka, který jim nepřeje nic zlého, nemá žádné skryté úmysly a nehledí jen na své vlastní zájmy. Udělala na ně dojem jeho kuráž, upřímná oddanost a také fakt, že dokázal přežít, i když pobýval úplně sám ve strašidelném chrámu Kannon.

Jednomu vesnickému úředníkovi, kterého potkal, řekl, že to, co ho zde zajímá, je docela prosté. „Chci v této oblasti založit Boží kruh madoi, kde by chudí lidé mohli žít pospolu.“²⁴

Vlivem jakési duchovní osmózy se věci začaly posouvat kupředu. Díky Ošidovu výjimečnému charismatu se v chrámu Kannon začali scházet studenti a další jednotlivci. Ošida si postupně zvykl, že se kolem něho shromažďují lidé, kteří ho přijímají, a začal se v tomto prostředí cítit jako doma.

On sám ona raná léta, kdy se komunita Takamori Sóan rozvíjela, popisuje takto: „Jen jsme utíkali před svým egem, s rukama v kapsách a pohvizdováním.“²⁵ V té době neměl žádnou jasnou vizi poustevnického života, ani neměl v úmyslu zakládat v Takamori komunitu. Neměl žádný plán, žádnou ideu, kterou by chtěl rozvíjet; prostě jen žil, čelil každému okamžiku a každému člověku, který se na jeho cestě objevil, a snažil se reagovat na jakoukoli potřebu, která právě vyvstala.

„Cítil jsem nostalgii po malém Ježíškovi v jesličkách a nesl v sobě určitou vizi o Ježíši,“ napsal později. Nebyla v tom však žádný záměr typu „založme komunitu“ nebo „začněme žít novým typem náboženského života“.²⁶ Jednou věcí si ale byl jist – ego musí být potlačeno, aby „ruka Boží“ mohla nerušeně pracovat.²⁷

Navzdory této naprosté absenci jakéhokoli plánu se mi zdá zřejmé, že otec Ošida našel v chrámu Kannon to pravé místo. Byl povolán k novému životnímu dílu a toto poslání v rámci jeho kněžského povolání rozpoznali i jeho duchovní rádci a učitelé, otec Heuvers a otec Tarte. Nechával se unášet na vlně milosti a držel se přitom záchranného kruhu, který mu hodil Ten, kdo jej pobízel, aby se poddal proudu a plaval novým směrem. Postupně vytušil, že tento dar Ducha svatého musí přijmout s otevřenou náručí. To, co se kolem něj v Japonských Alpách rozvíjelo, byla komunita Takamori Sóan, v níž figuroval jakožto její pokorný učitel a mistr.

V tuto chvíli by mohlo být dobré uvést pro lepší pochopení souvislostí několik informací. Po dobu třinácti let od svého vstupu do Řádu bratří kazatelů, tedy od roku 1951, zachovával otec Ošida hluboké mlčení ohledně toho, co považoval za své nejhlubší poslání, a s výjimkou několika příležitostných rozhovorů se svým provinciálem o tom prakticky s nikým nemluvil. Jeho vnitřním přesvědčením bylo, že poslušnost znamená poslouchat Boží hlas,²⁸ a byl odhodlán se tomuto Hlasu podřídit.

Thomas Merton o svém vlastním povolání napsal: „Všechno opustit a následovat Krista nebylo nikdy příliš praktické. Je to však nadpřirozeně prozřetelné.“²⁹ Pro Ošidu jeho „Ano!“ nebylo ani praktickým, ani důkladně uváženým krokem, byla to však nevyhnutelná nutnost.

Jednoho dne dospěl k názoru, že nastal pravý čas vrátit se do Tokia a pohovořit si se svým církevním představeným, otcem Bernardem M. Trahanem, který byl japonským oblastním převorem Kanadské provincie dominikánů. Byl farářem v katolickém kostele Sukagawa v prefektuře Fukušima, kde Ošida šest měsíců sloužil jako kaplan. Otec Ošida chtěl požádat o svolení opustit společenství dominikánských bratří a začít žít mimo klášter, aby si mohl najít svou vlastní, samostatnou cestu.

K tomuto setkání došlo někdy během roku 1963 nebo na počátku roku 1964. Ošida podezříval svého představeného, že už dopředu tuší, co se mu chystá sdělit. Cítil také, že otec Trahan je knězem, který dobře zná svou roli a ví, že jeho úkolem je pomáhat svým bratřím následovat hlas Otce, jenž promlouvá skrze svého Syna.

Ošida otci Trahanovi rázně sdělil: „Chystám se odejít, abych začal být sám sebou a odpověděl na své povolání i jako člen tohoto řádu.“ Převor nejprve zhodnotil jeho působení v pastorační službě, když spolu ještě sloužili v katolickém kostele v Sukagawě, a teprve poté mu oznámil své rozhodnutí. „Otče, nerozumím tomu, co děláte. Dlouhé hodiny sedíte a praktikujete zazen. To je vše. Nechápu to. Ne, nejen to. Mně se to nelíbí. A všichni ti mladí lidé vás při tom napodobují a vysedávají tam s vámi.“ Nastalo dlouhé ticho a pak otec Trahan doplnil: „Ale i když tomu nerozumím a vůbec se mi to nelíbí, nemám žádné právo vám v tom bránit. Prosím, otče, svobodně pokračujte ve svém plánu.“³⁰

Ošida otci Trahanovi řekl, že jeho slova jsou nekonečně cennější, než kdyby předstíral, že chápe, co Ošida chce a musí udělat. Z jeho kanceláře odcházel se slovy Deo gratias! („Bohu díky!“) a Tibi gratias! („Děkuji Ti!“). Zaplavil jej hluboký pocit, že právě zakusil čikarjú (地下流), „podzemní proud“ – tok víry, vyvěrající z nezrozené sféry ukryté hluboko pod světovými náboženstvími, tradicemi a domorodými komunitami Východu a Západu, který je tvořen mnoha odlišnými přítoky.³¹

Zmínka o podzemní řece je důvěrně známá všem, kdo otce Ošidu znali. Tento koncept spočíval hluboko uvnitř jeho duše a vědomí a byl doslova hmatatelný v celém jeho bytí, v jeho učení a v komunitě Takamori. Ve svých kázáních a na duchovních cvičeních se snažil u svých posluchačů probouzet vnímavost vůči tomu, co označoval jako „události Slova“ v Písmu svatém. Tyto „události Slova“ vycházejí ze setkání s posvátnou řekou. Tak například voda, kterou viděl Mojžíš vytékat ze „skály“ (Ex 17,6; Nm 20,11), představuje „událost Slova“, která prýští z „nezrozené sféry“.

Stejně jako oheň u Ošidova slavení eucharistie, ani biblická voda není obyčejnou metaforou, ale božským živým proudem, v němž Ježíš stojí při svém křtu a vidí otevírající se nebesa a „Ducha svatého, který k němu sestupuje v podobě holubice“. Zde slyší hlas, jenž prohlašuje: „Ty jsi můj milovaný syn; tebe jsem si vyvolil.“ (Mt 3,16–17; M 1,9–11)

Tatáž voda z podzemní řeky je také vodou, kterou Ježíš proměnil ve víno na svatební hostině v Káně Galilejské, čímž zjevil svou slávu, a jeho učedníci, když to viděli, „začali v něho věřit“ (Jan 2,2–10). Je to voda spásy, která je pro nás nezbytná, jak Ježíš říká Nikodémovi, učiteli Izraele, který za ním v noci přichází: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího“. (Jan 3,5) Samaritánka, jež se u studny napije vody, kterou jí Ježíš dává, „nebude už nikdy žíznit“ (Jan 4,13–14). Během svátku podzimní sklizně, což je židovský Svátek stánků (Sukot), Ježíš v přislíbení příchodu Ducha svatého zvolá: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ (Jan 4,13–14)³² Skrze vodu křtu člověk umírá a znovu se rodí, je osvícen a stává se bytostí světla.

Poté, co dostal svolení opustit klášterní život s jeho západoevropskou formou křesťanství, aby mohl naplnit své poslání a vydat se svou vlastní cestou, následoval otec Ošida svou hlubokou touhu po chudém a prostém životě, ale nepřestal přitom být dominikánským knězem. Chtěl být prostě jen Japoncem, „člověkem s poctivou tváří bez falše“, tím, kdo se setkal s Ježíšem, putujícím knězem, který uvěřil v Krista.

„Mé srdce plakalo,“ řekl Ošida o svém odchodu.³³ K tomuto hořkosladkému okamžiku loučení, naplněnému vděčností a slzami, nebezpečím a nejistotou, bychom mohli připojit Mertonova slova o jedinečnosti osamělého poutníka, která skvěle vystihují situaci Šigeta Ošidy v tomto přelomovém bodě jeho života:

Poustevník zůstává ve světě jako nepovšimnutý prorok, jako hlas volající na poušti a jako znamení odporu… Avšak… i ti, kdo se tohoto osamělého poutníka bojí, jsou jím přesto fascinováni, protože právě jeho zbytečnost neustále naznačuje, že by přece jen mohl mít nějaký nepochopitelný účel a smysl.³⁴

Takamori Sóan – poustevna a mezinárodní komunita

Otec Ošida žil necelý rok životem osamělého poustevníka v chrámu Kannon. Poté jej oslovil Hlas a lidé hledající společenství, což jej přimělo, aby se usadil v Takamori Sóan. Jak jednou lakonicky poznamenal, „čím víc se snažím žít jako poustevník, tím více lidí se okolo mne shromažďuje.“³⁵

Jednoho prosincového dne roku 1964 dostal zprávu, že v oblasti Fudžimi byl nalezen ideální pozemek. Navštívil toto místo a okamžitě si je zamiloval pro jeho malebné horské okolí a zemědělské prostředí. Okamžitě jej také zaujal malý pramen (小泉 koizumi), který vyvěral ve třech stružkách ze skály poblíž rýžového pole. Pro Ošidu to bylo posvátné místo. Pramen Koizumi poskytoval pitnou vodu a závlahu mnoha domům a statkům v okolí a měl se stát místem křtů a modliteb v Takamori.

Čisato Kitagawa mi řekl, že pramen Koizumi byl hlavním důvodem, proč otec Ošida tolik toužil tento pozemek koupit. Jenže nikdo z obyvatel této ceněné venkovské oblasti nikdy neuvažoval o prodeji půdy cizímu člověku. Otec Ošida navíc ani neměl peníze. Obrátil se tedy na městského úředníka s žádostí o zprostředkování prodeje, přičemž zdůraznil, že pozemek bude využit pro bohulibé účely. A pak se svěřil do rukou Božích.

Díky společnému úsilí a velkorysosti městských úřadů a místních farmářů a rodin se nakonec podařilo získat souvislý pozemek s otevřeným prostorem a zemědělskou půdou, takže Ošidův sen o komunitě Takamori Sóan se mohl stát skutečností.

Od roku 1964 až do své smrti v roce 2003, tedy následujících třicet devět let, vedl otec Ošida svou poustevnickou komunitu ke kontemplativnímu životu v chudobě a prostotě, k potlačení svého ega, k obětavé službě bližním a strádajícím a k přijímání cizinců jakékoli víry včetně nevěřících. Postupně sem začínali přicházet návštěvníci a hosté z celého světa, protože je přitahovala radikální otevřenost komunity Takamori Sóan a její vnímavost vůči Božímu hlasu. Prezident šintoistických chrámů oblasti Suwa se zaradoval, když spatřil, jak zde vztyčují kříž, protože to vnímal tak, že půda na hranici jeho jurisdikce je nyní posvěcena a nikdo z lidí žijících v této ceněné oblasti se již nebude muset obávat, že zde developeři začnou stavět rekreační chaty.

Ošida připouštěl, že je docela dobře možné, že nikdo z místních nevěděl, že se v nové kapli s doškovou střechou slouží každé ráno mše, ale byl si jistý, že lidé cítili, že je jejich půda využívána způsobem, který jim dává naději. Trval na tom, že onen pozemek patří pouze Bohu, chudým, nemocným a trpícím, „těm, pro které jejich život představuje absolutní oběť“. Komunita Takamori Sóan měla být provozována chudými a podporována čímkoli, co jí oni sami mohli nabídnout; měla být místem pro duchovně chudé.

Je to místo, kde slabí a chudí vlastníma rukama produkují potravu, kterou potřebují, a to ve stylu náboženského života. Místo, kde se slabí léčí ze své velké nemoci, kterou je závislost… Místo, kde každý může nerušeně rozjímat, aniž by si musel dělat starosti o svou ideologii nebo náboženství.³⁶

Cesta chudoby a potlačení svého ega, po níž se komunita Takamori vydala, byla plná milosti; na každém kroku čekalo nějaké překvapení. To, jak se věci vyvíjely, bylo pro Ošidu nevysvětlitelné – pochopit se to dalo snad jen s pomocí Ježíšových slov: „Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ (Jan 12,24)

Řečeno slovy otce Ošidy: „Některá zrnka pšenice opravdu dopadla na úrodnou půdu…“

Uchvácen tím, co se odehrávalo během rozvoje Takamori na počátku 60. let, si byl otec Ošida jistě vědom důležitosti ohně při každodenním slavení eucharistie, když říkal: „Tento oheň se bude přenášet z jednoho srdce do druhého.“

Přísně vzato, podle předpisů katolické církve si měl dominikánský řád vyžádat od místního biskupa povolení, aby se otec Ošida směl přestěhovat ze své přidělené farnosti při kostele v Sukagawě do Takamori. Šlo o biskupa Jokohamské diecéze, kterým byl Lucas Kacusaburó Arai (荒井勝三郎), do jehož jurisdikce patřila také prefektura Nagano, kde se komunita Takamori Sóan nacházela. Povídalo se, že biskup Arai byl dosti nespokojen, že s ním onu dohodu mezi dominikánským převorem a otcem Ošidou nikdo nekonzultoval.

Ať už to bylo jakkoli, biskup tuto změnu nakonec přijal a uvítal. Když otec Ošida dočasně vykonával funkci faráře v kostele v Sukagawě, biskup Arai mu řekl: „Až zde skončíte, nezapomeňte se prosím vrátit do Takamori Sóan.“³⁷

O nějakých dvacet pět let později, v roce 1990, uspořádal otec Ošida v Takamori konferenci asijských biskupů.³⁸ Toto shromáždění se dá docela dobře považovat za jedinečné potvrzení jeho způsobu života, kterým se snažil naplnit své dominikánské poslání a zároveň přitom dbát na Ježíšovo volání ke svobodě a na vnitřní zákon vepsaný do srdce Duchem svatým. Když otec Ošida pohlédl do svého nitra, jistě musel také pocítit, že samotný fakt, že se asijská biskupská konference byla ochotna sejít právě v Takamori, byl potvrzením slibu, který učinil v roce 1961 při svém vysvěcení: „Nebudu už nikdy lhát, ani sobě, ani tobě.“

Z anglického originálu „A Buddhist Who Encountered Christ“. IN: Jesus in the Hands of Buddha: The Life and Legacy of Shigeto Vincent Ošida, OP. Collegeville, Liturgical Press 2023, s. 1–24, přeložila Johana Martinová.

POZNÁMKY:

1.  Biografické podrobnosti pocházejí přímo od Ošidy: „The Good News from Sinanosakai“, 1965; angl. překl. byl vypracován po jeho smrti, nepublikovaný rukopis; „Evangelization and Inculturation“, Tooi Manazashi, A Far Away Look, angl. překl. Čisato Kitagawa (Tokyo, Chiyūsha 1983); Rev. Čiemi Išii Sasaki: „Encounter with Takamori – Encounter with the Deep Stream“, nepublikovaný rukopis; sešinové rozhovory v Americe. ↩︎
2.  Šigeto Ošida: „The Mystery of the Word and the Reality“. IN: Toward a New Age in Mission: The Good News of God’s Kingdom; To the Peoples of Asia. International Congress on Mission, Manila, 2.–7. prosince 1979, svazek 2, kniha 3. Manila, Theological Conference Office 1981, s. 210. ↩︎
3. Týž: „Good News from Sinanosakai“. ↩︎
4. Týž: Tooi Manazashi, s. 102, 105–106. ↩︎
5. Týž: „Evangelization and Inculturation“. ↩︎
6. Tamtéž. ↩︎
7. E-mailová zpráva od Čisata Kitagawy pro Luciena Millera, 8. prosince 2014. ↩︎
8. Tooi manazaši, pohled do dálky; dlouhý, daleký pohled. ↩︎
9.  Lucette Verboven: „Vincent Shigeto Oshida (Japan)“. IN: The Dominican Way. London, Continuum 2011, s. 192 (česky Dominikánská cesta. Překl. Lenka Jeřábková. Vyjde na podzim 2026 v nakladatelství Krystal OP). ↩︎
10.  Mark Delery (ed.): „Evangelization and Inculturation“. IN: Monastic Interreligious Dialogue Bulletin 75, říjen 2005, s. 3–4. ↩︎
11. Sešinové rozhovory. ↩︎
12. Verboven: „Vincent Shigeto Oshida (Japan)“, s. 191. ↩︎
13.  Ošida: Tooi Manazashi, s. 135; e-mailová zpráva od Čisata Kitagawy pro Luciena Millera, 19. května 2015. ↩︎
14. „Evangelization and Inculturation“, s. 3–4. ↩︎
15. Tamtéž, s. 4. ↩︎
16. Tamtéž. ↩︎
17.  Ošida: Tooi Manazashi, s. 98–99, text v překladu Čisata Kitagawy odeslaný e-mailem Lucienu Millerovi, 19. května 2015. Dalším zdrojem na téma Ošidova pocitu „společných vibrací“ je rozhovor otce Watanabeho s Čisatem Kitagawou z 20. dubna 2015. ↩︎
18. David G. Hackett: The Silent Dialogue: Zen Letters to a Trappist Abbot. New York, Continuum 1996, s. 53. ↩︎
19. Ošida: „Evangelization and Inculturation“, s. 4. ↩︎
20. Týž: „Zenna“, článek pro International Mission Congress, Manila, Filipíny, ­2.–6. prosince 1979. ↩︎
21. Týž: „Good News from Sinanosakai“. ↩︎
22. Swami Amaldas: „The Breath of God – To the Zen Center of Sóan, Japan“, překl. Sarah Schwartzberg. IN: Monastic Interreligious Dialogue Bulletin 10, únor 1981. ↩︎
23. Ošida: „Good News from Sinanosakai“. ↩︎
24. Kitagawa: Tooi Manazashi, s. 105–106. ↩︎
25. Sasaki: „Encounter with Takamori“. ↩︎
26. Katrin Åmell: „The Dominican Vincent Ošida Shigeto – A Buddhist Who Has Encountered Christ“. IN: La vie spirituelle, 731, 1999, s. 355–368. ↩︎
27. Sasaki: „Encounter with Takamori“. ↩︎
28. V hebrejštině bat kol, což doslovně znamená „dcera hlasu“. Jedná se o nebeský hlas, který zvěstuje Boží vůli nebo Boží rozsudek ve věci právního sporu. Charakteristickým atributem Božího hlasu je neviditelnost mluvčího a vynikající kvalita zvuku. ↩︎
29. Thomas Merton: „In the Wilderness“. IN: The Merton Seasonal 40, č. 2, léto 2015, s. 5. ↩︎
30. Ošida: „Evangelization and Inculturation“. ↩︎
31. Rev. Čiemi Išii Sasaki: „The Idea/Image of Water That Runs Under the Ground – ‚Faith‘ for Shigeto Ošida“, 2013 Sophia University Summer Theology Workshop, překlad Čisata Kitagawy. E-mailová zpráva pro Luciena Millera, 30. srpna 2014. „Nezrozená sféra“ je preferovaný výraz otce Ošidy pro Nejvyšší realitu, Absolutno, Zdroj všeho, který často nazýval také „ruka Boží“. „Podzemní řeka“ a „nezrozená sféra“ představují ústřední symboly Ošidova pojetí víry. ↩︎
32. Další odkazy na tuto božskou vodu viz Jan 19,34–35 (voda a krev vytékající z Ježíšova boku); 1Jan 5,6–8 (Ježíš přišel skrze vodu a krev); Zj 7,17 (Beránek povede své stádo k pramenům vody živé); Zj 21,6; 22,1; 22,17 (dar životodárné vody). ↩︎
33. Ošida: „Evangelization and Inculturation“. Papež Urban II. (1042–1099) a svatý Tomáš Akvinský (1225–1274) by měli porozumění jak pro Ošidu, tak i pro jeho představeného. Papež je autorem slavného výroku, že jsou „dva zákony“ (duae leges), kterými se řídí náboženské poslání: veřejný (kněz se bez doporučení biskupa nesmí přesouvat mezi diecézemi) a vnitřní (vepsaný do srdce Duchem svatým). Svatý Tomáš, taktéž dominikán, cituje Urbanův text: „Pokud je někdo… veden Duchem…, řídí se vnitřním zákonem, tak potom není žádný důvod, proč by měl být vázán zákonem veřejným. Vnitřní zákon je koneckonců nadřazen zákonu veřejnému… A kdo by mohl vzdorovat Duchu svatému? Jestliže tento Duch člověka vede, pak by měl jít svobodně, z pověření naší autority, a dokonce se vzepřít rozhodnutí svého biskupa. Pro spravedlivého člověka ve skutečnosti neexistuje žádný zákon – kde je Duch Páně, tam je svoboda. A když jsi veden Duchem, nejsi už podřízen zákonu.“ Viz Yves Congar: I Believe in the Holy Spirit, sv. 1. New York, Seabury 1983, s. 110–111. V Řeholi svatého Benedikta se v první kapitole uvádí, že pro některé mnichy může být život v klášterní komunitě přípravou na život poustevníka, díky němuž je poustevník vyzbrojen pro „osamocený boj na poušti“. ↩︎
34. Merton: „In the Wilderness“, s. 7. ↩︎
35. Ošida: „Evangelization and Inculturation“. ↩︎
36. Týž: „Good News from Sinanosakai“. ↩︎
37. Čisato Kitagawa, rozhovor s otcem Hirošigem Watanabem OP, v Takamori Sóan, 20. dubna 2015. ↩︎
38. Verboven: „Vincent Shigeto Oshida (Japan)“, s. 189. ↩︎

kódy html pro poznámky:

v textu [1]

u poznámky [1]

1) udělat kompletně celé nové číslo, včetně odkazů, pod záložkou archív

2) stránku vytvořenou v Archiv kopírovat do Aktuální číslo

• na nové záložce prohlížeče si dát https://www.revuesalve.cz/aktualni-cislo
• po otevření stránky zvolit dole Edit
• kopírovat stránku aktuálního čísla